Asada-ke

Priemerný film o jednej obyčajnej rodinke s jedným nevšedným koníčkom. Na prvý pohľad sa mi príbeh tej rodinky zdal málo nosný pre film. Ale hlavný problém vidím v spracovaní. Je to celý čas také odťažité, nedramatické a v každom smere skratkovité. Sledujeme ako sa strieda jedna epizódka zo života tejto rodinky za druhou, ale bez akejkoľvek dramatizácie. Proste v tom roku sa stalo toto, skok, v tom roku zase toto, skok a tak neustále dookola. Je pravda, že hlavný hrdina nie je dvakrát charizmatický a ani nejak zaujímavý, ale v réžii niekoho schopnejšieho z toho mohol stále vzniknúť pútavý film. Nakanov chladný prístup mi nesedel ani pri jeho inom filme, takže problém vidím v jeho štýle. Na filme ma zaujalo akurát to, že starý manželský pár Asadových mal vymenené role. Chlap bol v domácnosti a aj pri výchove synov bolo zaujímavé sledovať jak mali prehodené role. Žena rázna, chlap sa snažil situáciu upokojovať. Ale táto línia tu tiež nemala veľký priestor. Proste priemerný film. 5/10. (13.02.2022)

Asi nejzásadnější problém, který s filmem mám, je fakt, že jsem si nesedla s hlavní postavou. Ne že bych ji nechápala nebo tak, ale prostě bychom nebyli kamarádi, neměli bychom si co říct. Sice všichni tvrdili, jak rodina Asadových je zvláštní a dělá divné věci a tím je zajímavá, ale já to tak nevnímala. Pro mě to byla obyčejná rodina, se kterou jsem se honem honem, šup sem, skok tam seznámila, nešlo to do hloubky, jen to bylo takové povrchní a celkově většina blízkých Masašiho tam jen proletěla, něco mu řekla, někam ho popostrčila, ale to bylo vše. Pro mě nic hlubokého, nic, co bych prožívala. Jasně, zemětřesení v Tóhoku, následná cunami a některá focení byla dojemná. Nejsem z ledu, takže mě to dojalo, ale to je vše. Prostě to byl jen takový dojemný ústřižek z dlouhého celku, kde mě bohužel herecký výkon Ninomiji vůbec neuchvátil. Jediný, kdo se mi herecky líbil, byl Suda Masaki a to tam byl fakt jen chvilku. Není to špatný film, ale je dlouhý, špatně poskládaný a nemá správný impakt. Škoda, škoda, protože je to skvěle obsazené. Ale možná se pletu, protože jsem na to slyšela jen chválu... Titulky. (13.02.2022)

Středobodem vyprávění je rodina Asadů, která má zálibu ve fotografování. Pořizuje si tudíž stylové fotky, na nichž je zvěčněna v netradiční roli. To znamená podstoupit řadu úsměvných příhod, aby vůbec ty snímky mohly vzniknout. Postupně se jednomu ze dvou synů podaří prorazit, mít něco za sebou, tak se dostává k mnoha pěkným zakázkám. Až udeří zemětřesení v roce 2011, což ho přiměje na čas foťák odložit a věnovat se smysluplnějším věcem, např. třídění poztrácených a špinavých fotografií lidí, které nezná. Od začátku plyne děj v průřezovém tempu, nedovolujícím dlouho zůstávat na místě. To zapříčiňuje časté skoky v čase, díky nimž se vyrovná okamžik, kdy to celé začalo. A že jde o rodinu s patřičným nadhledem, to je záhy poměrně jasné. Primárně se to soustředí na Masašiho a jeho přítelkyni, s níž se zná od dětství. Jde o to, co s sebou tato práce přináší, k níž ho kdysi přivedl jeho otec. Jak a zda mu to oplatí. A bude-li mu sloužit k pořizování rodinných momentek. Též ten charakter odhadu, jak co nejlépe někoho zachytit, aby byl poté věrohodně vystižen s tím, co jej definuje. To je celkovým zaměřením zkušených fotografů, co dokáží z mála vytvořit hodně. Občas nechybí pár hádek či facek, popíjení, ke konci to notně zvážní. Líbily se mi duhy a sakury, v závěrečných titulcích rozšířené verze archivovaných vzpomínek. I když byly víceré roky nenadále vynechány, pasáž s úschovnou působila výtečně, Oživují to noví zájemci na scéně, těžištěm se ukázaly být dovednosti hlavního hrdiny, o němž to zprvu málokdo věděl. Příliš se tím nechlubil. Neštěstí a z toho vyplývající smutek, dojemné rozhovory s malými dětmi, záblesk naděje, pochopení od druhých. (14.02.2022)