Prší nám na lásku

Na rozdíl od starších vyzrálejších snímků je celý příběh laděný poeticky s velmi optimistickým laděním. Sice se tu a tam čas od času zablýská, ale po chvíli se zase vyčasí. I když jsou věrně vykresleny vztahy, dílo se dá označit jako sociální drama. Obvinění jedince přechází na celou společnost. I zde je patrné, že Bergman měl skvělé oko, scény jsou promyšlené, impozantně nasvícené. (16.04.2015)

Poněkud odlišný a dle mého názoru neprávem opomíjený film Ingmara Bergmana je poetickým podobenstvím o věčném boji jednotlivců s byrokratickou, závistivou a utlačující společností, jež ke všemu a na všechny nahlíží jen optikou vidiny materialistického bohatství a vlastního profitu. Snímek se od režisérových pozdějších, dosti těžkých duchovních náloží liší zejména svou lehkostí a optimistickým laděním. Příběh je to doslova dělaný do vánoční atmosféry, jak napoví již vypravěč v úvodním okénku, leč sociální hodnota (v historické paralele k formující se neorealistické metodě) mu přidává na univerzálnosti. Romantická dvojice - napravený kriminálník David a půvabná Maggii - se dají dohromady s nádhernou samozřejmostí a i přes všechny životní strasti se společně brodí sdílenými děsy (nezdařené těhotenství, soud) za vyhlídkami lepších dnů. Zůstávám v radostném přesvědčení, že Prší nám na lásku patří k nejvyzrálejším debutům v dějinách kinematografie. (24.12.2023)

Na lásku začnú padať kvapky smútku okolia vždy, akonáhle okolie zistí, že konkrétna láska je úprimná a krásna z pohľadu oboch partnerov. Okolie to cíti a závidí. Snaží sa preto mstiť a zároveň navonok poskytovanú milosť dvom krehučko dojímavým a ľúbiacim sa hrdličkám využiť v svoj prospech. Najmä ak hrdličky nevedia veľa o svete dravosti, akčnosti a zneužitia kohokoľvek vo svoj osobný prospech. A keď nie prospech, tak aspoň treba dať chudákom zaľúbencom najavo, že sú a vždy budú len totálne nuly a otroci. Pokiaľ sa teda nevzchopia a následne nezaradia do pravidiel agresívneho presadzovania sa. Tak koná prenajímateľ chatky, majiteľ kvetinárstva, jeho manželka, kňaz, policajti. Tak koná väčšina spoločnosti už tisícky rokov. Vyzerá to tak, že jedinú pomoc môže pár dostať od zlodejov, ktorí vždy idú pod cenu a chudobným teda vždy vhod. Pomôcť tiež môžu ešte ľudia, ktorí ostali ľuďmi a nestali sa z nich len zombíkmi idúcimi po prachoch, ojebávačkách a pokorení tých druhých. Režisér Ingmar Bergman všetko toto zabalil do jednoduchého, no pôsobivého príbehu. (13.07.2015)

Naivita starých romantických snímků je tu celkem patrná, kdežto Bergmanův styl ještě tolik ne - avšak za jeho náznak budiž pokládána trochu záhadná postava vypravěče, který se tu a tam objeví, aby v pravou chvíli zasáhl do děje (vrcholem je pak vypjatá scéna u soudu). Děj je prostinký - žena s tajemstvím a muž, který právě vyšel z vězení, se náhodně setkají, aby v sobě našli zalíbení a rozhodli se spolu zkusit začlenit do společnosti a žít normální, plnohodnotný život - nečekali však, že to bude tak strašně těžké... Závěr filmu není typicky šťastný, ale přesto je plný naděje - krásný poslední záběr na divákově tváři snad i vykouzlí dojatý úsměv - a to přeci není zas tak málo... (11.10.2007)

Bergmanova režisérska prvotina. Nie je to síce typický Bergman, ale aj napriek tomu je tu už v pozadí cítiť niečo z jeho budúcej tvorby. Vzal si na pretras svoju obľúbenú tému - vzťahové problémy a komplikovanosti lásky, v tomto prípade v spojitosti s nie celkom ľahkou sociálnou situáciou (s dôrazom na náboženskú stránku) vo vtedajšom Švédsku, krátko po skončení vojny. To všetko odľahčenou, divákovi prístupnejšou formou, ktorú výborne dopĺňa aj naratívny tajomný sprievodca príbehom, v ktorom sa divákovi vyjaví, čím všetkým si na pozadí zlej sociálnej situácie musel zaľúbený párik prejsť, aby sa aj na nich konečne usmialo šťastie v podobe "normálneho" spoločného života. 80/100 (22.05.2015)