Aluska88

Stylová, vizuálně podmanivá romance s áčkovým mezinárodním castingem a dokonalou ústřední dvojicí. Shia LaBeouf i Evan Rachel Wood jsou úžasní. Miluju je oba a tady se dalo těžko rozhodovat, na koho se mám dívat dřív:) Jestli na Shiu, který opět dokáže jakékoliv své emoce vyjádřit pouhým pohledem (ty jeho oči mají nesmírnou hloubku, je v nich soucit, zranitelnost i krása), nebo na Evan, která je tu opět "completely stunning." A chcu tu její bundu!:) Když se na scéně objevil Mads Mikkelsen, pomyslela jsem si "Ale, Hannibal přišel..." :) V jedné ze závěrečných scén jsem regulérně začala brečet, protože Shia začal také. A bylo to tak skutečné, tak realisticky podané. Ten kluk v sobě něco má, něco, co ze sebe v takových emocionálně vypjatých, nebo citlivých scénách ve filmech dostává. On to prostě nehraje. Tak to na mě působí. The Necessary Death of Charlie Countryman nabídne možná (ne)standardní love story, ale oháknutou do slušivého vizuálu, podpořeného Rumunskou lokací a s našlapaným soundtrackem. Jemný, decentní humor snímku také prospěl. A nikdy bych nečekala, že dva své oblíbené herce uvidím jet společně v trabantu:)

Before Rain Man, before Forrest Gump, there was this man. Charly. Cliffa Robertsona si budu vždy pamatovat jako strýčka Bena ze Spideyho. Charly v podstatě neobsahuje nic z toho, co si jistě spousta z Vás představuje pod pojmem sci-fi. Jedná se o nenápadný, civilně zpracovaný snímek, kde vědecko-fantastický námět funguje spíše jako podklad. Ale funguje velmi účinně a ukazuje možnosti a nebezpečí vznikající při hrátkách s lidskou myslí.

You have seen it many times. Bunch of young people going somewhere and... you know the whole story. This movie begin just like this. But then... You've never seen anything like this. Ever. Be so goddamn sure, this story show you an experience like never before. Creepy funny experience. Tak toto byl extrémní nářez:) I zářez do moderního hororového žánru. Chata v horách je svým způsobem geniální dílo. Vývoj situace je zcela nepředvídatelný a rázem vaše očekávání či domněnky zcela brutálně "zneškodní" tak, že si nemůžete být jisti, co dalšího tvůrci ještě přichystali, či co se to tam vlastně sakra děje. Něco takového jsme ještě neviděli:) Film předkládá jeden z nejosvědčenějších formátů hororového žánru typu "Parta mladých lidí se vydá na výlet/chatu/kalbu, kde je potkají ty největší hrůzy a šílenosti, jaké si ani nedokáží představit. Budou se muset semknout a postavit se tomu nejstrašnějšímu, co kdy existovalo.":) K tomu přikládá ta nejohranější klišé a postupy. Ústřední parta "hrdinů", jako by byla vytvořena podle "kalibrů" ze Scary Movie. Máme tu prsatou blondýnku, jejího přítele, plakátového svalovce a sportovce, chytrého a tichého chlapce, obyčejnou, milou holku a intelektuálního huliče. Poslední jmenovaný, Marty, mi byl ze všech nejsympatičtější a přála jsem mu hodně štěstí. Získal si mě svými filozofickými názory již v úvodních scénách. O nějakých strhujících hereckých výkonech tady nemůže být řeč, protože o nich přece v těchto filmech nejde, že:) Takže, vše začíná tak, jak bývá zvykem. Parta mladistvých se vydá na chatu, kde si chtějí pořádně užít víkend. Cestou narazí na benzínku, kterou vlastní "divný chlápek", který pořád vyplivuje na zem nějaké svinstvo. Má stejně divné řeči, urazí prsatou blondýnku a chlapci se chystají mu vrazit. Raději toho však všichni nechají, a protože z něj nemají dobrý pocit, vydávají se dál na cestu. Už scéna, kdy kamera zabere letícího ptáka, který do "čehosi" narazí, dává tušit, že toto nebude horor, na jaký jsme zvyklí. Poté se rozjíždí ta pravá "show." Skvělý Richard Jenkins i Bradley Whitford v rolích "big leaders." Následující děj a jeho rozvíjení by se dalo shrnout následovně: Evil Dead meets The Army of Darkness, The Cube and Hellraiser. Scéna, která následovala poté, co se dvojice hrdinů dostala do onoho komplexu, by se zase mohla nazvat: "Vypusťte Krakena!" Celý ten ultimátní "brutal massacre", který se pak začal dít, mi připomínal závěrečné levely z legendární hry Doom, kde se objevily všechny příšery ze všech levelů. "Ples příšer" či "Armáda temnot" je myslím, docela výstižné:) A v závěru se objeví i milé překvapení v podobě ženy, která bojovala s těmi nejoriginálnějšími kreaturami ve vesmíru. Samotný konec filmu je dokonalou a "gigantickou" třešničkou na dortu.

