Sbohem, má konkubíno

Uf. Tohle byl tedy nášup. Příběh herce, který se zžil se svou rolí. Kulturně-historický exkurz nedávnou historií Číny, aneb od teroru kulturního despoty, po teror kulturní revoluce. Příběh luxusní prostitutky s nejryzejším charakterem. Příběh sobecky sebestředného majetnického homosexuála se sklony k hysterii (prostě ta nejnepříjemnější a nejnesympatičtější verze gay charakteru - zajímavé na tom je, že je to hlavní postava). Tohle všechno tenhle film poskytne, a ještě mnohem více, v zajímavě pojaté formě vyprávění, s úžasným hudebním doprovodem. Tohle není přímočarý jednoznačný příběh, tohle je mnohovrstevnatý epos, který mě převálcoval jako parní válec. Opravdu kulturní zážitek. Tu operu bych chtěl vidět celou. Jen kdyby to sakra nebylo tak dlouhé. (10.01.2015)

Krátce řečeno: Tygr a drak bez kung-fu. Obšírněji řečeno: Nevyčerpatelný roh hojnosti božské kozy Amalthey vydal epos s nepřebernými scénami intertextuálními (které kladou nárok na znalost kulturního zázemí Číny) i soběstačnými (které tento nárok nekladou). Stylistická poznámka: U obrazu pracuje film obecně tak, že Vám nejprve ukáže dívající se postavu, a poté objekt, který postava sleduje. U zvuku je tomu obráceně, princip je založen na přechodu od zdroje zvuku k naslouchajícímu. V Sbohem, má konkubíno je řada zacyklených dvou-záběrů, kde je výše uvedené spojeno: 1. záběr - postava kamsi hledí a vyluzuje zvuky, nejčastěji jde o herce Opery a 2. záběr - sledovaný předmět je ve skutečnosti divák, který zároveň naslouchá a rovněž na cosi hledí, konrétně na herce, čímž se vracíme zpět k prvnímu záběru. Zvuk tudíž napomáhá k tomu, abychom se odtrhli od zdroje (herec) k naslouchajícímu (divák), a tím pádem si film vytváří motivaci k tomu, aby sledoval i nezáživné a „zbytečné" publikum. (11.11.2008)

Dalo by se sofistikovaně promlouvat o bohaté interní symbolice, o tom, kterak se ve filmu vrství, rozvádějí a opakují variace na základní motiv z titulní opery v několika rovinách a v různých kontextech, jen aby se to všechno v závěru s brutální efektivitou střetlo v jediném bodě - ale v mém případě onen jediný bod reprezentoval bezchybný 'zásah na komoru', pročež mi tváří v tvář Konkubíně tak nějak docházejí slova. Tenhle film mě asi před rokem obrátil naruby a rozebral na součástky takovým způsobem, že jsem doteď neposbírala všechny šroubky a kolečka. Jeden až tři framy z Farewell My Concubine bohatě stačí k tomu, aby se mi všechny ty dojmy a emoce, co se mnou mávaly po jeho zhlédnutí, znova a s plnou parádou nahrnuly do hlavy. Patřím sice k lidem, co se nechají rádi a snadno dojmout, ale čím víc o tom přemýšlím, tím jsem si jistější, že *tohle* se mnou v posledních x letech žádný jiný film neudělal. Farewell My Concubine je neuvěřitelně intenzivní divácký prožitek - a poměrně vzácná připomínka toho, co film - tu a tam - doopravdy dovede. (15.12.2007)

Zvláštní film z velmi specifického prostředí čínské opery na jejíž velmi exotický ráz jsem si musel zvykat skoro celou stopáž. Naštěstí je s psychologií a vývojem postav svázána natolik, že postupně připravuje bolestný a působivý závěr, v němž vychází najevo metaforický význam tradičních masek a líčidel, zakrývajících lidskou tvář i celkovou identitu. Z tohoto hlediska jde o inteligentní a esteticky vytříbené dílo, které stěží najde podobné zpracování tématu. To, co však narušuje dojem soudržnosti i intimity je zvolený žánr historické fresky, jež bohužel tlačí drásavé události k povrchnosti a občas i nepřehlednosti. Samozřejmě jde o velmi nekonvenční a vizionářský obraz nedávného vývoje Číny, ale vadilo mi jak se tu byla naprostá originalita a tradiční čínské postupy s hollywoodskou snahou o efektnost, rozmáchlost a zkratkovitost, která začíná převládat v druhé polovině, která naštěstí vrcholí v nezapomenutelném závěru. (09.11.2010)

Z meho pohledu jednoznacne zklamani, mozna za to muze zdejsi totalne premrstene hodnoceni, diky kteremu clovek ocekava buhvijaky masterpiece a dostane se mu neceho viditelne pod urovni filmu reziserova kolegy Yimou Zhanga. Kaige Chen tak temer 3 hodiny vyplytval na analyze dvojice tezce nesympatickych hercu cinske opery. Nazorny priklad toho, ze jakmile jde o divadelni sferu, je temer zaruceno, ze ti lide jsou mentalne labilni extravagantni pritepleni klauni. Nejsympatictejsi postavou snimku tak zustava zdejsi stetka Gong Li, ale i ta jede pod hranici sveho standardu. Narozdil od jejich trademark filmu se Zhangem, ktery si ji hyckal, zde neni stred deni ve kterem muze zarit, ale je k ni pristupovano jako k bezne herecce, jedne z mnoha. Snaha o vytvoreni neceho epickeho ala "To Live" od Yimou Zhanga zorbazujici situaci v Cine afektovane zmenami rezimu je ocividna, zustava ale jen u te snahy. Prestoze to ma sve momenty, je to spise prumerny kus. 5/10 (20.01.2010)