Ponette

Opravdu se mezi sebou děti takovým způsobem baví, pokud se stane něco tak smutného jako v tomto případě? Možná musel Jacques Doillon pobývat nějakou dobu mezi tak malými dětmi a klást jim mnoho otázek, aby nám mohl předložit poměrně náročné téma o tom, co se děje v mysli čtyřleté Ponette a jak se vyrovnává se smrtí své matky. Victoire Thivisol podala neskutečný výkon, hodný obrovského obdivu. Jen mně bylo trochu proti mysli až přehnaně moc teologických hovorů mezi dětmi navzájem, potažmo rozmluv Ponette s Bohem a nebo s matkou. Tam jsem v mírných rozpacích, jestli by to odpovídalo reálu a závěr mně byl vysloveně proti mysli. Za malou Victoire ale musím jít s hodnocením nahoru i kdybych nechtěla (21.02.2015)

Chtěl jsem tomu dát 3-4 hvězdičky, ale když vidím to silné nadhodnocení (87% WTF), tak cítím přímo povinnost to hodnotit takhle. Čtyřletá Ponette je roztomilá (stojí na ní většina filmu), ale režisér to prostě celé vystavěl na citech, snaze citově vydírat diváka a stejně se to nijak extra nedaří. Zkouknout se to dá, ale upřímně, do kina bych na to nikdy nešel. (26.11.2013)

Poeticky (so značnou dávkou „ždímajíci“ empatie... či pre niekoho sentimentálnosti) sfilmovaný prienik do mysle (a jazyka) štvorročnej Ponette súžiacou sa predstavami po mŕtvej matke. Príbeh Ponette je pekným príkladom ilustrujúcim proces spracovávania a (vo všeobecnosti) fungovania ľudskej mysle čeliacej otázkam o posmrtnej existencií. Viac ku kognitívnemu spracovávaniu predstáv o smrti (resp. predstáv o mŕtvom činiteľovi) viď môj deníček. (19.12.2012)

Ponette není jméno, Ponette je dívka rozpustilá, nezkrotná, uličnická, zkrátka "tomboy". Francouzsky je to "kobylka", "koník" - sám často říkám malým dětem "koníci". Pro mě to byl film podnětný, ve smyslu: většina filmů se nám přihodila, někdy zblízka jindy zdáli, někdy zmizí v nevědomí, někdy se z nevědomí vynoří. V Ponettině věku jsem byl odložen na vesnici, zatímco rodiče jeli na dovolenou. Přes poměrně širokou silnici končící v polích bylo pískoviště a na něm si hrála dívka. Hrával jsem si tam s ní každý den. Příští rok jsem se nebránil a jel tam zase, tu dívku jsem tam onen rok a již nikdy později už nespatřil. V obrazech vidím dosud naše vrátka a cestičku do ulice, přes ní sousedův dům a místo, kde bylo pískoviště. I ji i sebe, i když poněkud matněji. Nedovedu si však připomenout jediné slovo, které jsme si řekli. V tomto věku se smrt a láska hodně podobají. Dítě si však nemůže pomoct, nikoho se nedovolá, dospělí nerozumí a Bůh neodpovídá. Ponette si pomohla sama, byť nedovoleně, chcete to snad děcku vyčítat? (28.02.2024)

Celkom ojedinelý pokus o pohľad do detskej duše. Svet detí je tu vykreslený dôveryhodne - hľadanie odpovedí, nevinnosť, úprimnosť, hravosť, ale aj vymýšľanie, polopravdy, napodobňovanie dospelých.. Celý príbeh je postavený na neuveriteľnom výkone hlavnej hrdinky - ale aj ostatných detských postáv...Trochu mi vadilo príliš silné tlačenie na city a hlavne záverečné "posolstvo" matky. "Buď šťastná" je predsa málo...... (19.01.2015)