Léo Joannon

Francouzský režisér Léo Joannon se uplatnil jako tvůrce úspěšných komedií, těsně před válkou začal projevovat i vyšší umělecké ambice, plně se prosadit v dramatickém žánru se mu ale nepodařilo. Pocházel z Aix-en-Provence v jižní Francii a původně studoval práva, tomuto oboru se ale nevěnoval a začal pracovat jako novinář a spisovatel, ve dvacátých letech získal místo úředníka ve filmové společnosti Gaumont a byl mj. asistentem zahraničních režisérů působících tehdy ve Francii, jako byli například italští tvůrci Carmine Gallone a Augusto Genina.

K samostatné režii se Léo Joannon odhodlal počátkem třicátých let, kdy realizoval například francouzskou verzi německé předlohy DURAND KONTRA DURAND (Durand contre Durand, 1931) o dvou obchodních konkurentech stejného jména v jednom domě. Nenáročný komediální žánr pak reprezentovaly filmy jako NAŠLI JSME NAHOU ŽENU (On a trouvé une femme nue, 1934), s větším úspěchem to byla kvalitně obsazená adaptace divadelní hry MÁTE NĚCO K PROCLENÍ? (Vous n'avez rien à declarer?, 1937).

Příklon k dramatickému žánru s mezinárodním dosahem zahájil s filmem POPLACH VE STŘEDOMOŘÍ (Alerté en Méditerranée, 1938). Tento dobrodružný příběh z alžírského pobřeží nesl zajímavé poselství o nutnosti přátelství mezi národy, paradoxně ovšem vyvolal diplomatickou roztržku mezi Francií a Německem poté, co Joannon natáčel německé válečné lodi ve Středomoří. Znovu do Středomoří, tentokrát se špionážní tématikou i milostnou zápletkou, zamířil Joannon svým dalším filmem MOŘE V PLAMENECH (Documents secrets, 1940). Jednu z hlavních rolí tady hrál Hugo Haas (šlo o jeho jediný francouzský film na cestě z Československa do Spojených států) a právě jeho židovský původ znemožnil nakonec uvedení filmu do kin, protože mezitím došlo k německé okupaci Francie.

Během války zpracoval Léo Joannon dvakrát a v různých žánrech problematiku soukromí slavných hvězd. Nejprve to byla situační komedie JEDNOU ZA ROK (Caprices, 1942) o herečce (Danielle Darrieux), která před svým nápadníkem tají svou identitu, o rok později to byl dramatický příběh filmové hvězdy (Edwige Feuillere) a jejího vztahu s výrazně mladším ctitelem LUKRÉCIE (Lucrèce, 1943). Uznání kritiky pak Joannon dosáhl s filmem MLÁDÍ NA ROZCESTÍ (Le carrefour des enfants perdus, 1944) o novináři, který pro mladé delikventy založí útulek s benevolentním režimem.

Po válce byl Léo Joannon obviněn ze sympatií k fašistickému režimu, a i když nedostal zákaz činnosti, na několik let se stáhnul do ústraní. Za filmovou kameru se vrátil až s úspěšnou komedií LINKA 84 NA DOVOLENÉ (Le 84 prend des vacances, 1950) s populárním komikem Rellysem v hlavní roli řidiče autobusu. V koprodukci s Velkou Británií se pak podílel na vzniku filmu LAUREL A HARDY ZDĚDILI OSTROV (Atoll K, 1951), který byl posledním společným dílem slavné komické dvojice Laurel a Hardy. Mezinárodního úspěchu dosáhl Joannon dramatickým příběhem z konce války BEZ SUTANY (Le défroqué, 1954), který získal Bronzového medvěda a také Zvláštní cenu kritiky na filmovém festivalu v Berlíně. Hlavní roli kněze Moranda hrál Pierre Fresnay, jemuž pak Joannon svěřil i postavu oblíbeného středoškolského profesora v dramatu s kriminální zápletkou MUŽ SE ZLATÝMI KLÍČI (L'homme aux clefs d'or, 1956).

Během padesátých let si Léo Joannon přiděloval menší herecké úkoly ve svých vlastních filmech, jako scénárista se podílel i na práci jiných režisérů (CASTA DIVA, 1956; AMAZONKY Z ŘÍMA - Le vergini di Roma, 1961). Mezi jeho další úspěchy patřila kriminální komedie VRAH JE V ADRESÁŘI (L'assassin est dans l'annuaire, 1962) se slavným komikem Fernandelem v hlavní roli. Spolupráce s dalším oblíbeným hercem Bourvilem pak Joannonovi zajistila úspěch i u jeho posledních filmů TROIS ENFANTS... DANS LE DÉSORDRE (1966) a ARNAUDOVI (Les Arnaud, 1967).

Léo Joannon zemřel 28. března 1969 ve věku 64 let a zůstalo po něm 35 natočených filmů.

Pavel "argenson" Vlach