केसरी
Režie:
Anurag SinghScénář:
Anurag SinghKamera:
Anshul ChobeyHrají:
Akshay Kumar, Parineeti Chopra, Mark Bennington, Ashwath Bhatt, Suvinder Vicky, Vikram Kochhar, Edward Sonnenblick, Surmeet Basra, Harman DhillonObsahy(1)
Snímek se vrací k jedné neuvěřitelné bitvě, která se odehrála v roce 1897. Tehdy se střetl malý oddíl Sikhů ve službách britské armády se vzbouřenými paštunskými kmeny. Ona neuvěřitelnost spočívá v tom, že jednadvacet můžu bránilo pevnost proti deseti tisícům vzbouřenců. Nikdo z hrdinů nepřežil, jejich oběť ale nakonec nebyla marná. (ČSFD)
(více)Videa (2)
Recenze (17)
Můj asi první indický film. Hodně silný čáj. Epické bojové scény, nadlidský hlavní hrdina, 21(22) proti 10000 muslimům, přehnaná, ale silná řežba, kde se občas(až moc) zpívá, tancuje, hraje na city a čest, nabádá k vlastenectví a čistí boty. K úplnému pochopení si asi člověk musí nasadit turban. Jsem rád, že jsem to mohl vidět. ()
Tento film je jedním z dalších důkazů aktuálně sílícího agresivního pro-hindu nacionalismu v Indii. Mezi kultem hrdinství a nacionálním třeštěním bývá v Indii velmi tenká linie. Zde ji ovšem zcela očividně záměrně překročili a vydali se směrem k politice. Tady už nejde o mávání vlajkou nebo srdcervoucí pláč při hymně, přehnané, ve výsledku ale celkem neškodné projevy vlasteneckého cítění. Námět je zřejmý: dostali jsme se do situace, kdy i skupina Sikhů (na kulturně-politické scéně jinak neutrálních) musí nastoupit proti útočníkům, cizákům, Pathanům = ve zkratce Muslimům. V úvodu filmu je sice uvedeno, že jde o historický film a nikdo z tvůrců „nemá nic proti nikomu“, při sledování děje to ale vypadá úplně naopak. Statečnost „našich“ vůči proradnosti a krutosti „jejich“. Sikhové jsou po všech stránkách skvělá parta individuálních charakterů, na straně nepřítele jsou to nepěkné tváře arabských rysů ztrácející se v počítačovém davu sobě stejných. Jeden z mála vyčnívajících nepřátel je transgender sniper, jehož přítomnost má zřejmě ještě více podtrhnout zvrácenost zlé strany. Sikhové jsou tak dobromyslní, že ve volném čase staví v místní vesničce mešitu, zatímco nájezdníci se věnují jen vraždění nevinných. Pevnost, kterou Sikhové chrání, symbolizuje Indii, reprezentuje vlast a celý film tak vyzývá k aktivní obraně země proti „cizímu“ živlu. Není náhodou, že hlavní úlohu hraje Akshay Kumar, známý to zastánce současného politického směřování. Osobně se snažím nestranit ani jednomu z táborů nábožensko-politické scény v Indii. Všechny strany toho mají na svědomí opravdu hodně. Jediným možným východiskem je společný dialog. Ten bohužel v současné době v kinech válcují takovéto filmy. ()
Můj první indický film. Co se dalo čekat? To jsem se neodvážil předem vůbec odhadovat. Lákalo mě na filmu období britské koloniální nadvlády a hraničních bojů proti muslimským Pákistáncům. Film totiž popisuje (snad opravdu skutečnou) událost z roku 1897, kdy se 21 indických vojáků a jeden kuchař ve službě Britů postavilo odvážně vstříc smrti, aby ubránili vojenskou pevnost Saragarhi... První polovina filmu působí velmi rozvláčným dojmem a když se dokonce začne zpívat jak v nějakém muzikálu, docela jsem se přemáhal, abych ve sledování pokračoval. Hlavní hrdina, v očích Britů problémový seržant Ishar Singh je skrz na skrz kladná postava bránící bezbranné a jako takový působí jako rytíř na bílém koni z pohádky. Což mi trošku vadilo, i přesto mu nešlo nefandit. Pak přišel jeden povedený vtip s mluvícími kohouty a na obzoru se objevila armáda 10 tisíc pákistánských muslimů, kteří se rozhodli naše hrdiny krutě pozabíjet. A tady mě film chytil. Bitevní scény jsou pojaty velkolepě, brutálně a občas i dost přepáleně. Jak jsem se zde dočetl v komentářích, patří to k obyčeji indických filmů, takže proč ne. Vážně se mi poslední hodina hodně líbila, jakožto i celkové vyznění filmu. Musím tedy nakonec říct, že mé první setkání s indických filmem nedopadlo vůbec špatně... ()
