Zpráva o záchraně mrtvého

Měl jsem radost, že zvolený neortodoxní formát obrazu není jen náhodnou „artovou“ volbou, ale naopak dobře ladí s prostředím, kde se zápletka odehrává, a bylo vlastně osvěžující vidět dílo v atypickém rámování. Nepochopil jsem ale vůbec jinou tvůrčí volbu, kvůli níž mám s filmem zásadní problém. Zpráva o záchraně mrtvého se na jednu stranu snaží popisovat obnaženou lidskost a nezkrášlenou realitu odcházení, ale dělá to prostřednictvím postav, které se vůbec nechovají a nemluví jako lidé, nýbrž jako roboti nebo mimozemšťané vyžívající se v symbolech a metaforách, a tak ve finále film tu lidskost vlastně úplně postrádá a empatie diváka si jen těžko získá. Chtělo by to celé být takovým lehce divným a hluboce moudrým artem o životě, smrti a všem mezi tím, ale vyznívá to ve finále spíš jako repetitivní domýšlivá póza, jakou byl i Křižáček, ten byl jen o dost víc úmorný. A musím taky dodat, že zvolené obsazení hlavních rolí pro mě bylo velmi rušivým elementem, protože Vojta Dyk a Zuzana Mauréry opravdu jako syn a matka nevypadají (věkový rozdíl 16 let, optický rozdíl daleko nižší) a dokud to ve filmu nebylo explicitně řečeno, měl jsem je za sourozence. Následující půlhodinu jsem pak místo přemýšlení nad tím, co ten film chce sdělit, rozjímal akorát nad tou podivnou castingovou volbou. A scény mrtvolně strnulého Dyka zírajícího vstříc labyrintu nemocničních chodeb byly vyloženě z ranku momentů tak špatných, až jsou vlastně zábavné. [KVIFF 2021] (29.08.2021)

Úzký formát mi nevadil, po chvíli jsem si na něj zvykl. Pár scén bylo i pěkně zrežírovaných. Ale pak zase přišly chvíle, kdy jsem cítil, že ono „probuď se“ obou hlavních postav míří na mne, protože u toho skoro usínám. Celkově mi to připadalo jako experiment s tím, co ještě divák vydrží, když se film vyprázdní až na samotnou podstatu. Žádný děj, žádné postavy, žádné emoce, prázdný výtah... Děkuji, nic pro mne. (29.03.2023)

Celý čas som sa snažil pochopiť geniálnu kameru vo štvorcovom formáte obrazu, a stále som si dával otázku Prečo? Nepochopil som a zostal mi len pocit, že som bol ukrátený o polovicu obrazu. O zvyšných parametroch filmu ako príbeh (pozor, traja scenáristi), herci, hudba radšej pomlčím. Takže experiment nech zostane experimentom. (18.03.2023)

Místy až komická hra na art. Imbecilně oduševnělý výraz Dyka, který chodí chodbama nemocnice ve stylu animací devadesátkových adventur. Postavy, které mluví jak z audioučebnice českého jazyka. Opakující se statické nudné polocelky a new age aura odhalující jednoduše nedostatek inspirace. Když se Kadrnka věnuje nemocničním chodbám, jejich odtažitému mumraji a v něm roztroušeným všelijakým pacientům, jde poznat, co ho filmu motivovalo. Je to ale tak přesnažené a křečovité, že mě to spíš nutí přemýšlet, zdali tou iritující pomalostí a těžkými tématy Kadrnka mnoho lidí nemate, jako že se jedná o zásadní filmy, přičemž například epizoda, kdy protagonista ve snové sekvenci potkává své dětské já, předává mu míček a ten se tak dostane ruky jeho otci, který konečně otevře oči, vypadá regulérně jako cílená parodie na umělecký film. (28.02.2022)

intimní drama o vyrovnávání se / připravování se na odchod bližního svého, které sice nestrhne a ani nevydoluje nějaké větší emoce, přesto ale má něco do sebe. S Václavem Kadrnkou sice na plátně nebudeme nejlepší kámoši, na druhou stranu je ale fajn, že se někdo nebojí točit i neprvoplánové a ne úplně divácky vděčné filmy. Cesta se k nim hledá těžko, ale i na půli cesty je to pořád lepší než většina českých vztahových "komedíí"...60% (04.07.2023)