major.warren

Recenze: Do kin vstupují Stovky bobrů; film, jaký svět neviděl!        Až po dvou letech od svého uvedení se do našich kin – nutno podotknout, že zásluhou distribuční společnosti Aerofilms – dostává nečekaná perla americké ultra-nezávislé scény, novinka režiséra Mika Cheslika a herce Rylanda B. C. Tewse (autorů „pankáčské“ Příšery z Michiganského jezera), nazvaná Stovky bobrů. Již svérázný název napoví, že to nebude jen tak; ostatně není divu, že snímek jako takový se u nás dočkal prvotního uvedení v rámci Festivalu otrlého diváka. Avšak i publikum nenáročné, které si chce v kině leda zdvořile oddechnout a pobavit se, bude jásat. Tolik nadšení, energie a nápadů v tak produkčně omezeném počinu (rozpočet se dle tvůrců pohyboval cca kolem 150 tisíc dolarů) by mohla „Bobrům“ závidět kdejaká hollywoodská velkoprodukce. Co mají ovšem nezasvěcení diváci od Stovek bobrů očekávat? Je to komedie? Němá groteska? Western? Hororová vybíjená? Romance? Nebo snad všechno dohromady? Organická syntéza většiny tradičních žánrů, jíž není nic cizí ani nedosažitelné, by bylo zřejmě nejvýstižnějším popisem. Ale skutečně dobrý film, jakým Stovky bobrů bezpochyby jsou, nedokáže nic na světě poslat do konkrétní škatule. „Zálesák nemá lehký život!“ Tak ve zkratce představí v úvodu text písně hlavního hrdinu – dobrodruha a neúspěšného palírníka alkoholu Jeana Kayaka, který se stává nedobrovolným obyvatelem ledové divočiny. Postupně se mění ve ctižádostivého lovce kožešin, jenž usiluje o srdce dcery místního obchodníka, a když zjistí, že došlo k masivnímu nárůstu uvědomělých bobrů, vyhlásí armádě zvířat válku, která požitkářsky otevírá prostor k budování nejrůznějších gagů, většinově postavených na opakování a variování konkrétních motivů. Stovky bobrů obsahují stovky větších či menších odkazů, od grotesek němé éry (Chaplin a zejména pak Buster Keaton) přes klasiky příznačné pro naši dobu (Indiana Jones, Mrtvý muž, Revenant, díla Wese Andersona) až po model tradiční videohry, na jejímž principu je druhá půle filmu vystavěna. Tyto citace nádherně prorůstají do celkové struktury, jejíž rytmus se organicky přetváří v souladu s proměnou žánrů. Znalcům může na paměti vyvstat i Čapkova Válka s mloky, s níž Stovky bobrů sdílí dystopické schéma radikálního přemnožení a sebeuvědomění konkrétní zvířecí skupiny. Nízký rozpočet a skutečně punkové podmínky natáčení jsou na „Bobrech“ znát, avšak důležité je, že režisér mění jednotlivá omezení ve strategickou výhodu kreativního procesu a zároveň také v možnost, jak později všechny překvapit. Díky značně zúženým možnostem tak bobry představují reální herci navlečení do plyšových kostýmů ala televizní duo „Jů a Hele.“ Podobných bizarností, které utvářejí jedinečnou poetiku, by se našlo mnohem více. Ve výsledku by se „Bobři“ mohli s klidem ucházet o titul komedie dekády. Zábavnější a láskyplnější titul byste v kinech sotva pohledali.

Z toho, co jsem měl doposud možnost z kánonu rumunské nové vlny zhlédnout, se mi 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny jeví jako nejzásadnější, nejucelenější a rovněž i divácky nejdestruktivnější dílo. Film, jehož realistické hodnoty jsou natolik pravdivé, že se chtě nechtě dostane pod kůži a Vám nezbývá než jej přijmout s nadějí, že to, co jste právě viděli, se už nikdy nebude muset dít. Bohužel děje...

Dovršení neorealistické filmové tradice. Fellini je věčný mág, který dokáže pobavit i rozplakat navzdory tomu, že jeho dílo oslaví letos 70 let. Cabiriiny noci navazují tam, kde Silnice skončila. Giulietta Masina je tu stejně dojemně-tragickou bytostí, vytrvale toužící po troše štěstí. Tam, kde klaunka Gelsomina byla typem mnohem prostším a z podstaty srdečnějším, je prostitutka Cabiria rozvernější i hysteričtější. Přesto obě postavy pojí jakási tragika vlastního osudu, leč Cabiriin závěrečný přechod (tak trochu na cestě do "sladkého života") vybízí k lepším vyhlídkám.