Poměrně působivá a viditelně rostoucí atmosféra i děj. Klidně by neškodila i delší stopáž, ovšem i těch málo osm minutek mi postačilo k rozpoznání jistého potenciálu, který by však ještě mnohem více a lépe mohl být rozvinut v dalším pokračování. A byla bych potěšena i možným celovečerním snímkem. Docela jsem se místy i trošičku bála:)

Katherine Heigl je pohledná blondýna. Gerard Butler je skotský fešák s patřičnou dávkou charismatu. Chemie mezi nimi funguje na plné obrátky a jiskří to mezi nimi v každé scéně. Společně s výborným scénářem a ostrými slovními přestřelkami společně vytvořili základ této parádní komedie. Dokonalá je scéna s vibrujícími kalhotkami. Takové "orgasmické stolování.":) Moment při společném tanci mezi Mikem a Abby je úžasný. Ta vzájemná vášeň a cit, který mezi nimi postupně sílil, se tady ukáže v plné síle. Jeden jim prostě musí přát, ať skončí spolu, protože se přece tolik milují:)

Když jsem ve filmu poprvé uviděla Johnnyho Fera, říkala jsem si, že to je přece ten týpek, co hrál v Izraelském gay filmu Out of the Dark. Postupem času, co jsem se na něj kochala pohledem, on je opravdu krásný:), jsem si byla téměř jista, že to prostě musí být on. Zároveň mi připomínal Joe Andersona. Jaké překvapení potom bylo, když jsem zjistila, že to není on. Ta podoba je neuvěřitelná:) Zajímavý snímek odehrávající se v prostředí, filmařsky mně zcela neznámému. Idylické prostředí na dovolenou, krásné pláže, slunce, odpočinek. Ale i toto místo má své zápory. Tím jsou místní náboženští puritáni, kteří homosexualitu odmítají a strašně rádi kázají o všech těch věcech, co jsou a nejsou správné. Škoda toho konce, zrovna tomuto klukovi bych přála jeho zasloužené štěstí.

Příběh jako vystřižený z britského seriálu Podfukáři, který z vod průměrnosti vytahuje elitní herecká sestava. "The Big Boss" Dustin Hoffman, nádherná Rachel Weisz či fešný Edward Burns. Herecky mě zde sice nijak neoslnil, ale díky fyzickým předpokladům se na něj moc hezky dívá. Také stojí za pozornost role Briana Van Holta, jehož jméno si pamatuju ve spojení s jeho postavou zabijáka z Domu voskových figurín.

Eric Bana vs. Démoni vs. The Doors:) Scotta Derricksona považuju za výborného hororového režiséra a až na uklouznutí v podobě Hellraiser: Inferno, na mě všechny filmy, které jsem od něj zatím zhlédla, silně zapůsobily. Od démonického V moci ďábla, po němž se mi opravdu lehce neusínalo, přes kritiky i diváky strhaný remake Den, kdy se zastavila Země, který mi nepřišel tak špatný, až právě po Deliver Us From Evil. "Exorcist, Possession Movies" miluju a tento snímek svému žánru ostudu rozhodně nedělá. Výborně budovaná hustá atmosféra, děsivé výjevy, nějaké ty tradiční lekačky (ze kterých jsem já vždycky po*raná:), úžasná hudba, Erica Banu skvěle doplňující Joel McHale a naprosto dokonalá, mrazivá scéna vymítání, která nemá ve filmovém světě konkurenci. Vymítání nebohého člověka za doprovodu kultovního songu Break On Through (To the Other Side) nemá chybu a povznáší už tak strhující scénu na novou úroveň. Vůbec by mi nevadilo, kdyby písničku nechali dohrát až do konce. Chraň nás od zlého je poctivá žánrovka, která sice pracuje s osvědčenými postupy i schématy, ale snímku to na kvalitě a děsivosti nic neubírá.

Nádherná píseň i videoklip. Text pro Christinu napsala Linda Perry. Úžasný text o tom, že v každém z nás, zejména v těch, kteří se cítí ošklivými, podřadnými, nepotřebnými a celkově odlišnými, se nachází krása. A vůbec nezáleží na tom, co říkají ostatní. Song, který byl vlastně zároveň o Christině, ale stal se songem, který patří mnoha ztraceným a nejistým lidem.

Jedna z mých nejoblíbenějších písní od Christiny Aguilery. Jeden ze songů, které Christina napsala o svém otci. Tento je jako poděkování, že z ní učinil bojovnici. Ta energie a síla, kterou v sobě tato písnička má, je úžasná. Christina se z toho všeho vyzpívává a vrací rány tomu, kdo jí kdysi tak ublížil. Z živé verze "VH1 Storytellers" mě vždy mrazí. Píseň o tom, že ti, kteří nám kdysi ublížili, jejichž slova nás srazila nás na zem a udělali z nás ustrašenou myšku krčící se v koutě, zvítězili možná tehdy. Jenže tito lidé nás zároveň posílili. V té chvíli, kdy si člověk přeje být někde daleko, někým jiným, kdy si připadá zbytečný a tak sám, se v něm zároveň rodí velká síla, která mu později pomůže se z toho vyhrabat a ukázat všem, že ty rozbité kousky se velkou vůlí a sílou daly zase dohromady. Občas sice máme pocit, že sotva drží pohromadě, jindy se zase cítíme jako králové a že bychom zvládli vše. To, co člověka posílí nejvíce, jsou krutá slova a kritika, která nás někdy sráží na kolena, ne chvály, které nás vynáší do nebes. Protože možná jen tak se člověk naučí si sebe vážit, mít nějakou hrdost. Nejsem perfektní a úžasná ve svých očích, ale nikdo nemá právo mě soudit za to, jaká jsem, nebo jak vypadám. Čím více kritiky od lidí, kteří Vás ani neznají, tím odolnějším se člověk stane. A to natolik, že už ho žádné poznámky téměř nemůžou překvapit. Jen si může vychutnávat ten pocit, kdy dokáže mířenou kritiku s lehkostí, pohotovostí, důvtipem a úsměvem na tváři dané osobě vrátit. Výraz, kdy se někdo tváří, "jak to, že si z toho jako nic neděláme?", je k nezaplacení. "You thought I would forget, but I remembered..."