Režie:
Jan ŠvankmajerScénář:
Jan ŠvankmajerKamera:
Miloslav ŠpálaHrají:
Petr Meissel, Gabriela Wilhelmová, Barbora Hrzánová, Jiří Lábus, Pavel Nový, František Polata, Anna Wetlinská, papež Jan Pavel II.VOD (1)
Obsahy(1)
Jednou z hlavních postav slavné alegorie Jana Švankmajera je utrápená listonoška (Bára Hrzánová). Surrealistická koláž začíná v trafice, kde si další z podivínských hrdinů koupí obscénní časopis. Z vystříhaných nahotin vyrábí pomůcky pro sadomasochistickou seanci. Také další dva spiklenci slasti se projevují jako vášniví kutilové. Upocený trafikant (Jiří Lábus) sestavuje neobvyklý aparát, tajnůstkářský frotér (Pavel Nový) si vytváří dráždidla pro autoerotické masáže. Velmi zvláštní jsou rovněž sexuální praktiky žen, mezi nimiž figuruje také půvabná televizní hlasatelka (Anna Wetlinská)... Mistrně zaranžovaný kaleidoskop vypráví o novodobých vášních a perverzích. Mozaika, v jejímž finále někteří zemřou a jiní si prohodí své role, je unikátním průhledem do lidského podvědomí. Je také jízlivou satirou o současném světě plném erotických fetišů. (MFF Karlovy Vary)
(více)Recenze (91)
Bezesporu nejskandálnější film v dějinách české kinematografie. Vždyť co Švankmajer provádí s ikonou serióznosti a korektnosti, jakou je hlasatelka ČST, to je rouhání svatokrádežnější, než kdyby předvedl porno papeže s Večerníčkem. Angažováním živé Anny Wetlinské (jejíž jméno můžeme číst i na balíčku od pošťačky Hrzánové) ustavuje Švankmajer ve svém filmu čtyřdimenzionální prostor. Co vlastně spojuje jeho spiklence? Především nutkavá potřeba cítit, pociťovat, fyzicky zakoušet. Zároveň potřeba (erotického) vztahu, jehož nezbytnou složkou je přesná homeostatická rovnice (o mnoha neznámých), u každého jiná. Tyto dvě potřeby a jejich naplňování, resp. ukájení, se ovšem vzájemně míjejí. Divné, že? Do hlubin symboliky jednotlivých akcí a jejich propriet se nehodlám pouštět, nejsa k tomu kompetentní. Všimněme si však alespoň protikladnosti toho, co „dostává“ Nového (ptačí chlupaté a škrábavé dráždění pokožky) a jeho manželku Wetlinskou (rybí studená, mokrá, mrtvá hladkost); v téže kádi Domina utopí Slepičáka, jenž je (coby pernatec) jejím vrahem a jejichž ne-vztah je podivuhodně komplementární. Dokonalá homeostáza rovná se smrti. Lábusův stroj na iluzi bohyně z obrazovky přesně odpovídá průrvě v realitě každého vztahu: vidíme bytost, o jejíž skutečnosti nic nevíme a vnímáme akce, které provádí stroj jejího těla, domnívajíce se, že "ji" milujeme a že "ona" miluje nás. Pošťačka to řeší přesně obráceně: sama spojovatelkou mezi všemi ostatními, žije jen ve své hlavě nabouchané chlebovými kuličkami - má jistotu pravdivosti, jíž disponuje jedině sen. Co ale ještě spojuje šest spiklenců slasti? Je to právě onen spiklenecký vztah ke světu; tajně, pokradmu, pološpiónsky, nedůvěřivě, dychtivě a opatrně „ukrádat“ z tohoto světa podivuhodné drobnosti, které se v něm nacházejí, s nimi nějak nakládat, tvořit, aranžovat. Tušit tajnou řeč fádních věcí, skryté významy banalit, svět jako schránku tajemství. Jsou to lidé vytahující věci ze zásuvek a zase je tam ukládající, lidé lezoucí do skříní – které skrývají nejen tajnosti jejich vlastního nevědomí. Taková skříň může být tajným vchodem do nitra zeměkoule. Například. Útěšný film. Proti pornošuntu, který nás všude obklopuje, bojuje tím, že ho bere až nábožně vážně. Dokud budou lidé, kteří se na svět dívají tak, jako se dívá Švankmajer, není tento svět ještě zcela ztracen. Komentáře: Flipper, dwi ()
