Rammstein in Amerika

Dokument parádní, probudil ve mně pocity z dětství, kdy pro mě Rammstein byli zásadní kapelou. Koncert (lépe řečeno jeho sestřih) byl ale takovým malým zklamáním. Rammstein jsem viděl naživo při turné k Reise Reise a kdysi jsem i sjížděl koncerty Live aus Berlin a Völkerball. Oproti všem zmíněným mi koncert v Madison Square Garden přišel přeci jenom takový odměřenější. Možná to bylo způsobené i samotným záznamem koncertu, který byl dost nešikovně sesnímaný i sestříhaný. Chvílemi hrozně přestříhaný, místo aby si divák užil pár vteřin na Tilla, hned se mu do toho musí vloudit prostřihy po několika frejmech, jen aby nezapomněl, že je na drsném koncertě. 8/10 (14.01.2017)

Sebeoslavný snímek Rammstein, dokonalý marketingový produkt, který funguje proto, že je v něm nejen kus marketingové vypočítavosti, ale i kus srdce. To je ostatně vlastní i hudbě Rammstein a také důvod, proč i po dlouholeté odmlce dokázali v US vyprodat Madison Square v rekordním čase. Už dlouho jsem neviděl tak skvělý vhled do duše současné Ameriky, jak ji ukazují záběry z amerického turné, včetně trefných postřehů jednotlivých členů kapely, nebo zasvěcené komentáře Mobyho o tom, jak brutální mlýn na maso je "umění" provozované na tak rozsáhlém trhu. V těchto souvislostech dostávají komentáře různých "nezávislých" umělců z US často až sebeparodický nádech, když z daného vyplývá, že nejsou nic jiného než snaživými nevolníky systému. Poslouchat rozumy takového člena Rammons, který si pochvaluje, že je super mít černého prezidenta a všechny ty výdobytky liberalismu (myslel tím snad násilí a nepokoje v Baltimoru v době natáčení dokumentu?), ale je prý potřeba ještě víc liberalismu, protože Amerika je pořád ještě moc konzervativní, bylo už nad mé síly. Co tím myslel, těžko říct, zřejmě se dovolává ještě černějšího prezidenta a ještě víc násilí, tohle je snad ukázkový příklad neoliberální demence. Rammstein nezřídka překračují díky své teutonské neotesanosti hranice vkusu a stříkající penis v Tillově poklopci opravdu není nic umělecky hlubokomyslného, ale jen pubertální úlet a pětihodinové vězení, kterého se jim dostalo mi přijde jako adekvátní ohodnocení takové trapné blbinky. Rozhodně to není důvod vytahovat hned celý lidskoprávní jaderný arzenál a květnatě řečnit, jak to předvedli různí američtí umělci. Ostatně členové kapely sami se omezili jen na sdělení svých dojmů a zdrželi se na rozdíl od svých US souputníků laciných moralistních soudů. Komu čest, tomu čest. (14.01.2017)

Já jsem to vždycky podvědomě věděla, že toužím po blyštivém obleku posetém kamínky, a teď to vím jistě. U tohoto koncertu jsme také se sestrou zabředly do snahy zodpovědět otázku, která píseň Rammsteinů je naše nejoblíbenější. Jsou to všechny. U písničky Pussy taťka poznamenal, že lituje lidí v prvních řadách, ale já říkám, že ti budou ještě svým vnoučatům vyprávět, jak je Till Lindemann postříkal. (14.04.2017)

Záznam výborného koncertu (i když třeba ten pražský v 2011 byl ještě dokonalejší) je výtečný, o tom asi nemá cenu se moc rozepisovat. Velkou pozornost si však zaslouží i dokument, který na 2DVD vychází. Zachycuje totiž samotné začátky kapely, které v kontrastu s tím, co dokázali a jakými modlami jsou dnes, působí v mnoha chvílích velice vtipně. I samotný pokus prorazit na americkém kontinentu, a především v USA, nebyl nijak jednoduchý, i když už v Evropě byli v centru pozornosti. Dozvíte se tu, kde všude museli hrát, aby si jich začlo publikum všímat. Uvidíte, jak nehostinně je vítali pyrotechnici, policisté či půlka Sao Paula na koncertě, kde měli hrát spolu s Kiss. Povinnost vidět pro každého, kdo byť jen okrajově o týhle šestici něco slyšel. (12.01.2017)

Až s tímhle dokumentem jsem si vlastně uvědomil, jak moc mě tahle kapela ovlivnila a jak moc jsou její písničky skvělé a mám je hluboce zakořeněné. Při sledování dokumentu jsem začal litovat, že jsem je nikdy neviděl naživo. Tohle je zkušenost, která by rozhodně stála za to. Ale i kdybych je naživo neměl vidět, ty písničky v hlavě budou pořád. (13.01.2016)