Dirigentka

Jakýkoliv příběh o silné ženě, která si šla za svým a začala nám ženám vyšlapávat cestu ke splnění svých snů, se mnou vždycky aspoň trochu pohne. Sledovat dobu, kdy bylo pro ženu téměř nemožné postavit se před orchestr ve mně vzbuzuje řadu pocitů. Dnes je sice situace jinde, ale rozhodně se nedá říct, že by si všechny ženy všude na světě mohly určit čím budou. A tam, kde si zvolit můžou, v některých oborech stále platí, že nejsou uznávány tolik, jako muži. A to nejen mužským pohlavím, ale i tím ženským. Sama si pod slovem "dirigent" představím muže. Tak to máme zažitý, tak je nám to předkládáno. Věřím, že teď se moje vnímání téhle profese změní. Moc mě nebavila romantická linka, ta byla celkem jednoduchá. Na druhou stranu byla asi pro dotvoření příběhy nutná, nebo téměř nezbytná. A to, že jsem v určitou chvíli neměla pro hrdinku pochopení je logické. Láska z nás dělá blázny dnes a denně. Váhala jsem, ale feministka ve mně mě nakonec donutila přiklonit se k vyššímu hodnocení. 3,5* (24.04.2020)

„Když zavřu oči, neslyším dirigovat ženu….“ Nějak vlastně ani nechápu, proč někomu mohlo někdy přijít, že by dirigování orchestru ženou mohlo jít "proti všem hudebním tradicím". Faktem ale zůstává, že ani dnes, když jinak feminismus jen „kvete“, není tato profese vůči ženám tak otevřená, jak by asi mohla být. Události, které tento velmi zajímavý životopisný snímek se sympatickou hlavní hrdinkou popisuje, se sice odehrály před nějakými 80-90 lety, přesto ono hlavní téma filmu spojené s předsudky společnosti vůči ženám v některých specifických profesích, je (možná až překvapivě) v zásadě stále aktuální. (12.03.2020)

Nizozemci jsou s tou svojí kinematografií v rámci Evropy u mě až na těch spodnějších příčkách. Příjemné pro mě tedy bylo překvapení, když jsem na Cinemaxu zhlédl Dirigentku, která nepůsobí jen nizozemsky, ona dokonce působí poměrně světově. Pro hlavní herečku – Christanne de Bruijn – to byl navíc první filmový zářez a hned to na ní celé navalili. A ona se toho chopila se vší vervou. Pěkný příběh, nádherně ztvárněné období, lehce feministické, ale všechno ku prospěchu věci. (10.03.2020)

Film z vyšší společnosti o ženě,která se na začátku filmu jmenuje Willy,ale po té co zjistí,že byla adoptována tak se vrátí ke svému skutečnému jménu+příjmení a přejmenuje se na Antoniu Brico.Pracuje jako uvaděčka v koncertním sále,ale protože jí přitahuje hudba a přibližuje se moc blízko k pódiu tak je za nevhodné chování vyhozena z práce.Chce být ženskou dirigentkou což je pro ostatní tak překvapující jako kdyby chtěla letět na Měsíc.Vyjedná si lekce klavíru u Marka Goldsmitha a zároveň je přijata na hudební konzervatoř.Mark po ní při hodině klavíru vyjede a Antonia mu zlomí ruku a za tento incident je vyhozena z hudební konzervatoře.Na doporučení slavného hudebníka jede zkusit štěstí do Berlína za jedním slavným dirigentem Mukem se žádostí o lekce dirigování.Ten jí odpálkuje a zasype svými předsudky vůči ženám,ale po té co mu Antonia vleze až do okna tak jí dá šanci a začne jí připravovat na největší kariéru jejího života.Zároveň jí Muk udělí několik filozofických lekcí do života jako třeba radu:,,MUSÍŠ BÝT TYRAN S TAKTOVKOU V RUCE,ŽÁDNÝ DEMOKRAT".Tento výrok na mě udělal takový dojem,že bych ho použil i v politickém boji.V Evropě se jí velmi daří,ale doma v Americe kam se po čase vrátí stále naráží na předsudky vůči ženám a na protichůdné názory na její kariéru,protože stále existují tací co by jí rádi viděli pokořenou.Antonii napadne dirigovat výhradně ženský symfonický orchestr,který podpoří i první dáma USA Eleanor Roosevelt.Se svým koncertem zažívá obrovský úspěch na který tak dlouho toužebně čekala.Při sledování takových filmů jako Dirigentka si připadám jako "kulturní barbar",protože koncerty,divadelní představení a jiné kulturní akce šly vždycky mimo mě,je to svět do kterého zatím nepatřím.Při sledování tohoto filmu jsem skoro nic okolo nevnímal,protože Dirigentka je obrovským spouštěčem emocí. (14.06.2020)

Životopis Antonie Louisy Bricové je téma chutnající po zákusku. Jenže a bohužel, k tématu patří též jeho zpracování, a toto bylo přinejmenším pitomoučké; ale možná i nejpitomější ze všech možných. Vyrabovat červenou knihovnu (plus přidat dnes již nezbytnou homosexualitu) a pro "diváka", zplácat všechno do jedné kupy a zpřeházet na druhou kupu s povelem: "Diváku tady máš všechno, stačí se dojmout a budeš také dirigovat!" Když se jen podíváte na podobiznu slečny Bricové uznáte, že tato žena se skutešně mohla stát dirigentkou. Když se ale dvě hodiny díváte na Christanne de Bruijn a její způsoby, musíte uznat, že tato žena to může dopracovat pouze na dirigentku domácnosti nebo šéfku nějaké nadnárodní společnosti. Navíc si autoři nedali nejmenší námahu ověřit si základní historická data: např. jen koncert v Town Hallu (konec filmu), na němž se hraje Prokofjevův "Péťa a vlk", se konal rok před primiérou této skladby. - Největší škodou, kterou tento film způsobil je podsunutí příběhu jiné a znemožnění tak skutečného zobrazení osudu první dirigentky na světě, kterému by nyní už nikdo neuvěřil. A já věřím, že by mohl být ještě zajímavější než tato romantická komedie. - Doufám, že mi za tuto recenzi nikdo nepřiskřípne ruku víkem klavíru. (22.02.2021)