Kafarnaum

Snímek Kafarnaum vypráví bez přehnaného sentimentu o pohnutém osudu dvanáctiletého Zaina protloukajícího se libanonskými slumy. Do takových podmínek, v jakých živořil, by se asi nikdo z nás narodit nechtěl. Docela chápu tok jeho myšlenek a následné činy plné zoufalství. Mnoho skutečností mě při sledování filmu rozesmutnilo, ale naopak po hudební stránce jsem se párkrát ocitla v sedmém nebi. V samotném závěru bylo moc milé vidět jistou dávku naděje, která se zračila v chlapcově proměněném výrazu tváře, když mu fotograf řekl: „Usměj se, Zaine. To máš na občanku, ne na úmrtní list.” (90%) +++ Dost mě zarážejí komentáře některých zdejších chytrolínů, jež postrádají sebemenší náznak empatie nebo soucitu. Což jen dokazuje, jak prohnilá dovede být ta naše rádoby humánní společnost. V čem se potom vlastně tolik lišíme od lidí, o nichž pojednává tento snímek? Ono toho asi zase tolik nebude. Nejspíš by stačilo změnit sociální prostředí, blahobyt nahradit chudobou a morálka našinců by šmahem dostala pořádnou ťafku. Ani si nechci představovat, jak by potom dali volný průchod svým nízkým pudům. (18.01.2021)

"Capharnaum bol skutočne silným filmom. Veľmi smutným, veľmi dramatickým, no súčasne to ukazuje ľudskosť v úplne inom svete. Zain je skvelý hlavný hrdina a dáva do toho úplne všetko. A úplne rozumiem jeho rozhodnutiam. Nemohol jednať inak než robil a myslím si, že sa snažil skutočne najviac ako mohol. Myslím si, že to nebudem nejako moc naťahovať a povieme si fakty. Je to špinavé, je to drsné, je to silné. Rozumiem Zainovej motivácii žalovať svojich rodičov a uvedomujem si, že má pravdu. No potom je tu aj mladá Rahil so svojim synom Yonasom. A nikto nemohol vedieť ako sa celá situácia vyvinie a čo sa stane. A v Zainovej situácii by som pravdepodobne jednal rovnako. Myslím si, že ak chcete silné filmy z iného sveta, ktoré ponúkajú pohľad do života chudobných ľudí na blízkom východe, tak tento film oceníte. Má čo ponúknuť. Ak nie, tak asi budete sklamaní. Možno vás to môže vysoko deprimovať, no to je na úplne inú diskusiu. Som rád, že som film videl, nemyslím si, že by som sa k nemu niekedy vrátil. Raz a dosť. Hodnotenie: A- (05.03.2019)

Univerzálně dobrý film, který má diváka emocionálně rozsekat na cucky a to se mu taky povede. Takže co k tomu vlastně ještě není dodat? Také jsem byl konsternován a šokován, to bych vůbec nezpochybňoval a klobouk dolů před tím hlavním klukem. Tak smutný příběh...  Na druhou stranu to na mě občas bylo trochu moc dlouhý a režisérka na sebe valí výjevy chudoby, osamělosti zmaru hlavního chlapce tak dlouho a rychle, v takovém někdy až dokumentárním (ale dokonale autickém zpracování) bez oddechu, že je to někdy až monotónní. To všechno ale mohl být záměr a jak říkám, film mě nakonec stejně dostal přesně tam, kam měl a dát mu méně než čtyři hvězdy by bylo nefér, (03.05.2021)