Tušil jsem, že pro mě Spiklenci slasti budou představovat jeden z vrcholů polistopadové kinematografie, avšak nečekal jsem, že zrovna Jan Švankmajer by se svým odporem vůči konzumní kultuře mohl vystavět celovečerní pomník celebritě, a sice hlasatelce Anně Wetlinské, která shodou okolností měla pozitivní vztah k rybám již ve svém lehce obskurním filmovém debutu Čistá řeka. Až magicky podivuhodné fetiše tří mužů a tří žen skládají dohromady překvapivě dojemný příběh, což zajímavě kontrastuje se Švankmajerovým odporem k tzv. člověčině v umění, který manifestoval na premiéře tohoto filmu. Toto hřejivě humanistické vyznění díla je vedle perfektní práce s herci a jako vždy geniální vizuálnímu provedení podpořeno skvěle vybranou klasickou hudbou. ()
Velmi pěkně a zároveň originálně natočený ( jak už je u Švankmajera zvykem) film o tom, že každý má nějakou tu svou úchylku. Celý problém je tu převeden na velmi bizarních příkladech. Myslím že je tento film velmi kvalitní a zaslouží si diváckou přízeň. Výhodou možná může být i to, že je film svým způsobem originální a to z toho důvodu, že v něm neuslyšíme ani jedno slovo (nepočítám-li ovšem kulisu televize kde se česky mluví). ()
Takhle pracovité úchyláčky jsem nečekala. Tolik námahy kvůli slasti. Woodoo s knedlikama mě pobavilo, ale nejvíc nechutné mě přišlo to kartáčování :-) Jednalo se sice o spiklence, ale samota je myslím to klíčové slovo. Jinak bych v tom nic hlubšího nehledala i přes vydatnou freudovskou symboliku. Určující je vizuální stránka, která buď vaše vnímání zasáhne nebo vás bude nudit. U mne zásah... ()
Šuměnka, Ikaros s kohoutí hlavou, pošťačka, resuscitační Anča, televizní hlasatelka...To mi je ale bizarní partička, vyvolávající rozpaky ! :)) Šest postav, jedna lepší, než druhá; takové originální seskupení těžko najdete; zdánlivě nemají nic společného, občas se "potkají", ale jako kdyby to bylo jenom dílem náhody. Jenomže zpracování pana Švankmajera je geniální a poutavé do míry úplného pohlcení; nebudete postavy vnímat jako, řekněme devianty (jejich způsoby "udělat si radost" nejsou zrovna běžné...:)) ), ale jako lidi, které potkáváte na ulici, třeba i každý den (nikdy nemůžeme vědět, co se odehrává za zavřenými dveřmi, že ano...). Provokativní i úsměvné, kontroverzní i fascinující ve své... škaredosti (?), s podtextem lidského tajemství i slabosti. P.S.: nebylo by to ono bez výborně padnoucí muziky ()
Galerie (8)
Photo © Delfilm
Zajímavosti (3)
-
Úvodní slovo mistra Švankmajera při premiéře filmu:
Dámy a pánové,
je stále ještě mnoho lidí, a to i z tzv. odborných kruhů, kteří si pletou umění s rákoskou. Jsou totiž přesvědčeni o tom, že umění má vychovávat, že skutečné umění má dělat člověka lepším. Proto řada tvůrců, aby splnila tento v podstatě domestikační požadavek na umění, pěchuje svoje filmy tím, čemu se v českých zemích familiérně říká člověčina. Mohu vás ujistit, že nic podobného v mém filmu nenajdete. Jestli má totiž umění vůbec nějaký smysl, pak ten, že má dělat člověka svobodnějším, že nás má osvobozovat právě od oněch domestikačních návyků, které nám již od dětství vtlouká civilizační výchova. Výchova, jak víme od Sigmunda Freuda, je nástrojem principu reality, zatímco umění je plodem principu slasti. A tyto dva principy se mají vůči sobě jako pes a kočka, jako voda a oheň, jako represe a svoboda. A o tom je právě film, který za chvíli uvidíte. Spiklenci slasti, kromě toho, že jsou prvním erotickým filmem, ve kterém se nesouloží, jsou především filmem o svobodě. O absolutní svobodě, tak jak jí rozuměl například božský markýz de Sade. Téma svobody, jediné téma, pro které ještě stojí za to vzít do ruky pero, štětec nebo kameru, je v tomto filmu podáno formou černé grotesky. Domnívám se, že černý a objektivní humor, mystifikace a cynismus fantazie jsou adekvátnější prostředky k vyjádření pokleslosti doby než již zmíněný, pokrytecký, zato v českých filmech oblíbený, zápach člověčiny.
(Předneseno v pražském kině U hradeb, říjen 1996). (charlosina)
- Za celý film herci nepovedia ani jedno slovo. (Jello Biafra)
- Poslední film pro herečku a hlasatelku Annu Wetlinskou. (M.B)
Reklama