RetroMan

Faustovské drama, které nenadchne ani neurazí. Pro severské filmy mám slabost, která je dána prostředím i charakterem postav. Nic významného, řekl bych, ale přesto film klade naléhavě otázky, které si každý z nás někdy položí. Srdce nebo Rozum. Pokud máte rozum v pořádku, neřiďte se srdcem, ačkoliv to může zavánět srabotou a nevímjakou romantikou. Myslím, že v dnešní době už to tak nejde.

Pro mě naprosto skvělá horrorová zábavovka tak, jak má být. Je vždy s podivem, co je schopna udělat budoucí (j)elita národa s procesem přijetí do studentského bratrstva. Je pak jasné, že za ponižujícími zážitky vězí touha po pomstě. Pokud si přimyslíme, že na US college /čti koláž/ jsou ze 45% sportovci, 30% roztleskávačky a zbytek až na 1%, které se stane známým nebo proslulým ve svém oboru, tvoří šedé myšky a nerdi, je úroveň amerického školství značně poddimenzovaná. No ale k filmu: Brad Dourif si svou menší roli doufám užil, stejně jako banda teenagerů a já jsem se při pohledu na všechny scény rozjařile bavil.

Režisér Norman J. Warren je podle mého názoru žabař a Troška. Shlédl jsem jeho dva filmy (+ Bloody New Year, 1987), které mě vůbec nenadchly. Režírovat to Jesus Franco, tak bych měl alespoň zájem. Neslané, nemastné, plytké, psychedelické náčrty něčeho, co si má divák představit ve své fantazii a buď se dokáže ztotožnit s režisérovou představou nebo nikoliv. U mne však ani omylem. Nedivím se tedy ani, že zemřel neznámo kde.

Nic moc jsem toho od Outside Ozona nečekal, ale film mi sedl jak pěst na oko a nebýt několika zbytečných prostojů, tak ani vyšetřování spojené s hledáním sériového vraha, nehraje takovou roli. Thriller, ve kterém konečně zase zazní nějaké nekorektnosti, ať již genderové, homofobní, náboženské, rasistické, kulturní nebo politické. Myslím, že si každý najde nějakou postavu nebo dialog, který nepustí z hlavy druhý den.

Pokud odečtu všechny chybné, nesmyslné, za pačesy přitažené a patetické scény a přimhouřím oči nad tím, že jsem se kolikrát přistihl při myšlence, jak herci sami nevěří ani tomu, co vypouštějí z úst (fakt se mi zdálo, že se už neudrží), pak by se jednalo o vcelku pěkný sci-fi thriller a období covidu tomu z dnešního pohledu více než nadmíru přihrává balón. Z postavy pana prezidenta jsem byl tak často na rozpacích, že mě chvílemi napadalo, že to ani nemůže být pan prezident (jak s pistolí v ruce vyhrožuje křesťanovi). A tak při vzývání Spasitele a eucharistie zaženeme Satana a nákazu. Amen.

Pro fanoušky filmů Jesse Franca zajímavá změna. Válečné drama převážně založené na romantické vlně milostného trojúhelníku, ale natočeno fádně a chladně. Normálně bych si film nepustil, ale toto je shlédnutý poslední film režiséra s malým r. Co mi vadilo, jsou použité záběry z Francova předchozího filmu, dokumentární prostřihy moc nevadí. Je to také první a poslední film s českým dabingem. Tímto filmem jsem završil svou prohlídku tohoto režiséra a skončil jsem na číslovce 50.

Protože jsem zřejmě viděl sestříhanou verzi a pro mne tímto filmem vlastně končí medailonek Jesse Franca, tak alespoň komentář. Carlo a princezna Irina prostě patří k sobě, navěky. Čtveřice topless tanečnic a servírek si vyjede na svou vytouženou dovolenou na Grand Canaria s německou cestovní kanceláří za super neodolatelnou cenu (rozuměj mimo sezónu) do vylidněného letoviska. V resortu je jen zahradník, manažer a recepční Carlo. Lina Romay je již baculatější, tak alespoň, že má s sebou doprovod. Z bývalých zavražděných hotelových hostů se stalo bratrstvo duchů, kteří sveřepě dohlížejí nad morálkou celého světa. Sídlí nedaleko v domku připomínající zemědělskou usedlost. Jednotlivé aktérky se tam postupně dostávají, aby zakusily svá rozhřešení. Další film na pomezí představ, snů a reality. Jedna hvězda za to, že jsem chtěl vždycky vidět turistické atrakce bez turistů a za topless zúčastněných ženštin. Carlo a princezna Irina patří k sobě. Amen

Anonymní mladý statný Japonec hledá svou životní lásku v anonymním městě. Nedaří se mu to, i přestože se už už zdá, že dosáhne na svou vytouženou metu v podobě policistky. Hodně mi to připomínalo C'est arrivé près de chez vous (1992). Ale to bychom se museli dočkat i propracovanějšího scénáře. Těch met dosáhl mládenec hodně a ze své dílny vyjíždí na kole za svou honbou za trofejemi za kakofonických zvuků, které mají asi evokovat mladíkovu zmatenost a ruch dopravních prostředků, které zase představuje anonymnost města s jeho panelovou zástavbou. Nejedná se ani o pornografii ani o extra film, který by dobře natočen. Těch kiksů tam bylo tolik, že jsem uvažoval o jedné hvězdičce, ale jen za to, že jsem film dokoukal.

Markýza Martina se vrací po roční léčbě ze schizofrenie z kliniky ke svému manželovi, markýzi Armandovi, na jeho zámecké sídlo. Markýz Armando si však její nepřítomnost zpestřil vášnivým vztahem s mladíkem Florem. Markýz s mladíkem naleznou jednoho dne znásilněnou jeptišku, kterou si odvedou na zámek k ukojení jejich choutek. Markýza Martina toužebně naléhá na svého muže, který ji ani nevěnuje pozornost. Zklamaná ještě netuší, že tento milenecký trojlístek usiluje o její život a jmění. Jesus Franco využívá opět své umění, lehce na hranici fantazie a reality (v tomto případě i vkusu), doprovázené jeho hudbou a klavírem F. Liszta. Námětem mu bylo, tak jako často v ostatních případech, dílo markýze De Sade. Viděl jsem sestříhanou verzi v délce 80 minut.

Příběh dvou striptérek, které americká vláda pod dohledem vyšetřujícího senátora, propustí z vězení, aby přišly na kloub zahádným únosům známých hereček a zpěvaček, které se ocitají ve spárech zbohatlických fanoušků. Dívky jsou unášeny a v hypnotické sugesci způsobené opálem v prstenu se podvolují svému novému pánu. Nahoty habaděj, alespoň už je lepší výběr představitelek, než v předchozích Francových dílech. Zápletka často podobná s jeho díly, jazzová hudba a Lina Romay jsou Francovými trademarky. Lina už začíná trochu baculatět a akční scény jsou naprosto dementní.