Boží ruka

Jalovú produkciu Netflixu tu našťastie nevidieť, ale prvé symptómy začínajúcej senility áno. Kým Loro bol čistý štýl Sorrentina akoby od druhoradého napodobňovateľa, Božia ruka je o poznanie pozerateľnejšia a v prvej tretine až polovici výborná. Bohužiaľ druhá hodina je každou scénou viac a viac generickým európskym coming-of-age, kde sa premelie asi všetko klišé žánru a záverečný dialóg režiséra a mladíka je strašný kŕč. Navyše to až na zopár záberov postráda Sorrentinov štýl, že to vyzerá, že to mohol točiť hocikto. 7/10 a zaokrúhľujem nadol, lebo Youth i There Must Be a Place som dal 4* a boli to o triedu lepšie filmy. (29.08.2022)

Boží ruka pro mě muka. Předem varuju všechny fotbalový fanoušky a milovníky Maradony. Nechte si zajít chutě a pusťte si něco jinýho. Tohle není nic pro vás. I já jsem podle názvu usuzoval a očekával, že film bude směřovat cestou k fotbalu a Maradonovi. Nebo aspoň jsem tu čekal víc odkazů všeobecně na fotbal a Maradonu. Ale to nebyl ten zásadní problém proč mi film nesedl. Ono to v podstatě nemělo nějakej zásadní příběh. Film prostě sleduje dospívání Fabietta(Filippo Scotti) a jeho rodinu. A to mě prostě nebavilo. Sorry. Horko těžko jsem si k postavám hledal nějakou cestičku. Snímek určitě svoje kvality má já jsem ale kouzlu tohoto Sorrentinova filmu prostě nepropadl. Ulopotěný 2hvězdy. (20.09.2023)

Od Paola Sorrentina jsem kdysi viděl pouze jeho rádoby opulentní Velkou nádheru. Teď jsem viděl jeho nejnovější Boží ruku. A to byla úplně jiná písnička. Krásně křehký snímek se sice rozpadá na dvě zásadní poloviny, ovšem atmosféra osmdesátkové Neapole (s Maradonou v televizi) a hlavně nádherný Filippo Scotti způsobili, že jsme u Boží ruky strávili příjemné chvíle. (27.12.2021)

Umírněný Sorrentino vzpomíná na své mládí. Milostný dopis Neapoli a osmdesátkám, který sází spíše na atmosféru daného času a místa než na vyprávění uceleného příběhu. Režisérovi fanoušci tak mohou lépe pochopit, z jakých kořenů vzešel; ale stačí to na dobrý film? Více zde. (01.01.2022)

Umírněnější a méně opulentní Sorrentino, zase ale o to více osobní (až autobiografický), obnažený, niterný. První půlka je neskonale zábavná a vtipná, pak přijde tíživý zlom, aby to celé v poslední čtvrtině krásně vygradovalo a uzavřelo se v mohutně doznívajícím finále. Velká nádhera, Mládí a papežská série jsou sice pořád na vrcholu Sorrentinovy tvorby, ale to jednoduše proto, že představují nejvyšší metu filmového umění, takže i při této skutečnosti lze Boží ruku označit jako velkou filmovou událost (pravda, o něco méně nápadnou, než bývá u autora zvykem) a rozhodně jeden z filmů roku. (15.01.2022)