Ponette

Poeticky (so značnou dávkou „ždímajíci“ empatie... či pre niekoho sentimentálnosti) sfilmovaný prienik do mysle (a jazyka) štvorročnej Ponette súžiacou sa predstavami po mŕtvej matke. Príbeh Ponette je pekným príkladom ilustrujúcim proces spracovávania a (vo všeobecnosti) fungovania ľudskej mysle čeliacej otázkam o posmrtnej existencií. Viac ku kognitívnemu spracovávaniu predstáv o smrti (resp. predstáv o mŕtvom činiteľovi) viď môj deníček. (19.12.2012)

Asi mi měla chvilkami ukápnout slzička, ale bohužel po celý film neukápla. Nerada se nechávám citově vydírat, je-li záměr tak průhledný jako zde. Celý film Ponette stojí i padá s roztomilostí a přiznávám i s hereckým výkonem představitelky titulní role. Umím si docela dobře představit 15 minutový film na téma "jak malá holčička překonávala ztrátu své maminky." A my diváci bychom byli ušetřeni těch "roztomilých" (místy silně nepřirozených) dětských blábolů... Ale to by pak byl úplně jiný film. Nevím, jestli mne měl ten myšlenkový guláš v dětských hlavách dojímat nebo rozesmávat, spíš nad ním žasnu a v duchu naříkám: "Ó, pane Doillone! Ó, Francie, první dcero Církve!" (A v tuto chvíli mi asi konečně ukápne ta dlouho očekávaná slza. A ne jedna!) (19.01.2015)

Chtěl jsem tomu dát 3-4 hvězdičky, ale když vidím to silné nadhodnocení (87% WTF), tak cítím přímo povinnost to hodnotit takhle. Čtyřletá Ponette je roztomilá (stojí na ní většina filmu), ale režisér to prostě celé vystavěl na citech, snaze citově vydírat diváka a stejně se to nijak extra nedaří. Zkouknout se to dá, ale upřímně, do kina bych na to nikdy nešel. (26.11.2013)

Film ukazuje snahu malej Ponette vyrovnať sa so smrťou matky. Stále s ňou túži hovoriť, vzkriesiť ju tak, ako to robil Ježiš. Keď sa jej nedarí, ilúzie jej berie prakticky uvažujúci otec, ktorý v posmrtný život neverí. On však Ponnette miluje a dáva jej to najavo ako vie Film je vystavaný na výborných dialógoch viacerých detí, ktoré "naivnými očami" hodnotia Boha, smrť a rodičovskú lásku. Dej nie je dramatický, ale film je láskavý a hlavne presvedčivý. (30.05.2008)

Ponette není jméno, Ponette je dívka rozpustilá, nezkrotná, uličnická, zkrátka "tomboy". Francouzsky je to "kobylka", "koník" - sám často říkám malým dětem "koníci". Pro mě to byl film podnětný, ve smyslu: většina filmů se nám přihodila, někdy zblízka jindy zdáli, někdy zmizí v nevědomí, někdy se z nevědomí vynoří. V Ponettině věku jsem byl odložen na vesnici, zatímco rodiče jeli na dovolenou. Přes poměrně širokou silnici končící v polích bylo pískoviště a na něm si hrála dívka. Hrával jsem si tam s ní každý den. Příští rok jsem se nebránil a jel tam zase, tu dívku jsem tam onen rok a již nikdy později už nespatřil. V obrazech vidím dosud naše vrátka a cestičku do ulice, přes ní sousedův dům a místo, kde bylo pískoviště. I ji i sebe, i když poněkud matněji. Nedovedu si však připomenout jediné slovo, které jsme si řekli. V tomto věku se smrt a láska hodně podobají. Dítě si však nemůže pomoct, nikoho se nedovolá, dospělí nerozumí a Bůh neodpovídá. Ponette si pomohla sama, byť nedovoleně, chcete to snad děcku vyčítat? (28.02.2024)