V pasti

Jen pro obdivovatele 80. let, jejich divných účesů, kostýmů a vyjadřování. Příběh veškerý žádný, akce poskrovnu, princip fungování kina jsem ani nepochopil. Ale Brian Trenchard-Smith je veselý chlapík a svůj film vystihl docela přesně: Na začátku a na konci je trochu akce, uprostřed je hodně divných věcí. (11.07.2010)

Famózní sebereflexivní tečka za zlatým věkem austrlských béčkových filmů a také za érou autokin podává pohled na svět, kde se brak, junk a autofetiš staly pilíři společnosti. Hrstka automobilových honiček a kaskadérských kousků je tu jen aby se film dobře prodával, ale páteř filmu tvoří epizodické pasáže vykreslující život v autokině transfornovaném na internační tábor. Nic zdravého a perspektivního tu není, ale zato se bez problémů seženou lehké drogy a antikoncepce, za přídělové kupony se vydává fastfood, bydlí se v autech a každý večer běží nějaké australské béčko. (20.04.2010)

Nevím nakolik tomuhle filmu ubralo to, že jsem ho viděl s jednohlasím dabingem Martina Dejdara, ale post punková psychedelická seance se rozhodně nekonala. Nápad je sice okey, ale podstatná část už tak dost krátkého filmu se vleče doslova šnečím tempem a po celou dobu jsem jen lačnil zjistit něco víc o pravidlech a systému tábora, byť většinou marně. Společensko sociální reflexi sice oceňuji, ale mnohdy mi to přišlo skutečně samoúčelné, jako třeba v momentě kdy do "tábora nepřizpůsobivých teenagerů" najednou přijede autobus asiatů a zjišťujeme, že většina bílého osazenstva má velmi vyhraněné názory na ostatní rasy a organizuje se v pseudoradikálním nazi drive in brotherhoodu. Za mě lepší dvě hvězdičky, chtělo to aspoň trochu víc akce aby medvěd nebyl v apatii. (12.12.2016)

(KVIFF 2010) Od začátku nabízí DRIVE IN až překvapivě strhující atmosféru zkažené, špinavé a neutěšené budoucnosti a výpravně si nezadá s kousky jako MAD MAX nebo třeba RUNNING MAN. Škoda, že se v tak vypiplaném a zabydleném světě, snad kromě závěrečné honičky, totálně nic neděje .. mládež se poflakuje a blbne v autech, takže je to vlastně GREASE bez písniček (možná kdyby se zpívalo, neusínal bych u toho). (12.07.2010)

Bizarní videoklenot z poloviny 80. let a další produkt obsese australské kinematografie postapokalyptickými vizemi (POSLEDNÍ VLNA, trilogie ŠÍLENÝ MAX, QUIET EARTH). Nejen po zdařilé vizuální stránce (výprava, kostýmy) dluží snímek leccos MAXOVI (klidně by mohlo jít o spin-off jedničky), WARRIORS či ÚTĚKU Z N.Y., není ale tak akční (dvě autohoničky a jedna bitka), zato přichází s metaforou stádního, konzumního a apatického života nižší třídy, kterou představuje (ne)dobrovolné osazenstvo autokina. To je totiž po globální hospodářské krizi a vlně nepokojů jakýmsi vězením pro sociálně vyloučenou mládež, kde dostanete fastfood, drogy a každý večer vám pustí nějaký filmový brak (hrají se předchozí filmy režiséra Briana Trencharda-Smithe, THE MAN FROM HONG KONG a TURKEY SHOOT) a nemusíte živořit bez práce a bát se, že vás zabije některý ze zdivočelých gangů jako ve venkovním světě. Přesto hlavní hrdina od počátku hledá cestu ven, zatímco jeho přítelkyně se začne rychle přizpůsobovat okolí, které se radikalizuje dovnitř - proti stejným chudákům jen jiné rasy. Bohužel, po rozkoukání se ve venkovním světě a v autokině, se v prostřední třetině nic moc zajímavého neděje a chybí pamětihodnější scény, ale dojem poněkud napraví akční finále se stylovým únikem hrdiny z kina. Spokojeně se usmívající hrdina nechávající kino za sebou a uhánějící za úžasného eighties popíku "Playing with Fire" směrem k městu, mi přivodil přímo učebnicovou katarzi. (03.02.2007)