Provinční městečko E

Křivý projekce, podomácku šité uniformy, huráplakáty v pekelné grafice, debilní choreografie, patetický nevkus, pevné skráně a těžká víčka. To vše v šedavých barácích rozpadajících se měst, do kterých naposledy investoval někdy někdo při poslední pětiletce. Zkrátka lunapark Rusko, jak ho máme rádi. Proto mě také irituje ta potřeba redudandních komentářů autora a vytváření návodných situací v prostředí, které stačí jenom snímat, aby nám došlo v jakém marasmu jsme se tu ocitli a že z pohledu zúčastněných persón není ze současné politické situace v Matce Rusi skutečně lepší východisko než Putinova politika panslovanské nadřazenosti neustále přiživovaná oslavnými rituály druhoválečných (sporadických) úspěchů. Zdejší famózní komická figurka Máša, která má ve čtrnácti letech osmikilový svazek diplomů, certifikátů a osvědčení z rozličných soutěží a přehlídek, přičemž vyplňuje akorát prostor pro připitomělou vlasteneckou vsuvku připitomělé vesnické slavnosti, ve které se na ožralí mužici realizují skrze smrt svých předků a známých, by celé téma utáhla sama. A mimochodem je to natočené v neuvěřitelně obřím rozlišení a s tou kvalitou obrazu bojují zjevně i tvůrci, protože ona jeho dokonalost jej dost zbavuje jakékoli estetiky a svébytnosti, ergo vypadá to dost hnusně. PS: Když zpívá Máša při jedné té oslavě na pódiu, tak za ní promítají dle těch pár záběrů definitivně nejlepší válečný film na světě. Rozhodně přivítám tipy, co by to mohlo být za snímek. (20.12.2020)

E jako Jelňa, název v češtině prostě nefunguje. Dokument o tom, že ruské vlastenectví je stále zaseknuté na slávě Rudé armády a ve městech, kde nezbyl žádný průmysl, je armáda v současnosti jediná šance pro mladé. A o stále stejné komunistické rétorice, podle které jsem fašista, jelikož neuznávám Putina za spirituálního vůdce. Jelikož Rusko není tak daleko, je to dost znepokojivý obraz. (05.05.2021)

Samozřejně ruská širá duše je nepochopitelné a stále se nepostavili čelem k vyvražďování milionů vlastních obyvatel Stalinem, který se stal nepochopitelně nedávno v Rusku v anketě nejpopulárnější postavou. Pro mě, který se zajímá o druhou světovou válku ale dokument nepůsobí vůbec komicky z pohledu nejmladší generace tzv. sněhových vloček, kteří rezignovali na pojmy jako národ, vlast, tradice nebo rodina. Jen v Bělorusku během války zahynul každý čtvrtý obyvatel, tedy každá rodina o někoho příšla. Ruský národ jen těsně unikl genocidnímu vyhlazení od Němců. Proto se zde udržují tyto tradice. Slovo tradice pochází z latinského slova Tradere, něco pěstovat. Pokud něco nepěstujete, zanikne to. Nabízí se srovnání s Jungem, který po příjezdu do Německa, nacistickou ideologií zmítané země měl pocit, že je v obrovském ústavu pro choromyslné a že zde nevydrží ani den. Za nějakou dobu si zvykl a po několika dnech se všeobecnou psychózou "nadchl". Když se pak vrátil do rodného Švýcarska musel se opět na pár dní adaptovat. Jak říká biolog a pedagog Vladimír Komárek, tento jev je zejména patrný na myšlenkové a pocitové atmosféře velkých měst, jejichž génius loci je kondenzací vědomých i nevědomých nálad lidí. O existenci lokálních pravd se může přesvědčit každý, kdo hodně cestoval. (11.02.2024)

Posuzovat míru militarizace ruské společnosti podle dne oslav vítězství ve Druhé světové válce je zhruba stejně pošetilé, jako odhadovat příčetnost amerického národa podle kostýmů na Halloween, nebo stanovovat množství věřících lidí podle počtu vánočních stromků v českých bytech. Výpovědní hodnota dokumentu je tedy nevalná, a v zásadě moc nefunguje ani jako sonda do duše ruského člověka. Šestnáctiletá snaživá holka ještě neměla čas nabrat rozum, babička která přežila koncentrační tábor bude svým osvoboditelům pochopitelně vděčná, a opilec který se sice dušuje že Putina nenávidí, ale není schopný strhnout jeho plakát ze zdi svého bytu, protože "to sice zkoušel, ale nešlo to", si může z téhle výmluvy udělat životní moto. Úplně stejně dle svých slov přestával s alkoholem. Zjistil jsem, že život v zapadlých ruských městech je těžký. Ale to platí snad o všech upadajících periferiích co jich na světě je. (05.02.2023)

Válka prostupuje i po více než sedmdesáti letech od jejího konce celé městečko, jeho podobu i smýšlení jeho obyvatel. Propaganda je všudypřítomná a děsivé je, že dává rovnítko mezi současností a minulostí. Už do dětí v mateřské školce se vtlouká: nacisté=současná Evropa a my, Rusové, stojíme jako hráz proti nim. ____ Dokument dobře pracuje s válkou propagandistickou, která vyzdvihuje hrdinství a slávu a s válkou reálnou, kdy babička vzpomíná na hrůzy, které skutečně zažila nebo rodiče truchlící po synovi padlém před několika lety v Čečensku. Zatímco propagandistická válka láká mámivým přeludem glorioly hrdinství, vzpomínky na skutečnou válku bolí i po letech a varují. Zdá se ale, že v městečku realistický hlas nikdo neslyší a všichni se spíše vyžívají ve slavnostech, recitacích a propagandou změněných vzpomínkách na bývalou slávu a dnešní úkol zůstat těmi jedinými spravedlivými, čistými, kteří opět zachrání svět před zlem, tentokrát v podání západní Evropy. _____ Je to děsivý obrázek, a bohužel, pochopitelný. Když vidíme bídu obyvatel městečka, nezaměstnanost, alkoholismus, celkový rozvrat, pocit opuštění a zrady - může z takové konstelace vzejít jen něco strašného. Zvlášť, když je přiživována jen propagandou zbarvenými vzpomínkami a údajně jediné slavné chvíle - na válku. SHRNUTÍ: Můžeme se na to dívat jako na experiment ve stylu Truman show, ale tohle je celá země! P. S. Velmi výmluvné je, že ve městečku stojí jeden památník padlým vedle druhého, zatímco hned vedle v lese stále ještě leží, i po více než sedmdesáti letech, nepohřbené ostatky padlých. Tady nejde o skutečně padlé, tady jde o iluzi a propagandu. (03.06.2021)