Recenze (3)
Hrabě Greven se po letech vrací domů. Jeho sloužící ho nepoznávají, jelikož se z něj stal vyděšený muž hledající na svém panství skrýš před okolním světem. Režiséru Robertu Wienemu se v dramatickém úvodu daří dobře navodit pocit napětí z neznáma. Po osvětlení okolností, jež hraběte vedou k jeho divnému chování, začne přízračná atmosféra strachu řídnout a nahradí ji pozvolné vyčkávání neodvratného konce. Je fajn, že film nedává jasnou odpověď na otázku, jestli je hraběho posedlost jen výplodem jeho chorého mozku, nebo má opravdu duchařský původ. Na film si ovšem zpětně vzpomenu nikoliv pro Decarliho přehrávání a lomení rukama, ale pro stoickou majestátnost Conrada Veidta. ()
Člověk se na film těší, protože v něm hraje jeden z jeho oblíbenců, kterého považuju za nejlepšího evropského herce minimálně dvacátých let, ne-li celé němé éry: Conrad Veidt. Místo toho je mu naservírováno statické drama (jemně říznutý mysteriózní myšlenkou, o hororu bych asi nehovořil), ve kterém má Veidt jen okrajovou roli indického kněžího s pěkně děsivým kamenným výrazem, zatímco hlavní tíha filmu leží na Brunovi Decarlim, který si s tím poradí zhruba tak, jako jeho sláva přetrvává do dnešních dnů - vůbec nijak. Je toporný, přehrává, ksichtí se, prostě hrůza. Ano, film má přesvědčivého Veidta a celkem slušnou atmosféru, ale jinak ztroskotává prakticky na všem. Včetně něčeho tak základního, jako je slušná kamera a teatrální divadelní výstupy. ()
Robert Wiene, expresionistický macher stojaci za peckami ako KABINET DOKTORA CALIGARIHO či ORLAKOVE RUKY ( obe s tu hrajúcim Conradom Veidtom ), si pred tým trošku vyskúšal mysteriózny terén. A beriem to len ako tréningový pokus, pretože toto je takmer totálne fiasko. Dramaturgia tu má dovolenku, v prvom rade. Chcel ( čakal ) som aspoň nejakú tu atmosféru, ale naozaj nehrozí. ()