Pola Negri

“To, co dělám, považuji za významné, jelikož jsem významná umělkyně.”

Polská filmová herečka, která proslula jako femme fatale němých filmů druhé a třetí dekády minulého století. Narodila se jako Barbara Apolonia Chałupiec v Lipnu poblíž polské Toruně. Byla jediným dítětem chudých rodičů a poté, co byl její otec (chudý slovenský imigrant) zadržen Rusy a deportován na Sibiř, ji matka vychovávala sama. V roce 1902 se obě přestěhovaly do Varšavy, kde žily ve velké bídě. Barbara údajně cvičila na baletní škole v Petrohradě, pro tuberkulózu však byla nucena s tančením přestat. Aby unikla bídě, přihlásila se na varšavskou Královskou akademii dramatických umění a začala se věnovat herectví. V 17 letech již vystupovala v Polsku jako známá divadelní herečka a objevila se i v několika filmech (debutovala v roce 1914 snímkem OTROKYNĚ SMYSLŮ).

V této době přijala pseudonym “Pola Negri” (podle italské básnířky, Ada Negri). Objevila se v různých polských filmech: ŽENA, ZVÍŘE, STUDENTI, ROŠŤÁKOVA MILENKA (Kochanka apasza) a v sérii TAJEMSTVÍ VARŠAVY. Během své krátké varšavské filmové kariéry si získala značnou popularitu. Hrála s mnoha renomovanými polskými herci té doby. V 1917 jí její popularita přinesla možnost odjet do Berlína, kde se objevila v několika filmech režisérů agentury UFA, jako byli Max Reinhardt a Ernst Lubitsch. Jeden z jejích filmů v režii Lubitsche, MADAM DUBARRY (1919), byl v Americe promítán pod názvem PASSION a úspěch byl tak velký, že v roce 1922 dostala ona i režisér nabídku na práci v Hollywoodu.

Její cizokrajný půvab byl mezi diváky ve 20. letech velmi oblíbený (Lubitschova komedie FORBIDDEN PARADISE z roku 1924 s Adolphem Menjou, Stillerův válečný HOTEL IMPERIAL,1927), pozornost na sebe přitahovala také svými románky s herci úrovně Charlese Chaplina a Rudolpha Valentina. Jedna z nejpopulárnějších hollywoodských hereček své doby (a jistě nejbohatší žena ve filmovém byznysu toho času) žila v losangelském paláci vystavěném po vzoru Bílého domu. Její popularita však měla začít rychle upadat.

Po Valentinově smrti (1926) způsobila Negri mediální senzaci prohlášením, že spolu chystali svatbu. Doprovázela vlak s jeho tělem z New Yorku až do Los Angeles a při každém zastavení pózovala fotografům. Na pohřbu několikrát “omdlela” a na Valentinovu rakev dala umístit velké květinové aranžmá tvořené písmeny svého jména (P-O-L-A), zřetelné na fotografiích v tisku od pobřeží k pobřeží. Navzdory široké publicitě mnoho Valentinových přátel prohlašovalo, že žádná svatba připravována nebyla a odsoudilo její chování jako pouhopouhou sebepropagaci. Negri měla údajně Valentinovu fotografii na nočním stolku až do konce života a tvrdila, že byl její velkou láskou. Za její projevy ji pomlouvala zejména herečka Tallulah Bankheadová, jiní, jako například Mary Pickfordová (velkorysá zastánkyně a podporovatelka mnoha problémových hereček té doby) a Valentinův bratr Alberto, Polu bránili.

Její “vamp” styl ovšem pomalu vycházel z módy a příchod zvuku ji hodil klacek pod nohy: cizí přízvuk publikum nepřijalo. Jak uvedla Negri: “Přešli od Poly k Polaroidu.” Navíc kodex pro filmovou produkci vydaný roku 1930, tzv. Hays Code, bránil Negri při natáčení v užívání pro ni typických “technik”, pro které byla tak populární v Evropě. Zákaz “vášnivých scén” a “zdlouhavého a smyslného líbání” se ukázal být pro její americkou kariéru zničující. Po rozvodu s Eugeniuszem Dąbskim (1919-1922) se Negri v květnu roku 1927 provdala za Sergeho Mdivaniho (Mdivani o sobě prohlašoval, že je gruzínským princem a jeho bratr měl za ženu herečku Mae Murrayovou).

