Jean Painlevé

Třebaže jej přehledové publikace o dějinách kinematografie vesměs zmiňují jen na okraj, pokud vůbec (!), patří francouzský dokumentarista, biolog a vynálezce Jean Painlevé (1902-1989) k jedněm z nejzajímavějších postav světového filmu. Vskutku jen málokterý tvůrce populárně-naučných filmů totiž v nedlouhé historii "sedmého umění" zanechal tak výraznou stopu, jako právě tento srdcem i duší bytostný individualista, který se s lehkostí a šarmem mořského koníka (zvířete, které se stalo emblémem celé jeho tvorby) dokázal naráz pohybovat jak mezi umělci v komunitě pařížské avantgardy, tak mezi vědci v prostředí výzkumných pracovišť. Za svou mimořádně plodnou kariéru, která se prostírala od němé éry prakticky až po nástup éry digitální, vytvořil na bezmála dvě stovky uhrančivě magických "vědecko-poetických" filmů, převážně ze života rozmanité mořské fauny. V těchto - věren svému tvůrčímu krédu: "Věda je fikcí." - usiloval o sňatek dvou zdánlivě nesouměřitelných světů: vědy a poezie, ale také rozumu a citu, poznání a tajemství. Do stojatých vod žánru vědecké, potažmo přírodopisné kinematografie tak vdechl zoufale postrádanou osobitost a hravost a zároveň je obohatil o novátorské hledisko: pohled na přírodní jevy a formy jako na úkazy navýsost estetické, zázračné, hodné úcty a obdivu. V tomto smyslu se stal jedním z prvních, kdo vědecký/přírodopisný film uchopil nejen jakožto cenný zdroj po(na)učení a osvěty, ale také a především jako svébytnou formu uměleckého (sebe)vyjádření. Tím nejenže naznačil cestu budoucím generacím nekonvenčně smýšlejících přírodopisných tvůrců, jakými jsou kupříkladu Painlevého krajané Marie Pérennou a Claude Nuridsany (Mikrokosmos, Příběh Modré planety), ale zároveň pro tuto dlouho opomíjenou a podceňovanou odnož filmové produkce získal v očích filmové veřejnosti podnes trvající vážnost a uznání.

Byl synem předního francouzského matematika a ministerského předsedy Paula Painlevého (na jehož počest byl roku 1921 pojmenován planetoid "953 Painleva") a Julie Marguerite Petit de Villeneuve, jinak též zvané "Gaëte", blízké příbuzné akademického portrétisty a ilustrátora Georgese Clairina. Svou matku Jean nikdy nepoznal, neboť tragicky zemřela krátce po synově početí na horečku omladnic - vychováván a vzděláván byl "tetičkou Mary", ovdovělou sestrou svého otce. Velkou část dětství prožil v městečku Ker Ster na bretaňském pobřeží, kde si vypěstoval celoživotní lásku k moři a jeho roztodivné zvířeně - dlouhé hodiny trávil na pláži pátráním po opuštěných ulitách, lasturách, škeblích a sběrem drobných živáčků, které si posléze odnášel domů a studoval v napuštěné vaně. Vedle poznávání přírodního světa našel rovněž zálibu ve fotografování. Tomu se věnoval již od osmého roku, a to zprvu na nahrubo sestavený skříňový fotoaparát, jemuž za čočku sloužilo vypouklé dno lahve, později na fotoaparát značky Kodak Brownie. S tímto zvěčňoval především rozličné přírodní scenérie, jako zapadající Slunce nad přímořským městem Les Sables-d'Olonnes.

Cestu k vyššímu vzdělání započal studiem matematiky na prestižním Lyceu Ludvíka Velikého (fr. Lycée Louis le Grand), podnes jedné z vůbec nejnáročnějších středních škol ve Francii. Nebyl však nikterak valným žákem a namísto navštěvování neoblíbené školy raději trávil dny v botanické a zoologické zahradě Jardin des plantes, kde pomáhal ošetřovatelům s péčí o tamní zvířata (či vlastními slovy: "utírat nosy žirafám a měřit klokanům teplotu"), případně sledováním grotesek Macka Sennetta, trikových férií Georgese Mélièse či animovaných filmů Émila Cohla v kině Saint-Michel na Levém břehu. Po absolvování lycea nastoupil na Sorbonnu ke studii medicíny, zhruba po dvou letech; kvůli roztržce s jedním z profesorů ohledně krutého zacházení s pacientem, však školu dobrovolně opustil a pozornost upřel ke studiu přírodních věd, konkrétně biologie a zoologie.

