Je hodně věcí, které bych změnil a hodně věcí, které bych nechal tak, vnímám je všechny, "dobré" i "zlé".
There are those who look at things the way they are and ask why. I dream of things that never were and ask why not? (RFK)
Kdo jsem? Ten kdo, právě poslouchá jedno z alb
Pat Metheny Group.
V případě zájmu mne kontaktujte výhradně skrz zveřejněný mail. Děkuji.
Tento film mě v poslední době nejvíce oslovil a mám tendenci se k němu stále vracet:
Geriho hra (USA, 1997)
Jak mnoho se dá vyjádřit krátkým filmem... Takový je život. Hra, kterou hrajeme sami se sebou. Jsme sami sobě soupeřem i poraženým. Můžeme podvádět a důsledky našich činů i tak zasáhnou nás samotné. Hlavně abychom pak nakonec zůstali sedět na té "pravé" straně hracího stolu:)
Onibaba (Japonsko, 1964)
Psycho! Strhující snímek je dokonalou freskou lidských povah, ukázkou síly sugesce, schopnosti vyvolávat předsudky a být jimi manipulován. Scénář by se s trochou nadsázky mohl považovat za hororový. Prakticky celý děj se odehrává ve všudypřítomném rákosí a je vystaven na třech postavách - matka, snacha a jejich přítel. Mezi nimi se odehrává hra vztahů. Je evidentní, že někdo tu musí překážet. Tajné schůzky, tělesná přitažlivost, vzrušení z blížící se "kořisti", "ďábelská bytost", hluboká jáma plná trofejí...to vše je Onibaba. Černobílá kamera vytvořila tu pravou atmosféru, smekám před všemi osvětlovači a kameramany, práce se světlem totiž v celém snímku doslova mrazí v zádech. Nelze zapomenout na typické bubnování a zvukové efekty. Snímek ukazuje zhoubnou sílu sugesce a snahu účelně vyvolávat předsudky. Tyto praktiky jsou využívány ať nevědomě či záměrně tisíce let ať už jako pravidla světových náboženství či principy různých politických systémů. Nevědomost je ta největší lidská slabina, ta činí člověka tak manipulovatelným! Na postavě "snachy" to ve filmu můžeme pozorovat. Jak lehké je neznalé dívce vsugerovat pseudoaxiom, že pudy jsou "hříšné" a přijde "ďábel", který bude působit bolest jako trest. A hle, ukázalo se, že "ďábel" je ten, kdo ďáblem kázal a sám si tím přivodil trest. Takové praktiky vyvolávají psychická traumata, která působí možná větší bolest než to, co "má přijít".
Vřele doporučuji!
Ikony umění
Čarodějka, která měla to štěstí, že se nenarodila už ve středověku, stihnul by ji podobný konec jako Mistra Jana Husa.
Bohužel asi nebudu mít to štěstí být v její přítomnosti a zažívat katarzi z její profesní pozemsky nedostižné profesionality.
Velká argentinská hvězda zůstane věčná...
Srdcový král...
Přelet nad kukaččím hnízdem (1975)
Randall Patrick McMurphy:
"Kdo si myslíte, že jste? Blázni? Ale vy nejste!..."
Absolutní dosud nepřekonaný vrchol světové kinematografie. Životní výkon Jacka Nicholsona v roli pacienta psychiatrické léčebny a celé plejády excelentních herců ve vedlejších rolích z nichž vyzdvihuji hlavně Brad Dourifa a Louise Fletcher. Nezapomenutelná atmosféra, dokonalá psychologická sonda stereotypů a komplexů pacientů léčebny včetně jejich "terapie".
Oskar a "dvorana slávy" pro Miloše Formana.