V roce 1928 natočila svůj poslední film pro Paramount Pictures s názvem ŽENA Z MOSKVY, po boku Normana Kerryho. Film byl teprve jejím druhým zvukovým (prvním byl LOVES OF AN ACTRESS, rovněž z roku 1928) a Paramount jí odmítl prodloužit smlouvu proto, že jí diváci, díky jejímu silnému polskému přízvuku, údajně špatně rozuměli. V roce 1929 Negri během úpadku přišla o většinu prostředků, s Mdivanim se rozvedla a vrátila zpátky do Evropy. V Anglii ještě ve stejném roce pak natočila drama THE WAY OF LOST SOULS, známém také jako THE WOMAN HE SCORNED.

Po roce 1930 točila již málo, pracovala hlavně v Anglii a Německu, kde účinkovala v několika filmech Goebbelsem kontrolované UFA. Film Williho Forsta MAZURKA z roku 1935 dosáhl v Německu značné popularity a stal se i jedním z oblíbených snímků Adolfa Hitlera, což vedlo k fámě, že s ním Negri prožila kolem roku 1937 románek. Pola se následně soudila s francouzským časopisem Pour Vous, který toto lživé prohlášení vypustil do světa a svou při vyhrála. V USA byl natočen remake filmu s názvem CONFESSION (Negri projevila touhu vrátit se do Států a na remaku se podílet, byla však odmítnuta; ve svém životopise pak film, v hlavní roli s Francisovou, označila za propadák). V pozdějších letech v jednom interview režisér Forst uvedl, že ačkoli byla Negri stále atraktivní, díky svému životnímu stylu hodně zestárla a nedala se zabírat z blízka. Také poznamenal, že ji viděl vycházet z toalety se “sněhem” (kokainem) na rtu.

Z Německá prchla Negri v roce 1938 poté, co několik nacistických špiček poukázalo na její částečný židovský původ. Odjela do Francie a v roce 1941 pak odplula z Portugalska do New Yorku, kde byla dočasně zadržena na Ellis Island. Po propuštění se vrátila do Hollywoodu a v roce 1943 se objevila ve filmu HI DIDDLE DIDDLE, i když její kariéra byla již v podstatě uzavřena. Poté co Mae Westová i Mary Pickfordová odmítly roli Normy Desmondové v “noirovém” dramatu SUNSET BOULEVARD (1950) se režisér Billy Wilder obrátil i na Negri. Wilder vzpomínal, že Negri “vybuchla vzteky při pouhé myšlence hrát bývalou hvězdu”. Role Normy Desmondové připadla přizpůsobivější a věrohodnější Glorii Swansonové. Slavný film nakonec získal tři Oskary a na dalších osm byl nominován.

V roce 1951 Negri získala americké občanství. Její poslední představení na plátnech bylo ve filmu Walta Disneye THE MOON-SPINNERS (1964) s Hayley Millsovou. Ve stejném roce získala čestné uznání od německého filmového průmyslu. Zbývající léta strávila v San Antoniu v Texasu ve společnosti své kamarádky, texaské dědičky a skladatelky Margaret Westové. Do konce života vystupovala okázale a často byla přirovnávána k filmové postavě, jejíž ztvárnění odmítla: Normě Desmondové.

Zemřela v roce 1987 ve věku 90 let. Příčinou byl zápal plic, současně ovšem trpěla mozkovým nádorem (pro který odmítla terapii). Její tělo bylo vystaveno v pohřební síni Porter Loring v San Antoniu, oblečeno bylo do žlutých šifónových šatů, které doplňoval zlatý turban. V místním tisku se objevilo malé smuteční oznámení “filmová a divadelní herečka, která prožila mezinárodní kariéru”. Pohřbena byla na hřbitově Calvary ve východním Los Angeles, hned vedle své matky Eleonory. Jelikož neměla žádné děti, většinu majetku odkázala univerzitě Sv. Marie v Texasu (včetně několika vzácných kopií svých filmů). Značnou část prostředků odkázala také polským sestrám Nebeského řádu (Seraphic Order); v malé kapli texaského San Antonia, vedle polské patronky Panny Marie Čenstochovské, visí dnes její velký černobílý portrét. Pola Negri má svoji hvězdu na hollywoodském Chodníku slávy - byla teprve jedenáctou hollywoodskou filmovou hvězdou, které otiskla svoje ruce a nohy do betonu před Graumanovým divadlem.

Marek "džanik" Janík