Zatoulaný

Mandragora: Freelancer Edition (nechybí ani bohatý milovník hudby - sadista či zdrogování klienta za účelem vybílit mu bejvák). Syrový naturalismus cením do chvíle než se začne jednat o explotaci a ta vehemence ukázat naprosté dno tím, že tuberkuloznímu protagonistovi nezbývá než pít z louže a spát s hlavou na obrubníku vprostřed ulice se k ní už nebezpečně blíží. Pokud ocením snímek za to, že se svými výjevy neohlíží za salónními straight liberály z Prajdu a přiznám, že jedna scéna mě svojí nenadálou něhou emočně rozložila (lékařka), nemůžu pak přehlížet, když se film i přes svoji pointu nevymanitelnosti snaží mít nějaký vývoj a je nucen tím dohnat hrdinu až na kraj lehké mentální retardace. (16.10.2019)

Skvěle zahráno, poučný příběh. Mělo to být ale lépe sestříháno, zkrácení tak o 10 minut by filmu jen prospělo. Mohli si odpustit místy dynamickou a nazoomovanou kameru, která je sice děsně in, ale houby vidíte, co se tam děje. A navyšovat hlasitost některých zvuků jen proto, aby divák vypouštěl emoce, mi přijde laciné. (11.11.2018)

Letošní Oscary sice vyhrál nudnej Nomadland, ale myslím, že pravej nomádskej život ukazuje tenhle syrovej a smutnej film. Je to sice subžánr, plující bez nějaké zápletky od jedný kuřby k druhý, ale tak to má bejt, hlavně nepropadnout sentimentu. Závěrečnej útěk hlavního hrdiny zpět do ulic, mně jen potvrdil, že těmhle lidem není pomoci. Tři a půl pecek. (22.05.2021)

Přestože stylově jde o docela surové a naturalistické dílo, nejsem si po skončení filmu jistý, jestli mu úplně věřím. Nevadí, že o minulosti hlavního hrdiny nic nevíme (jenom výraz tváře v jediném momentu u lékařky svědčí o traumatu), z jeho jednání člověk docela chápe, jakou motivaci pro svůj způsob života má. Jeho situace vypadá částečně jako tragický důsledek jeho minulosti, zároveň ale není pouze její obětí, Vidal-Naquet neukazuje prostituty jen jako ponížené a zahanbené trosky na okraji společnosti, jak to často bývá; jejich tělesnost, chtíč, živočišnost zobrazuje bez zábran, bez soudu, bez prudérnosti. Nevím ale, co si vzít z toho rozporu, v kterém je na jedné straně deprivovaný člověk toužící po společnosti, citu, lásce a důvěře, a na druhé straně divoch neschopný žít v nesvobodě konvenčního partnerského vztahu a způsobu života. Hrdinu pozorujeme pouze zvenčí a navzdory zdánlivé prostotě a průhlednosti zůstává až do konce tajemný a neprostupný. (04.04.2020)

Příběh francouzského prostituta, obklopeného drogami a nesmlouvavým prostředím, v němž není místo pro lásku, ukazuje, jak snadné je spadnout až na dno lidské společnosti. Režisér Camille Vidal-Naquet ve svém celovečerním filmovém debutu jde až na samou dřeň, když se nerozpakuje před diváka rozprostřít paletu opravdu drsných, explicitních scén, v nichž se obnažuje nejen hlavní protagonista, dvaadvacetiletý Léo, ale především pokřivený svět těchto lidí, svět plný agrese, násilí, tvrdých loktů a bezskrupulózních kšeftů. Je to film, který i přes všechny zhnusující pocity, jimž se divák během sledování prostě neubrání, pracuje s myšlenkou, že ta největší vášeň vyvolává bolest a zklamání. #mezipatra2018 (12.11.2018)