Jester_X

Oceňuji, že se Villeneuve vyhnul současnému Hollywoodskému paradigma rychlého střihového vyprávění. Duna plyne pomalu, nechává nás vstoupit do jejího světa a to jak díky skvělé obrazové složce, tak pompéznímu soundtracku. Knihu jsem nečetl, ale filmový příběh je skvěle vyprávěn a je poznat, že nejde o nějaké banální prvoplánové sci-fi. Jedinou výtku mám k občasné přetaženosti emocí. Dva mladí lidé vrhají toužebné pohledy, do toho velkolepé záběry pouště a rozmáchlá hudba. Někdy je méně více a platí to i v tomto případě.

Intenzivní, audiovizuálně bohaté dílo. Nesnaží se problematiku znásilnění a dětského traumatu výkladat racionálním moralizováním, ale pokouší se emocionální metaforou zprostředkovat pocit oběti. Ví, že přesvědčené přesvědčit nejde, nicméně jde o pokus zprostředkovat nepřenositelný zážítek zážítkem obdobným na půdorysu uměleckého dílo. Formálně film trochu připomíná Gaspara Noeho a vlze se na vlně současné francouzské kinematografie, která je založena na intenzivní visuální a zvukové složce, která má často navrch i nad vlastní narací.

Upřimně mě film bavil jako ty předchozí. Coppola dovysvětluje sílu tradic a pomáhá si přesunem děje na samtnou Sicílii. Jestliže předchozí díly mohly vzbuzovat jakýsi obdiv k mafii, tento již jasně dává najevo, že touha po pomstě a princip krevní msty vede jen k dalšímu násilí, které nakonec hlavní postavy zraní na místě nejcitlivějším. Tradice jsou důležité a italská elegance může skrýt spoustu hnusu násilí, ale Kmotr 3 je důležitým dovětkem, proč do civilizované společnosti mafiánské praktiky nepatří.

Pro mě vrchol celé série. Coppola umně kombinuje dvě dějové linky. Ještě více je zde patrná jeho schopnost napětí bez příme akce a divokého střihu. Na vrcholné scény divák skutečně pozorně čeká a tří hodinové drama tak rychle ubíhá. Zároveň klíčové okamžiky nejsou brutální akce, dějí se jako vyvrcholení napjatých vztahů mezi aktéry filmu. Italské kořeny Coppola nezapře a staví pozvolna buduje drama operních rozměrů. Zároveň ovšem stojí v jakémsi protikladu proti Martinu Scorsesemu, který ve svých rozsáhlých eposech spíše nechává hovořit italskou horkokrevnost než smysl pro drama a představení. Zároveň Kmotr nevzbuzuje pocit nějaké umělé scénaristické konstrukce, kde by divák lačnil po rozuzlení, které mu zodpoví otázky ohledně zápletky či motivace postav. Postavy jednají podle svých zájmů, či sicilských tradic, děj se přirozeně rozvíjí a dívak tak může nerušeně sledovat.

Scorsese si léty vybrousil styl. Už dokáže portrétovat Italy z New Yorku bez zbytéčné afektovanosti. Do snímku zakomponoval bohatší výpravu, pravděpodobně celý rozpočet byl štědřejší než u jeho raných děl. Co nezměnilo je hlavní téma, které je osobním dramatem dvou lidí na pozadí kariérního vzestupu jednoho z nich v podezemním prostředí. Ústřední trojice mafiánů je nespoutaná, dělá si, co chce, má respekt, peníze a moc. Přestože nepatří do Rodiny italských bossů, nic jim nechybí. I tak chtějí více a na to nakonec doplatí. Scorsese variuje konce svých filmů, i když téma zůstavá stejná. Nejinak je tomu tady, kde přichází vykoupení za třicet zlatých.

Nevím, proč mě tento film nedostal tolik jako jiné Scorseseho filmy. Dlouhá stopáž, italská komunita v New Yorku, rychlé tempo, přesto to tentokrát nezabralo. Možná jsem měl přilišná očekávaná, možná jsa sportovcem jsem očekával od snímku ze sportovního prostředí něco jiného. Stavba filmu připomíná New York, New York. Stojí na dramatu dvou hlavních postav, základem jsou dialogy mezi nimi, i přes dlouhou stopáž není potřeba rozmáchlá výprava a velké efekty. Je sledován vzestup, vrchol a pád hlavního hrdiny. Přesto mě New York, New York bavil nějak víc. Odříkání a frustrace spojená s boxerským životem je ve filmu spíše v náznacích. Možná proto mě občas přišla motivace postav nejasná. LaMotta je také občas až moc velký magor na to, abych mu jeho jednání věřil. I když je film přes to vše klasikou, možná jeho geniálnost docením až pri dalším shlédnutí.

Tony Montana je sobec a psychopat prahnoucí po úspěchu. Nemá noblesu tradičních gangsterů, není žádným loupežníkem, který bohatým bere a chudým dává. I jeho dobré skutky vychází primárně z jeho sobeckých představ o světe, který se snaží přetvořit k obrazu svému. A právě jeho hamižnost a touha po moci stojí za jeho koncem. Přesto vše De Palma dává své hlavní postavě jakési pozitivní charisma. Stejně jako celý film je nespoutaná, rychlá, i když místy barbarská. Montana nikomu nepatří, nelpí na svém životě natolik, aby se podřizoval. Snímek sám o sobě pusobí taky svěže, neotřele, i když je to vlastně cinefilní pocta starému Hollywoodu. Vůbec mě tak nepřekvapuje, že De Palma patří mezi Tarantinovy oblíbence.

Scorsese dává lekci, jak s relativně skromnými prostředky vyčarovat dvě a půl hodiny dlouhý strhující film. Nejde o žádnou spektakulární podívanou, ale jak se i později v kariéře u Scorseseho ukazovalo, je schopen svým filmům dávat výtečnou dynamiku. Rychlý dialog střídá výborná hudba, pak několik rychlých střihů, změna scény a tak dále. Samotný obsah je také tématem u režiséra se opakujícím i později. Ambiciózní mladík, krásná a éterická žena a touha po úspěchu ničící vše pěkné, co se oběma podaří vybudovat. Závěrečné rozuzlení je určitou abdikací na honbu za neuskutečitelným - skloubení výbušného vztahu a velké kariéry. Místo toho postavy přijímají život takový, jaký je a díky tomu dosahují úspěchů, které před tím zůstávaly nedosažitelné.

Nevím, čím přesně mě tento film dostal. Špína tehdejšího New Yorku z něho sálá. Temná atmosféra, velká část filmu je v noci, v erotických klubech, všude plno neonů. Hlavní postavy nejsou možná hluboké, ale za to intenzivní tak, jak si představuji tehdejší život ve velkém jablku. Forma a řemeslo snímku nejsou dokonalé, spíše evokují New Yorský (umělecký) punk, což podtrhuje hlavní skladba od člena New York Dolls. A jakkoliv není hlavní zápletka kdoví jak napínavá, do světa tohoto filmu se budu ještě chtít vrátit.

Tarantino opakuje několik triků, které mu ovšem pořád vychází. Napětí v dlouhých, mnohdy banálních konverzacích, tentokrát posunul dál a zopakuje pro jistotu celý hlavní motiv filmu dvakrát. Tentokrát skláda poctu kaskadérům a autům. Mimochodem jeho obdiv k Dodge Challanger zcela chápu. Přestože co se týče hlavní myšlenky, není auto zabiják nikterak objevný, Tarantino vše vynahrazuje žánrově - balancováním na hraně braku, akčního a konverzačního filmu.