Hned na úvod si dovolím pokárat indické tvůrce za to, že natáčení scén, v nichž se hovoří o indické hrdosti a právu na sebeurčení, nesvěřili Britům. Ti jsou dnes tak připosraní ze své imperiální minulosti, že by na sebe nakydali mnohem přesvědčivěji. Tohle byl můj první indický film, který nevypadal jako barevnější Ein Kessel Buntes. Písně a tance se podařilo držet pod kontrolou, a když už na ně došlo, daly se snést. Jinak to ovšem byla typická Idie: mocně se patosilo, zpomaleně záběrovalo a podávaly se výkony, před nimiž by zbledl i Sandokan, ale přes to všechno mě to až nečekaně bavilo. Mimochodem, o této krvavé epizodě jsem nic nevěděl, takže jsem si zagůglil a ono jo. Jsou to holt tvrďáci, ti Sikhové. ()
Galerie (10)
Zajímavosti (1)
- Sikhové jsou vyzbrojeni puškami Martini-Henry, které byly běžné u britského koloniálního vojska. Jednalo se o jednorannou zadovku s rychlostí střelby přibližně 10 ran za minutu, která byla vyráběna mezi lety 1871–1891. V roce 1897 se jednalo o již celkem zastaralou zbraň, ale výzbroj paštunských kmenů byla historicky mnohem horší. A to včetně na koleně dělaných napodobenin těchto samých pušek, které často při střelbě ohrožovaly své majitele. (KM Phoenix)
Takový film si hodnocení v modrém poli opravdu nezaslouží. Nevím, asi jsme se každý dívali na něco jiného. Já jsem naopak velmi spokojený. Že byl začátek rozvláčný a nudný? Nemyslím. Budoval v divákovi vztah k jednotlivým postavám. Neříkám, že do hloubky, ale bylo možno každého osobně poznat, což poté jistě zdůrazní naše emoce, když po zuřivém boji odchází každý z nich na „druhou stranu“. Vlastenecký postoj byl zde ještě v mezích. Jsem rád, že hlavní hrdina zmínil i Mughaly, na které se hodně zapomíná. Jinak v indických filmech převládá názor, že bylo a je špatně jen za vlády Britů a předtím to byl ráj na zemi (asi ano, vážně?). Soudobá generace nebere v kontextu doby fakt, že právě díky Britům se mohli vymanit z kleští muslimských panovníků, kteří útočili na jejich zemi, lidi a kulturu o nějakých pár dobrých století dříve, tedy dávno před příchodem první „bílé tváře“, ale na to se zapomíná nějak rychleji. Jen drobné opomenutí a náhoda? Nemyslím. Moc se mi líbila slova jednoho z muslimských vůdců, který oponoval druhému, který měl plnou pusu Alláha. Říkal: „Proč do toho stále zatahujete Boha? Co má on společného s lidskou válkou a krveproléváním?" Skvělá a pravdivá slova! Podobně silná slova jsem našel v příběhu, který vyprávěl hlavní hrdina o člověku, který v bitvě poskytl vodu jak svým zraněným lidem, tak i nepřátelům. Jeho důvod je již opravdu nejvyšší liga v chápání podstaty všehomíra. Když je boj nevyhnutelný, je třeba bojovat, ale vše ostatní je již na nás samých... Z vojenského hlediska příběh rovněž více než sympatický. Nepřítele je možné, máme-li potřebnou sílu, buďto vyhladit, či se s ním dohodnout. Získat na svoji stranu místní prosté lidi je tudíž základ pro možnost číslo dvě. Rovněž si vybudovat repekt svým vlastním příkladem, nadchnout vojáky a získat si jejich srdce je to nejdůležitější, to si za žádné peníze nelze koupit z jedné a ani z druhé strany. Dále pár krásných momentů, jako například jasný neheterosexuální odporně slizký odstřelovač. Vzdání se turbanu kvůli ošetření zraněného kamaráda z nízké kasty. Dále poznatek, že mít v zubech něco ostrého nemusí být vždy dobrý nápad - tvz. „afghánský happy smile“ a rozžhavený meč, který sice vypadá efektivně, ale v praxi to nepříteli spíše pomůže. Možná to byl i záměr, vzhledem k celkové filosofii ve snímku nastíněné. Krásná pevnost v pustině byla vybavena opravdu bídnou bránou a mnoho mých myšlenek se zaobíralo tím, jak by to dopadlo, kdyby Sikhové měli kulomet/y. Závěr parádní a výborně nám ukázal pomíjivost našich životů, snů a věcí, na kterých tolik lpíme, ale mohou nám být v mžiku vzaty a posléze pošlapány a ztraceny. Já si z toho odnesl daleko více, než jen shlédnutí nějaké přestřelky kdesi a kdysi, takže jsem více než spokojen a pro mě osobně momentálně jasný film roku. Akshay Kumar výtečný a s vousy mu to více než seklo. Písně a jejich provedení rovněž parádní. Skvěle se do příběhu hodily a krásně ho obohatily. Strop pěti hvězd je dosažen a mé očekávání mimořádného zážitku se naplnilo a potvrdilo. () (méně) (více)