Louis Weinert-Wilton

Jeden z historicky nejprodávanějších německy píšících autorů kriminálních románů se narodil jako Alois Weinert. Mladý Alois navštěvoval gymnázium v Chebu, poté ho rodiče (Alois a Eugenie) poslali na vojenskou akademii v Pule, v dnešním Chorvatsku. Akademii sice absolvoval, ale ze zdravotních důvodů se rozhodl Pulu opustit v hodnosti nadporučíka.

Vojenskou kariéru vyměnil Alois za novinařinu. Od roku 1898 pracoval krátkodobě v redakci různých novin (v Moravské Ostravě, Opavě, Plzni a Innsbrucku). Stálé místo si však našel až o tři roky později. Od roku 1901 pracoval po dlouhá léta jako redaktor „Prager Tagblatt“, později jako šéfredaktor „Prager Abendblatt“. Před odchodem do Prahy, roku 1899, se v Brně oženil s Idou Kubeschovou, s níž měl o pět let později dceru Eugenii. Vedle své žurnalistické činnosti působil jako manažer společnosti Concordia, která sdružovala německé spisovatele a umělce žijící v Čechách, a tím se dostal do kontaktu s mnohými soudobými autory (například s Friedrichem Adlerem či Emilem Faktorem).

Od roku 1922 pracoval v Novém německém divadle v Praze, kde po deset let zastával funkci administrativního ředitele. Roku 1932 se rozhodl naplno věnovat své vzkvétající spisovatelské kariéře, již pod pseudonymem Louis Weinert-Wilton, a divadlo opustil. Po 2. světové válce skončil v jednom z pražských táborů pro Němce, kde 5. září 1945, po několika měsících nucené práce a špatného zacházení, zemřel. Jelikož Němci nesměli být řádně pohřbíváni, skončil Weinert-Wilton v masovém hrobě.

Ačkoli se Weinert-Wilton zapsal do dějin literatury především jako úspěšný autor kriminálních románů, započal svou spisovatelskou kariéru šesti dramaty, která sepsal a uvedl v Novém německém divadle v letech 1901 až 1909 pod jménem Louis Weinert. Hned s první hrou, vesnickou tragédií „Die Mühlhofbäuerin“, slavil úspěchy a získal Hancke-Preis, kterou udělovala Concordia, u níž později pracoval. Jeho dramata vykazovala naturalistické prvky a zabývala se jak vážnými, tak i odlehčenými tématy (například komedie „Das Wöhltätigkeitsfest“ z roku 1903).

Jak už ale bylo řečeno, opravdový zlom ve Weinert-Wiltonově spisovatelské tvorbě přišel až roku 1929, kdy vyšly jeho první dva kriminální romány – „Bílý pavouk“ a „Koberec hrůzy“. V letech 1929 až 1939 napsal Weinert-Wilton celkem jedenáct románů, které byly přeloženy do mnoha jazyků a jejichž náklady se postupem času vyšplhaly na tři milióny exemplářů. Vedle dvou výše zmíněných textů vyšly v češtině ještě romány „Dravci“, „Můří noha“, „Čínský karafiát“, „Běs na jezeře“ a „Štír“.

I přes velkou popularitu je však Weinert-Wiltonovo jméno pro většinu dnešních čtenářů neznámým pojmem. Hlavním důvodem je skutečnost, že se Weinert-Wilton od počátku stal epigonem Edgara Wallace, který slavil v Anglii úspěchy se svými kriminálními příběhy již od počátku 20. století, a tím se jistým způsobem dostal do stínu svého slavnějšího kolegy. Weinert-Wilton převzal od Wallace místo děje (Londýn a jeho okolí), příběhové struktury i typické postavy. Nikoho tedy pak nepřekvapí, že byl v dobovém tisku titulován jako „německý Edgar Wallace“. Když se pak v 60. letech začaly v Západním Německu ve velkém převádět Wallacovy příběhy do filmové podoby, došlo i na čtyři romány od Weinert-Wiltona, které se však v přehršli Wallacových adaptací lehko ztratily, což bylo podpořeno i skutečností, že v jednotlivých filmech hráli často i stejní herci – mj. Karin Dor, Joachim Fuchsberger či Klaus Kinski. Z Weinert-Wiltonových adaptací stojí za zmínku především snímek Tajemství čínského karafiátu (1964), který se natáčel i v Praze a zahrála si v něm tehdejší československá femme fatale Olga Schoberová.

Vedle prozaické a dramatické tvorby se Weinert věnoval psaní teoretických článků a fejetonů, v nichž se zabýval především divadlem a komentoval tehdejší divadelní dění a život v Praze a Čechách.

Na jedné straně autor kriticky (a syrově) laděných divadelních her – na druhé straně tvůrce dobrodružných a napínavých příběhů; na jedné straně v pražských kulturních kruzích vážená osobnost – na druhé straně autor triviálních románů pro masové publikum. Do jisté míry „paradoxní“ tvůrce, jehož význam by však právě proto neměl upadnout v zapomnění.

Radek "Stanislaus" Flekal