Josseline Gaël

Zázračné dítě, závratný vzestup, více než čtyři desítky filmů, sláva, úspěch, pak z hvězdného piedestalu pád do hlubin a půl století života v naprostém zapomnění. Takový byl život francouzské hvězdy předválečného filmu Josseline Gaël. Narodila se 4. února 1917 v Paříži jako Jeannine Blanleuil a od dětství jevila nadání, především pohybové. Již v letech 1924 a 1926 se objevila v dětských rolích ve dvou němých filmech, s příchodem zvukového filmu se začala uplatňovat hned v jeho začátcích. Byla v té době teprve dospívající třináctiletou dívkou, přesto dostala poměrně velkou příležitost ve francouzské i německé verzi filmu LÁSKA K PŮLNOCI (Les amours de minuit, 1930; Mitternachtsliebe, 1930). Následně hrála další velkou roli ve filmu TOUT CA NE VAUT PAS L'AMOUR (1931), kde po jejím boku stál začínající Jean Gabin.

Bylo jí patnáct a měla za sebou již velké role v bezmála deseti filmech (kolísavých uměleckých kvalit, což je nutno dodat); vzhledem k věku nebyla ještě idolem v pravém smyslu slova, ale její hvězda rychle stoupala. Své nadání rozvíjela studiem klasického tance i herectví a přicházely další nabídky k natáčení. V roce 1934 hrála hlavní ženskou postavu Aurory ve filmu HRBÁČ (Le bossu, 1934), který je ovšem zastíněn pozdější verzí s Jeanem Maraisem. Ve stejném roce se pak objevila ve filmové podobě dalšího slavného literárního díla, BÍDNÍCI (Les misérables, 1934). Nadále točila několik filmů ročně, oslovovali ji slavní režiséři té doby, jako Sacha Guitry, Christian-Jaque nebo Jean Dréville, ve třicátých let se začala objevovat také na divadelních prknech.

Ve třicátých letech navázala Josseline Gaël vztah s hercem Julesem Berrym (1883-1951), který byl o mnoho let starší, později spolu také hráli ve filmu (FACE AU DESTIN, 1940). Z jejich manželství se narodila dcera Michéle. S Julesem Berrym se Josseline rozešla na počátku okupace. Svůj osobní život spojila s Tony Saunierem, aktivním členem francouzského gestapa, který se podílel na řadě vražd a exekucí odbojářů. Josseline Gaël se po jeho boku dopouštěla přímé kolaborace s okupačním režimem a využívala všech výhod, které jí nové postavení přinášelo, žila luxusním stylem života a pěstovala přátelské kontakty s Němci.

Není nijak překvapivé, že také v této době točila, v letech 1940-1944 hrála ve dvanácti filmech. Na druhou stranu, toto číslo není nijak ohromující vzhledem k výsadní pozici herečky. Z jejích filmů té doby stojí za zmínku umělecký hodnotný film ĎÁBLOVA RUKA (La main du diable, 1943), v němž hrála s Pierrem Fresnayem. Zajímavé je o to, že přes osobní rozchod s Julesem Berrym s ním nadále hrála (LE SOLEIL DE MINUIT, 1943). Po boku ženského idolu té doby, Tina Rossiho, hrála ve filmu OSTROV LÁSKY (L'ile d'amour, 1943).

V průběhu léta a podzimu 1944 byla celá Francie postupně osvobozena od německých okupantů a s tím také nadešla další kapitola životní i profesní dráhy Josseline Gaël. Byla si vědoma svých prohřešků a pokusila se o útěk, byla ale zatčena. Zajímavé je, že až v říjnu 1944, kdy již byla ve vězení, přišel do kin její poslední film, kriminálka COUP DE TÊTE (1944). Poválečné exekuci byla vystavena řada francouzských herců a režisérů více či méně spojených s kolaborací, vesměs se ale jednalo maximálně o roční zákaz činnost. Jiná byla situace u otevřeně kolaborující slavné herečky a životní partnerky předního člena gestapa, která tak dnes figuruje na seznamu nejznámějších kolaborantů mezi politiky, důstojníky a podnikateli. Rok a půl strávila ve vězení, Tony Saunier byl mezitím popraven v březnu 1946, pak přišel velmi sledovaný proces s Josseline Gaël. Za zmínku rozhodně stojí, že před soudem v její prospěch (a o milost žádal) její dosud zákonitý manžel Jules Berry. Soud byl ale nekompromisní a použil rozsudek tehdy často používaný, a sice doživotní ztrátu občanských práv (tzv. dégradation nationale). Všeobecně známé bohatství herečky pak jen logicky vedlo k obrovské finanční pokutě, následoval také zákaz práce v kultuře. Ten byl sice omezen jen na několik let, Josseline Gaël se však před kameru již nikdy nepostavila. Odešla na venkov, kde žila v soukromí. Padesát let života mimo zájem veřejnosti vedlo k tomu, že zemřela v naprostém zapomnění v pečovatelském domě v Saint-Michel-d'Entraygues na východě Francie 10. srpna 1995 ve věku 78 let.

Pavel "argenson" Vlach