Kenkei tai sošiki bórjoku

Total hardcore Japanese 70's neo-noir... tedy jako poctivý nářez ve všech ohledech. Neustále pohnuté dění s vyhroceným bojem policie proti mafiánskému gangu, násilné a akční scény snímané dynamicky rozklepanou kamerou, často divoké kapky černého humoru, expresivně výbušné herecké výkony na obou frontách zákona a v čele toho bouřlivý rozjetý život tvrdého komisaře v podání Bunta Sugawary. Pro mě šlo o teprve druhý film s tímto hercem (po Muži, který ukradl slunce, také s BS v roli komisaře), stejně tak druhý viděný film režiséra Fukusaku (po kultovním Battle Royale), přesto jsem nějak tušil, co čekat a tuším, že i dál budu do „společnosti“ obou drsných chlápků zavítavat spíše jen svátečně. Atmosféra je nicméně neskutečně nabitá, že vtáhne, nepustí, sugestivně spolu s filmem míchá adrenalínový zážitek s gradujícím znechucením z přemíry všudypřítomného násilí a v posledních minutách pak doslova vyplivne na cestu do posmutnělé dešťové noci, k osudovému tunelu. Musel bych být trochu otrlejší divák, abych vypálil pětihvězdu, kterou by si objektivně film snad i zasloužil, ale skvělá poslední (a snad jediná takto krásně komorní) scéna, po níž jsem na pár vteřin pocitově zkameněl, u mě určitě dodala pár procent navíc. [85%] (02.11.2023)

Divoké a tvrdé soupeření dvou band yakuzy podpořené zapojením policistů.(70%) (02.08.2022)

Zdařilá variace na téma prolnutí světa yakuzy a policie (dominantním a všeprostupujícím tématem je tedy korupce), která navíc čerpá ze skutečných událostí. Některé scény jsou poměrně syrové a naturalistické, neumírá se efektně ani hrdinsky, žádná z postav není bez viny - přesto film nepůsobí studeně a nějaký prostor zbyl i pro humor (byť chvílemi poněkud ostřejší). Nelze nezmínit skvělé obsazení - Hiroki Matsukata a Mikio Narita jako bossové znesvářených klanů, Kunie Tanaka v malé, ale vtipně "přiteplené" roli, Reiko Ike trochu jinak a nad tím vším bdí nezvykle "vyklidněný" Bunta Sugawara, tentokrát jako muž...eh..zákona. (31.03.2010)

Až dosud se Fukasaku policejnímu tématu ve svých jakuza filmech spíše vyhýbal. Když už policejní složky do svých filmech zakomponoval, vždy je zobrazoval jako docela neschopnou bandu amatérů, která nedokáže ani pořádně držet zbraň v ruce. V letech 1975 a 1976 tento trend změnil a přišel se dvěma filmy Cops vs. Thugs a Yakuza Graveyard, které se na boj policie s jakuzou a všudypřítomnou korupci zaměřovaly více do detailu. Cops vs. Thugs jsou založeny na skutečných událostech, které se v Japonsku staly v 60. letech. Sugawara hraje hlavní roli tvrdého, leč zkorumpovaného policajta, který je později postaven mimo službu kvůli svým stykům s podsvětím. Je to ale právě on, kdo zachrání život rádoby skautíkovskému komisaři. Opět nechybí pro tvůrce tolik typický černý humor, zesílená autenticita a motiv přežití spolu se stírající se hranicí mezi dobrem a zlem. (08.05.2016)

Film sa vyznačuje drzosťou, nenávisťou medzi dvoma skupinami. Divák si jasne dokáže vybrať tú štýlovejšiu yakuza group podporenú rovnako bezohľadnými policajtami. Scény nie sú nijak objavné, napriek tomu zabávajú násilím a drzosťou badassov na nemorálnej strane barikády. Režisér si dáva záležať najviac na štýle sexuálnej scény, ktorú ponúka z rôznych uhlov na formálne podporenie pokriveného charakteru jedného z hlavných hrdinov, Kena s chrbátom zdobeným tradičným tetovaním, ktorý prostitútku Mariko stále núti do nových, divokých polôh, pričom na ňu pľuje saké. Niektoré činnosti sú zase zobrazené len ako fotografie, tie trvajú pár sekúnd. Flashback dvoch hlavných „hrdinov“ mafiána, ktorý sa prišiel priznať s vražednou zbraňou policajtovi domov a samozrejme policajta, ktorý sa rozhodol nezákonne riešiť situáciu, je obohatený emóciami, ako napríklad, že hostiteľ dal nečakanému hosťovi polievku, pričom mafián tvrdí, že na to nikdy nezabudne. Policajt zasa upozorňuje na mafiánovo umývanie misky po sebe. Emotívne zábery do súkromia opitého policajta sú podfarbené jazzom. Podobné melancholické scény s jedlom pretrvali v japonských dielach asi dodnes, príkladom je scéna z tretej epizódy od konca seriálu Cowboy Bebop, kedy postavy práve pri spoločnom jedle dosahujú vytúženú pohodu a zen. Napriek pár hrejivým momentom, nemáme k postavám od úvodu k záveru veľmi bližšie, príbeh je koncipovaný skôr ako sled po sebe idúcich akčných, zmätočných scén. Nedostatky vidím v postavách a akcii. Batoru rowaiaru, posledný dokončený film od Fukasakua, ma chytil viac. Režisér spomína aj druhú svetovú vojnu, s ktorou mal osobnú skúsenosť, a následky pre Japonsko v rámci konfrontácie dvoch policajtov rozdielnych štýlov vykonávania práce. V závere sa film snaží diváka viac dotknúť pri srdci hodnotami ako priateľstvo, hrdosť či zrada, a vznikne tak divákovi potreba si film pozrieť znova, aby zistil, či je to na 80% alebo 100%. (19.09.2021)