Kulturní, ohleduplný a civilizovaný člověk si dvakrát rozmyslí, jestli si může dovolit do tohoto čím dál tím více zkurvenějšího světa nasmrkat si nějakého toho dárce orgánů, protože má tak nějak přirozenou potřebu o něj pak pečovat, zajistit mu alespoň trochu solidní životní standard, bezpečí a vzdělání minimálně do doby, než mu odejde játro nebo bude potřebovat kostní dřeň. To bezohledná zdivočelá spodina, v tomto případě navíc vypláchlá patologickou infekcí s názvem islám, prcá nové šváby jako na běžícím pásu, protože je to pro ně prostě zboží a mají v piči, jak budou žít. Kdyby něco, vždycky si můžou nasekat další. A tak je prostě vrhnou od malička krimošit do slamu za hranicí bídy, aby se podíleli na, s každým krkem upadající, sockodomácnosti a jednou je kulantně zpeněžili jako jedenáctileté nevěsty nebo hrdiny ISIS. A takový slam je samosebou to nejlepší životní vzdělání, nakonec, pokud se dožijí, vyrostou z toho jen další zdivočelé socky, které záhy začnou prcat nové šváby jako na běžícím pásu. Docela Tojflkrajs, co? Nejhorší na tom je, že to pak přeplave Středozemní moře, zařadí se to po bok našich již existujících parazitů, a všichni svorně budou produkovat další nevzdělané a necivilizované animální zmrdy, jen s tím rozdílem, že tady je budeme „humanitárně a humanisticky“ a s náležitou zdravotní péči, aby vydrželi, živit štědrými podporami, dokud nás Mižigarovi a Ibn Hasanovi prostě nevysemení. Poselství filmu je jasně a blahodárně vyjádřeno: Tyhle tasemnice by měly plošně a pod hrdelními tresty okamžitě dostat zákaz reprodukce s povolením pouze v případě, že nade vši pochybnost prokáží, že budou schopny svým výtrusům zajistit alespoň minimální vzdělání, patřičnou kulturní výchovu a jakýs takýs životní standard. Překvapivě silný matroš, kterému bych zase vytknul akorát to přehnané ždímání emocí z otylých Evropanek a Američanek, už jen tím, že z celé té bandy škaredých a nesympatických malých cigošů opět vybrali do hlavní role bílou ovci a vítěze Kid Bejrút 2019. (09.01.2020)

Poslední film Nadine Labaki už ze synopse hrozil rizikem obvyklého misery porna pro západní publikum, jehož hrany se několikrát rozhodně dotkne a to zejména ve scénách zabírající černošského bumbrlíčka potácejícího se zmateně po Bejrútu s umazanou papulou od sunaru. Co však režisérku vykupuje je její libanonská příslušnost díky které působí film po celou svoji stopáž autenticky (dle všeho byla spousta záběrů natáčena guerillově), chaos a špína ulice jsou hmatatelné a hlavně nejsme obtěžovány arogantními vizemi idylických nadějí a vykoupení, jež podobným tématům přisuzují západní tvůrci, aby se sami pozvedli na duchu. Cafarnaúm po celou dobu zůstává v Bejrůtu a pokud zobrazované problémy srovnává v rámci globalismu, nedělá to slovy, ale rozmisťováním západním popkulturních fenoménů po scéně, ať se již jedná o bezzubého bratrance Spider-Mana, plyšové mimoně v dětských postýlkách za zdmi slumu či mikimauze usmívajícího se na bezútěšnou situaci jedné ztroskotané rodiny. Nejvíce se však místo působení autorky projeví v samotném syžetu, který zásadně odporuje klasickému západnímu vnímání rodiny jako pevného kruhu, jež musí zdolávat příkoří okolí v pevném objetí. Zde je rodina ten největší nepřítel, slabošsky bránící v rozletu, ambicích a budoucnosti, nepřítel od kterého je třeba se odpojit na prvním místě. Právě problematický aspekt tradiční rodiny a jejího posledního slova v rozhodování o svých potomcích (se kterým Labaki jako žena v arabském světě nejspíše také měla zkušenosti) je zde poměrně originálním motivem, jež může v zemích prvního světa vypadat extrémně, nepatřičně, odvážně či skandálně, ale z hlediska společenského rozvoje daných zemí je třeba o něm mluvit. PS: Zain Alrafeea je dětský Robert De Niro. (25.05.2019)