Během kurzu na slavné biologické stanici Roscoff (kde později působil jako oficiální filmař) si padl do oka s Geneviève "Ginette" Hamonovou (1905-1987), nejmladší dcerou Augustina a Henrietty Hamonových, volnomyšlenkářských spisovatelů a překladatelů díla George Bernarda Shawa. Jean a Ginette se do sebe okamžitě zamilovali, a přestože nikdy neuzavřeli manželský svazek - neboť ani jeden na tuto starobylou instituci nevěřil, stali se celoživotními partnery a spolupracovníky. Ginette, v titulcích Painlevého filmů nezřídka uváděna jako spolurežisérka, se prakticky od samého počátku úzce podílela na většině Painlevého filmů: navrhovala a vytvářela dekorace pro natáčení ve studiovém akváriu, pečovala o zvířata a technické vybavení, vedla záznamy o průběhu natáčení a vůbec vykonávala bezpočet důležitých činností, bez nichž by většina snímků patrně nikdy nespatřila světlo světa.

Společnými silami si v rodinném sídle Hamonových "Ty an Diaoul" u přímořské osady Port-Blanc zřídili temnou komoru a malé filmové studio, načež toho místo proměnili v jakési neoficiální trdliště předních francouzských intelektuálů a umělců, především z řad vzkvétající pařížské avantgardy (místní mu snad také z toho důvodu přezdívali "Ďáblův dům"). Painlevé se zde sblížil a navázal blízké přátelství s režisérem Jeanem Vigem, bratry Prévertovými, Guillaumem Apollinairem, fotografy Eli Lotarem a Jacquesem-André Boiffardem či americkým sochařem a výtvarníkem Alexanderem Calderem. Zvláště blízko měl pak k tvůrcům z řad surrealistického hnutí, s nimiž sdílel zájem o vše podivné, snové (psychoanalytické) a experimentální, opojení rychlostí – Painlevé byl mimo jiné profesionálním automobilovým závodníkem. Třebaže se nikdy nestal jejím oficiálním stoupencem, čile se podílel na aktivitách surrealistické skupiny. Do prvního (a zároveň posledního) čísla Gollova revue Surrealisme přispěl článkem "Nové zoologické drama", v němž stavěl "výjimečnou vynalézavost Přírody" nad "umělost" tradičních kinematografických námětů a volal po surrealistické estetice, která využije všech dostupných možností filmového média; Asistoval při natáčení kultovní scény s mravenci u Buñuelova Andaluského psa (Un chien andalou, 1928) a natočil a poskytl záběry mořské hvězdice pro snímek Mana Raye L'Étoile de Mer (1928). Painlevého fascinace surrealismem trvala i v následujících letech, jak je patrné nejen z mnoha jeho vlastních filmů, ale kupříkladu také z autorství doprovodného komentáře ke znepokojivému dokumentárnímu filmu z prostředí pařížských jatek Krev zvířat (Le sang des bętes, r. Georges Franju, 1949).

Roku 1923 se Painlevé autorsky podílel na studii o zbarvení žlázových buněk larev pakomárů, kterou jako onehdy nejmladší badatel v historii (bylo mu pouhých jednadvacet let) prezentoval před francouzskou Akademií věd. Studia završil o rok později ziskem titulu z fyziky, chemie a biologie. Vzdor očekávání se namísto pokračování tradiční badatelské dráhy rozhodl dát přednost populárně-naučné kinematografii a neúnavnému dokazování hodnoty filmu pro vědecký výzkum. Roku 1928 uvedl před akademickou obcí svůj první snímek o zárodečném vývoji vajíček koljušky Oeufs d'épinoche, ten se však v zatvrzelé vědecké komunitě - kde mnozí byli skálopevně přesvědčeni, že film je, slovy Georgese Duhamela, "zábavou pro ignoranty" - potázal se silnou nedůvěrou, ba rozhořčením. Nedostatek pochopení mezi vědci však kompenzoval upřímný obdiv, jehož se Painlevému dostalo v uměleckých kruzích, namnoze ze strany spřízněných avantgardních tvůrců (mezi velké obdivovatele se kupříkladu řadil Marc Chagall či Fernand Léger). V následujících letech se Painlevého snímky staly nedílnou součástí programů francouzských kin a brzy dosáhly značné oblíbenosti i mezi běžnými smrtelníky. O mimořádné popularitě Painlevého filmů svědčí mimo jiné i skutečnost, že Painlevého zřejmě nejslavnější snímek L'Hippocampe (Mořský koník, 1934) se ve své době dočkal "pokračování" ve formě originální řady tematických šperků, které se prodávaly v luxusních buticích vedle akvárií s živými mořskými koníky.

