カタクリ家の幸福
Obsahy(1)
Rodina Katakuri čítající rodiče, dospělého syna, dceru s dítětem a dědečka se snaží rozjet malý hotýlek v malebné krajině v okolí hory Fuji. Danou oblastí by měla v budoucnosti vést silnice, ale zatím je to prvotřídní zapadákov. Čekání na zákazníky je dlouhé a plné rodinných rozepří. S příchodem prvním hostů se rodině lepí smůla na paty ještě více, a za domem se začínají objevovat první hroby…
Film Takashi Miikeho kombinuje celou řadu žánrů, od černohumorného thrilleru, rodinného dramatu, přes horor a muzikál až po romantickou komedii, do bláznivého slepence plného bizarních postav. (Natascha)
(více)Videa (1)
Recenze (39)
Jeden z nejšílenějších a zároveň nejúžasnějších filmů vůbec a je jasné, že něco takového by za hranicemi Japonska nemohlo vzniknout. Pokud budete očekávat příběh k zamyšlení a dokonalé zpracování (schválně je nedokonalé, proto svým způsobem geniální), tak můžete narazit, ale když přepnete z racionálního uvažování, pak si tuto neuvěřitelnou jízdu možná budete užívat tak, jako já. Mimochodem, můj první japonský hraný film (2008). ()
Štestí rodiny Katakuriů vypadá jako střelená a řádně brutální parodie na Ranč U zelené sedmy. Miike skvěle používá schémata a klišé japonských televizních doramat a vyostřuje je ad absurdum k naprostým explozím divákovy bránice. Všichni, kdo tohle berou vážně (och och! jaký to zvedač nálady!), nechť se vesele přidají k oněm zpívajícím zombies. (Do role dědečka byl mimochodem obsazen známý japonský herec Tecuro Tamba, který si zahrál např. v bondovce You Only Live Twice.) ()
Muzikály nemám rád, ale u tohole jsem padal smíchy na podlahu. Příběh povedené rodiny, která dělá co může, aby udržela byznys nad vodou. Ale mají smůlu na hosty a tak mají pořád více práce, než by chtěl, věci se čím dál více komplikují. Neuvěřitleně originální film, animované scény přecházející do skutečných, povedená hudební čísla, hlavně mě zabíjel přízvuk, a chování jistého hrdinného vojáka:) Je to ujetý, ale zasmějete se. ()
V podobně neobvyklých polohách mám TM nejraději a ze tří japonských ""muzikálů"", které jsem měl možnost poslední dobou vidět (ještě Karaoke Terror a Yaji & Kita: The Midnight Pilgrims), vychází právě tento jednoznačně nejlépe. Miike jde totiž podstatně dál, demontuje žánr jako takový, aby jej posléze mohl přeskládat do nového celku, podobně jak učinil s westernem (Sukiyaki Western Django) či hororem (Gozu). A byť písně nedostávají takový prostor, aby mohly začít iritovat, jsou naprostým základem díla. Ideální občerstvení pro ty, kteří se chtějí ujistit, že rejstřík tohoto režiséra je výrazně širší, než se může jevit. ()
Divoké množství často samoúčelně navrstvených nápadů, nekonečné brutální střídání pomalu všech existujících žánrů, každou chvíli roztříštěný, skoro nikam se neposouvající děj, bizarní hrátky s krví a úchylnostmi, herecké výkony plné ujetého japonského afektu... něco mi říká, že já a Takaši Miike si spolu moc rozumět nebudeme. :o) Nezapírám, že mě nějaké ty nápady občas i pozitivně upoutaly (včetně přechodů do animovaného a loutkového filmu), nějaká ta scéna nebo prvek pobavily (třeba krátká návštěva dost komické figurky policisty v tmavomodré uniformě) a nějaké ty písničky a hudební čísla včetně závěru se mi i líbily (i když bylo dost i takových, které šly mimo mě)... jenom jako celek to na mě byla pořád tak šíleně neukočírovaná, téměř dvouhodinová zplácanina s variací na jednoduchou zápletku „jak se zbavit mrtvoly“, že jsem se tímhle bizárem prokousoval dost obtížně a příliš pozitivní dojem z tohoto Miikeho počinu nemám. Bohužel to nebyl ten typ bizáru, na kterém bych zrovna nějak ujížděl. [35%] ()
Galerie (67)
Photo © Shochiku Company
Reklama