Sloní muž (1980)
John Merrick:
"I am not an elephant!...I am not an animal!...I am a human being!" Netradiční, neuvěřitelně humanistický Lynchův film. Nastavené zrcadlo pravé tváři lidské povahy. Bolest, utrpení, zneužívání, neúcta, bezcitnost a další lidské "trofeje", to vše nám Lynch odkrývá. Obrovská síla snímku tkví v bezúčelnosti emotivních scén. Černobílá kamera a ochotnická doprovodná hudba mu dodala autentičnosti přelomu 19.-20. století. Malformace obličeje Johna Merricka jsou přehnané, ale poselství, které tento film sděluje, s tělesným postižením přímo nesouvisí. Ač se to nezdá, i po 25 letech je tématika bolestně aktuální. Dost možná je to "nejsilnější" film, který jsem viděl. Doporučuji všem, kteří mají nějaké to srdce a alespoň elementární špetku soucitu s těmi, kteří na něj čekají.
Sex a Lucía (2001)
Vynikající film současnosti. Španělé nikdy netočili laciné filmy a Julio Medem v tomto ohledu z tradice nevybočuje. Vtiskl filmu svou příznačnou lyriku a dost možná je to jeho doposud nejvydařenější film. Nedílnou součástí atmosféry snímku je však vynikající hudba a chytře režírovaná kamera - záměrně přeexponované snímky, zpomalené záběry. Děj se odehrává v nádherném prostředí jak stvořeném pro vášeň - maják, moře, písek, slunce, vítr, hvězdy, Luna.... Dějová linie se různě proplétá a divák občas ztrácí přehled o tom, co je reálné a co je součástí děje románu, který píše představitel hlavní role Lorenzo (Tristán Ulloa) jakožto spisovatel. Skvělý výkon předvedl nejen Ulloa ale i jeho partnerky - Paz Vega a Najwa Nimri. Titul filmu "Sex a Lucía" možná může působit vyzývavě. Ten kdo vybírá film dle názvu, se v tomto případě nedočká toho, co si asi představoval, i když sexu je ve filmu požehnaně. Osobně velmi oceňuji, že tato lyrická balada obsahuje odvážné scény, ale také přátelství a pocit provinění.
Bio Ráj (1988)
Krásný, nezapomenutelný snímek. Možná právě díky němu lidé jako já propadají lásce k filmu. Ennio Morriccone svými světoznámými melodiemi dodal filmu nostalgické kouzlo a díky kameře se toto kouzlo stalo věčné. Vzájemná podoba herců, obzvláště pak Salvatore Cascia a Jacquess Perrina, je tak důvěryhodná, až bych vskutku věřil tomu, že se film natáčel celých 40 let. Ačkoliv je celkové pojetí filmu mírně sentimentální, dá se s trochou nadsázky tolerovat. Všiml jsem si malých technických nedostatků: V závěru filmu mají některé scény nevyčištěný obraz a také učesy Salvatoreho se v jednotlivých sekvencích trochu liší (na pohřbu - doma u matky), což je možná způsobeno tím, že některé scény byly natáčeny v jinou dobu, nebo se s nimi nepočítalo se zařazením do výsledné verze. Existuje patrně i directors cut, který bych moc rád viděl, neboť podle IMDb v rozšířené režisérské verzi vystupuje postava dospělé Eleny - tedy herečka, která v původní verzi vůbec nebyla.
Ponorka (1981)
Geniální válečné drama, jemu podobných by sotva na prstech spočítal.
Caligula (1979) &
Kanibalové (1979) &
Tváře smrti (1978)
Caligula:
"Já jsem existoval od stvoření světa a budu dál existovat, dokud poslední hvězda nespadne z nebe..."
