luczi

Spojení vyprávění letců s archivními obrazy byl dobrý nápad, na mě to alespoň přeneslo přesně ty emoce, které asi autor zamýšlel, ale hudba byla místy až nepříjemně agresivní. A také by si film zasloužil lepší namluvení. Spíše než dokument (nic nového se nedozvíte) vnímám tento film jako čistě umělecké přiblížení pocitů a emocí, které oba letci prožívali stejně jako miliony dalších ne/dobrovolných účastníků hnusné války. I tyhle filmy jsou potřeba.

Pan Vondráček se proslavil v oblasti dokumentární tvorby i dost nechvalně https://web.archive.org/web/20100511180217/https://www.vhu.cz/cs/novinky/188 -  https://zpravy.aktualne.cz/domaci/historik-nemecke-civilisty-nepobili-cesi-ale-rusove/r~i:article:667593/ nebo také: https://cesky.radio.cz/vhu-nemce-na-filmu-z-konce-valky-popravili-rudoarmejci-ne-cesi-8397301 Každopádně držím palce v boji se závislostí, moje žena měla oba rodiče alkoholiky, otce agresivního násilníka, žádnej med, ale dokázala v sobě najít sílu nejít v jejich stopách, ne každý to ale dokáže.

Vávra a jeho názorově souznící hosté. Horší už je jen sledovat videa Tomáše Lukavce.

Po tom shitstormu v české internetové kotlině jsem k filmu předem přistupovala kriticky. Ano, není to naše Libuška Šafránková a už vůbec ne Pavel Trávníček, chybělo mi Kdepak ty ptáčku hnízdo máš a hudba byla vůbec dosti zapomenutelná, protože Svoboda byl taky jenom jeden. Zato macecha byla mnohem odpornější, ale především mne potěšila norská příroda, tu my tady nevykouzlíme. Zbytek jsou malichernosti, které tu rozdmýchávají frustrovaní jedinci. Je to prostě pohádka, norská Popelka, nic víc ani nic míň.

FIlmu lze vyčíst jen to, co zde již píší jiní komentátoři nezatížení svou homofobií: dlouhá stopáž, v první části filmu trochu moc kecání. Já oceňuji velmi autentický závěr. Některý věci člověk pochopí, až když sám poprvé v životě pocítí, že kolem něj prošla smrt.

Francouzské dokumenty vynikají svou symetričností, většinu informací o Marionu Morrisonovi jsem již znala, včetně jeho nechvalné angažovanosti v dobách lovu na kolegy z branže, svou kariéru si doslova odpíchal a stal se profesionálem, ale mně jako herec nikdy nijak zvlášť nesedl a lidsky už vůbec ne.

Silný moment, ve kterém se dozvídáme, že syn trpící traumatem ze ztráty otce následně sám opustí vlastního syna při emigraci, zůstal docela nevyužit.

Stejně špatné jako "dokument" Davida Vondráčka o událostech na Bořislavce, ale vůbec mě nepřekvapí, když film dostane na sjezdu sudetoněmeckých Němců v Augsburgu stejnou cenu. Já se fakt nedočkám toho, kdy tady nebudeme točit historické filmy ode zdi ke zdi.

Tohle není dokument, je to typická Poltikovičovina: jak pejsek a kočička vařili dort, ale budou všem tvrdit, že objevili odpověď na základní otázku života, Vesmíru a vůbec. Nedozvíme se v podstatě nic o zemělodi, spíše o motivech lidí, kteří se s velkým nadšením rozhodli projektu účastnit, nedozvíme se nic o údajně naprosté soběstačnosti, skutečných celkových nákladech atd. Zato se dozvíme, že je strašně super pěstovat zeleninu v blízkosti pneumatik. Většina materiálu užitá ke stavbě se dá celkem úspěšně recyklovat, Reynolds to místo toho vrazí do baráku, který nikdo nechce stavět, protože je to ekonomický nesmysl.  Připomíná mi to nadšence, kteří si staví jurty v našem naprosto nevhodném podnebí a pak jsou překvapeni, že jim v zimě zplesniví, nelze je dostatečně izolovat atd. Ale zřejmě společnost potřebuje i ty Edisony, kteří lidstvu ukazují, kudy cesta nevede.

Stejně jako rodiny účastníků, tak i já jsem se prokousávala postupně dokumentem, protože první díly byly v podstatě až odstrašující (zcela vinou režie), bez pocitu lidské blízkosti k protagonistům (opravdu netuším, proč musí diváci a protagonista trpět zveřejněním jeho gynekologickou prohlídkou - to je velice osobní věc), ale stojí za to vydržet, protože ta nejdůležitější sdělení přichází až v  závěru. Někdo to bere jako diváckou soutěž, ve které se nám mají účastníci zalíbit, ale spíše je to sonda do toho, čemu musí čelit především z úředního hlediska a jejich pohled na věc, který se nám fakt nemusí líbit. Předsudků někoho určitě tento "dokument" nezbaví, ale bylo strašně fajn si poslechnout Markétinu matku i nevlastního otce Tobiase, kteří se jich zbavili a prošli i úspěšně procesem stejně jako jejich děti. Zajímavý komentář: Geometria