Během války se Painlevé zapojil do protinacistického odboje a po léta byl nucen se ukrývat před tajnou policií. Okolnosti jej nakonec přinutily prchnout do Španělska – a to ve výrazně bondovském stylu: pod mořskou hladinou za užití potapěčské výbavy vlastní provenience. Po válce se podílel na obnově poničeného filmového průmyslu (zajistil např. cenný filmový materiál pro Bressonovy Dámy z Bouloňského lesíka či přelomové rustikální dokudrama Georgese Rouquiera Farrebique) a v rozpětí let 1946–56 byl předsedou Asociace francouzských filmových klubů. Stal se rovněž zakladatelem Ústavu vědeckého filmu a jednoho z vůbec prvních potápěčských klubů na světě. Vedle natáčení filmů organizoval bezpočet popularizačních filmových programů - jmenujme alespoň "Básníky dokumentu" či "Přírodu zjevenou filmem" -, s nimiž slavil úspěch v mnoha a mnoha světových zemích. Painlevého dílo se de facto uzavírá se smrtí jeho milované múzy a družky Ginette. Jeho posledním snímkem je dokumentární film Les pigeons du square (Holubi na náměstí, 1982), v němž na parkové lavičce v pařížském Square des Batignolles, kol dokola obklopen skupinkou bedlivě naslouchajících dětí, rozpráví o životě a zvycích městských holubů. Snímek vrcholí poctou filmovému průkopníku Etiennu-Jules Mareymu, vynálezci fotografické pušky, které užíval ke studiu ptačího letu. Painlevého barvitý, v mnoha ohledech jen ztěží uvěřitelný život se uzavřel 2. července 1989 v nemocnici v Neuilly-sur-Seine.

Painlevého filmy nabízejí netradičný pohled do života jiných tvorů, převážně pak tvorů mořských; krevet, krabů, medůz, mořských hvězdic, koníků a plžů, ježovek, rozsivek, hrdlonožců, nohatek, rournatců, chobotnic, sášní a mnoha dalších pozoruhodných výplodů bezbřehé imaginace podmořského (a obecně vodního) světa. Každý Painlevého film se zpravidla soustředí na jednoho konkrétního tvora, přičemž jasnou a přehlednou formou představuje klíčové okamžiky v jeho životním cyklu, jako je dospívání, rozmnožování či lov/obstarávání potravy. Jak je u přírodopisných filmů zvykem, jsou doprovázeny mluveným komentářem. Tento však nenabízí toliko strohý výčet etologických či biologických fakt, nýbrž je ve své povaze silně poetizující a údivný, místy dokonce nenuceně humorný. Ve své okouzlené dikci tak Painlevého snímky nejednou připomenou polozapomenuté, leč stále inspirativní knihy francouzského "Homéra hmyzu" Jeana-Henriho Fabreho, jehož Painlevé údajně čítával v dobách dětství.

Painlevého kromobyčejně přitahují organismy svou povahou spíše okrajové, podivné, obskurní, zvláště pak ty, které jsou běžně vnímány jako odpudivé, šeredné – viz např. chobotnice ("hlavonožec, děsivé zvíře") či jihoamerický upír obecný (Desmodus rotundus), hlavní hrdinové filmů La Pieuvre (1928), resp. Les Amours de la pieuvre (1965) a Le Vampire (1945). Bez ohledu na jejich zevnějšek a zvyky je Painlevého pohled na tato stvoření bez výjimky laskavý a přátelský; každý tvor je pro Painlevého krásný a hodnotný svým vlastním způsobem. To Painlevého filmy staví do přímé opozice k dobově převažujícímu hrubě utilitárnímu pohledu na život a přírodu, jaký byl vlastní např. Cousteauovým oceánografickým filmům (vzpomeňme např. neblaze proslulou scénu s "najížděním" lodní přídí do velrybích mláďat ve filmu Svět ticha).