Ojedinělý filmový počin, který na filmovém Olympu nemá přílišných ekvivalentů. Caligula je hloubkovou sondou mysli a duše člověka, který se považuje a je považován za ztělesnění boha na Zemi. Asi je pochopitelné, že tento film je dnes často hodnocen jako "odpad" kinematografie především díky brutálním a soft-pornografickým scénám. Původní nesestříhaná verze filmu překypuje po italsku sexuálně laděnými scénami (bizardnosti, sadomasochismus, transsexualita, incest a já nevím co ještě...) - nutno podoknout, že poněkud účelově. Cílem filmu patrně nebylo postihnout historické události. Co tedy? Na straně jedné můžeme film chápat jako obraz morálky, zhýřelosti, bezstarostnosti a bezbřehé fantazie Caliguly jako vládce římského impéria. Na straně druhé film měl nejspíš jen šokovat, což se Tintu Brassovi bezesporu povedlo. Osobně Caligulu spolu s Cannibal Holocaust Ruggera Deodata považuji (pro mnohé paradoxně)
za obrovský přínos. Ožehavá témata, která jsou těmito filmy prezentovány (ať už je to sexuální odvázánost, brutalita či ritualizmus) dnešní "civilizovaná" společnost často nechce chápat a hodnotí je jako něco neskutečného, brutálního, ohavného a hlavně něco nereálného. Paradoxem zůstává, že dějové linie hromady amerických filmů, které jsou nám dnes prezentovány, jsou vystavěny na podobných pilířích - zabíjení, sex, násilnosti atd. a divák většinou nemá špatný pocit z toho, co vidí. U Caliguly je tomu naopak, a to je moment, kdy si člověk uvědomí, že viděl něco vyjímečného, něco, o čem bude přemýšlet. Obsah Caliguly chápu jako součást "evoluce morálky" lidské civilizace a kulturní dědictví lidstva a nehodlám zavírat oči před realitou, která je z dnešního pohledu civilizovaného člověka neskutečně krutá.
.
Lovec jelenů (1978)
Mike:
"...three bullets! Three..... one, two, three! Three!"
Film, na který díky ruletové scéně nelze zapomenout! Děj je záměrně nesourodý. Zpočátku až zbytečně dlouhé líčení svatebních oslav, posléze dostává závratné tempo, aby se pak v závěru mohl zase zpomalit a navodil zbrusu novou atmosféru. Postava Mika ukazuje jak velké stopy může "Vietnam" na člověku zanechat. Robert De Niro i Christofer Walken předvedli geniální herecké umění. Scéna ve Vietnamském zajetí doslova bere dech. Jeden z filmů u kterých neplatí, že si košilatí Američani na konci filmu poplácají po ramenech a prohlásí: "Tak jsme to vyhráli...". Právě takové filmy (a´la Bitva o Midway) nemusím. Tento je ale jiný, i když není ani tak o válce jako spíše o přeměně osobnosti, která jí prošla. Až se divím, že z americké produkce vzešlo něco tak normálního.
Jdi a dívej se (1985)
Dobrý, zlý a ošklivý (1966)
"The Good":
"There are two kinds of people in the world my friend, those with a loaded gun and those who dig...You dig!" Od Leoneho by se filmaři měli učit. Tento "spaghetti western" je nepřekonatelný a srovnávat se může jen se svými třemi "sourozenci". Tolik scén se vryje do paměti především díky životnímu hereckému výkonu Eli Wallacha. Závěrečná scéna, kdy "The Bad" běhá po hřbitově je fascinující, což jen umocňuje tradičně sugestivní hudba Ennia Morricconeho. Filmaři dbali na dobové detaily, dějové události, kostýmy, zbraně... Od Leoneho by se mohl i můj oblíbený režisér Kieslowski přiučit, jak má vypadat smrtící oprátka. Nadšení v očích, když už se zdá, že peníze jsou na dosah, smrt v očích, když je oprátka na krku. Širokoúhlou kameru šedesátých let, monofonní zvuk dnes už ani technika nenapodobí. Pět hvězdiček bez váhání.
Tenkrát na západě (1968)
Amadeus (1984)
Tak k tomutu neobyčejnému filmu mě pojí osobní pouto větší než ke kterémukoliv jinému, neboť si v něm byť jen jako komparzistka zahrála moje zesnulá maminka.
V tom kočárku to jsem, prosím, já - malá siesta v Podzámecké zahradě v Kroměříži během natáčení Amadea.
Tři barvy: Červená (1994)
