Láska pod kapotou

Byli jsme v kině dohromady tři, ale tenhle snímek by měl vidět každý. Dokument, který si svou stavbou, dramaturgií, střihem a hudbou nezadá s hranými filmy. Portrét stárnoucího bílého muže, proti kterému se všichni spikli — vlastní děti, bývalá žena, soudy, úředníci i Pražáci. Jediná meta, kterou ve svém životě má, je postavit závodní vůz, se kterým by jezdil a vyhrával rally. Bohužel je ale součástí celosvětového spiknutí i skutečnost, že má Jaroslav vysoký tlak a problémy se středním uchem, a tak sám nemůže závodit. Proto se nástrojem jeho pofidérních vizí stává přítelkyně Jitka, která trpělivě a zřejmě i láskyplně závodí místo Jardy, ačkoliv opravdové pocity štěstí zřejmě zažívá při úplně jiné zábavě, než jsou karamboly na blátivých tratích. A i když sám Jaroslav uznává, že se jeho život podobá donkichotskému boji s větrnými mlýny, znovu a znovu se vydává do zbytečných bitev a jako Fénix každý den povstává z popela, aby posté svařil karoserii auta a snil o vítězství svého vraku na dalších bezvýznamných regionálních závodech. Hrdinovo pinožení nelibě nese a většinou břitce komentuje jeho matka, ale podobně jako Jardova životní družka či všudypřítomné mouchy nakonec tvoří spíše jen stafáž k bolestínským promluvám zraněného automobilisty, který se zlobí na celý svět, ale nezmůže se na víc než plané spílání ostatním účastníkům silničního provozu. Nadupaný film plný kontrastů, emocí, humoru, akce i existenciální trýzně. (03.10.2021)

Mám za to, že nejlepší reklamu tomuto česko-slovenskému dokumentu udělal Martin Šrajer svou recenzí pro Aktuálně (čtěte!), proto si nyní mohu dovolit být stručný. ___ Osobně Remův počin shledávám důležitým skrze to, že konečně někdo mluví (resp. zajímá se o) s druhou stranou, dolními deseti miliony, neprivilegovaným, deklasovaným Českem. Jinými slovy, Láska pod kapotou se mně jeví vpravdě empatickým (nesoudícím) vhledem do života těch, které život zklamal, vhledem do života těch, jenž jdou od porážky k porážce, jejichž život je sérií neúspěchů. Tzv. dezolát/flastenec (btw tyto terminus technicus sociálních sítí fakt nesnáším, přijdou mně obdobně ponižující – ale hlavně zplošťující bohatost vnitřního života – jako kupř. libtard nebo sluničkář; při této příležitosti tato slůvka veřejně užívám poprvé a naposled) nejen nenávidí (naopak, nenávist se zdá býti druhotnou, důsledkem životních zklamaní), ale hlavně touží/sní. Za vyspělou společnost (existuje někde vůbec?) považuju tu, která má prostředky zabránit tomu, aby se zklamaní každého ze členů proměnilo v hněv, resp. dokáže resentiment sublimovat zpět v naději, zrekonstruovat snílka. Snílek nemůže být zlým člověkem! [30.5.2022, 15.12.2022] (28.12.2022)

Výborný dokument, plný všelijakých zajímavostí, paradoxů. Úsměvný, krásně natočený, divák se nenudí, je to originální a skvěle vystavěné. Tvůrcům vysekávám poklonu, trefili se mi do vkusu. Navíc jsem při sledování dostala chuť na starší, taky skvělý, dokument Láska v hrobě, brzy si ho, po letech, pustím. Prostě jiná romantika. 😉 (14.09.2021)

Jsem rád, že "K oblakům vzhlížíme" má dalšího dokumentárního souputníka a zase to dopadlo na poměry české tvorby výborně. Znovu se ukazuje, že český dokument přeci jen v tomhle soc stavu filmové tvorby dokáže udělat, na rozdíl od filmů, dobrou podívanou. V přímém zápasu dokumentů o životě budget petrollheadů však první jmenovaný o trochu vítězí. To však neznamená, že by Láska pod kapotou nějak extra zklamala. (02.04.2022)

Trochu víc než variace na oblíbené téma: Kdo může za můj podělanej život. Jarda chce tvořit něco pozitivního a neutopit se v alkoholu jako táta. Výborně zpracovaný dokument, který dává zapomenout na suchopárnost a působí jako kompletně hraný film. Divák může vstoupit do Jardova světa, do světa někoho, kdo se rozkmotřil s rodinou, protože nejspíš obě strany se zabejčili natolik, že zadupali do země možnost dohody a teď se vláčí po soudech. Přitom na jedné straně, on by stál o hezké vztahy, ale nedokáže překročit svůj horizont. Jak to bylo doopravdy s údajně ukradeným autem těžko říct. Každopádně Jarda neustupuje a pere se nejspíš celkem zbytečně. Uzavírá si tím víru v budoucnost, protože líp už podle něj bylo. Na konci smutná pachuť z toho, že na takto zacyklených lidech si živí kariéru ti, kdo dokážou najít zástupné viníky – viz popěvek od Ortelu. Podobně i Jardova matka – syn nemohl za komunistů na obor, který ho strašně lákal, páč neměl správný původ, ale stejně bylo za komunistů líp. (01.09.2021)