Jako celek však Painlevého filmové dílo dalece přesahuje hranice zvířecí říše; Painlevé se stejnou grácií tvořil filmy na tak rozdílné náměty, jako je plastická chirurgie, přírodní výběr, sluneční zatmění, měření vzdáleností planet od jiných nebeských těles či fototaxe chloroplastů. Kromě toho je původcem mimořádně zábavného animovaného filmu Barbe-Bleue (Modrovous, 1936) na motivy třináctiminutové komické opery Maurice Jauberta či uhrančivě krásného snímku o tvarových proměnách tekutých krystalů, jenž si nijak nezadá s abstraktní tvorbou Oskara Fischingera, bratrů Whitneyových či Jordana Belsona.

Po celý život měl Painlevé ve zvyku natáčet každý svůj snímek ve třech verzích; a to ve verzi pro čistě vědecké účely, pro potřeby studijní a konečně pro široké publikum, přičemž tu poslední vždy nápadně pokrátil na délce (obvykle na stopáž nepřesahující patnáct minut) a tvůrčím způsobem obohatil o rozmanité hravé a imaginativní prvky, aby je pro nevědecké publikum učinil přitažlivějšími a zábavnějšími. Typické jsou pro Painlevého zejména kolážovité vsuvky, které nezřídka zdůrazňují souvislosti mezi lidským a zvířecím světem; tak v samém závěru již zmíněného filmu L'Hippocampe (1933) vložil do reje rozčilených mořských koníků prostřih na závodního koně; ve snímku Acera ou Le bal des sorcières (1972) prokládá obrazy titulních koulenek krátkými záběry známé francouzské tanečnice Loïe Fuller a konečně do snímku Vampýr zahrnul záběry z Murnauova Upíra z Nosferatu (1922). Podobně hravé a nekonvenční jsou Painlevého snímky i po stránce hudební; pro již zmíněný snímek Vampír užil jako doprovodu jazzových skladeb Dukea Ellingtona, v pozdních filmech pro změnu experimentoval s hudbou elektronickou (snímek Les Amours de la pieuvre obsahuje původní kompozici od Pierra Henryho, pionýra musique concrète).

Painlevé nadšeně experimentoval s rozmanitými technickými novotami. Ve svých filmech hojně využíval mikroskopickou fotografii, jež i ty nejmenší části živých bytostí přetváří do abstraktně a tajuplně vyhlížejících krajin, tak i jedinečné schopnosti filmu libovolně vládnout časem - např. k urychlení vývoje vajíček chobotnice pobřežní (jehož průběh, dodejme pro zajímavost, natáčel v laboratoři terénní stanice Arago v Banyuls-sur-mer, toho času pod vedením švýcarského "filosofujícího zoologa" Adolfa Portmanna). Painlevé byl jedním z prvních, kdo se s filmovou kamerou vydal pod vodní hladinu (odtud také častý přídomek "nestor podmořské fotografie"); pro tento účel zkonstruoval speciální vodotěsnou skříňku se skleněným průzorem, ve které mohl kameru pod hladinu bezpečně ponořit. Společně s Ginette sestrojil jednu z vůbec prvních ručních kamer a 19. června roku 1948 se zapsal do dějin jakožto první francouzská osobnost, která úspěšně odvysílala živý vědecký program (v něm za pomocí mikroskopu napojeného na filmovou kameru odhalil televizním divákům hemžící se mikroskopický život v jediné kapce vody).

Věru ne nadarmo tak o něm sám velký Sergej Ejzenštejn (jehož Painlevé při jedné příležitosti pomohl "propašovat" do Švýcarska v koši na prádlo, aby se zde Ejzenštejn mohl setkat se svou oblíbenou filmovou hvězdou) mohl prohlásit, že co se zázraků týče, on jediný může směle konkurovat Panně Marii Lurdské.

Luděk "Lavran" Čertík