Sofia

Já superlativy hýřit rozhodně nebudu. Všechny scény s dinosaury byly skvělé (hlavně finální souboj a útok ptakoještěrů), ale jako vždy do toho zamíchali trapnou romanci, otravné děti, rodinnou krizi a průhledného záporáka a tyto scény zabíraly na můj vkus až moc stopáže. Viděno v 3D, které mi ale přišlo značně nevyužité.

Tak trochu Sucker Punch, tak trochu Dívčí válka, ale především nejšílenější road movie všech dob. V kině a v 3D provedení neskutečně intenzívní podívaná, ale pro mě je to prostě pořád jen úchylárna (záměrně vynechávám slovo nízkorozpočtová, které jsem použila u prvního Maxe). Vzdávám ale hold režisérovi, že je v 70ti letech schopen něco takového natočit. Moje nesympatie k Tomu Hardymu se ani rolí Maxe nezměnily k lepšímu, jeho ukníkaný hlas a ošklivý obličej mi prostě nesedí.

Těšila jsem se na romantický kostýmní film, ale v tomhle filmu bylo všechno špatně snad až na poslední čtvrthodinu. Nudné dialogy a všechno bylo takové nějaké šedivé a ošklivé, včetně hereckého obsazení. U takového tématu dávám prostě přednost Tudorovcům a HBO produkci, kde jsou všichni mladí, krásní a kostýmy hýří barvami.

Skoro všechny rodinné vztahy jsou přinejmenším složité, ale tady už to hraničilo se zvráceností. Divadlo na velkém plátně, které mě svými dialogy a hereckými výkony naprosto zmrazilo v jedné poloze a nedalo mi vydechnout až do závěrečných titulků. Všech mi bylo strašně líto a charaktery Meryl Streep a Julie Roberts by si zasloužily "dovolenou" v nějakém psychiatrickém zařízení. Co mi brání dát plný počet je ale nedostatek naděje nebo čehokoliv pozitivního - u všech podobných filmů se mezitím dočkáme výdechu, náznaku radosti a lásky, což tady opravdu nehrozilo. Typické americké "You are not nasty and mean. You are our mother and we love you" nepočítám. Taky mě mírně naštvalo, že v závěrečných titulcích byli všichni herci představeni momentkou z filmu, kde se usmívali a vypadali šťastně a to bylo jen jedno velké pokrytectví, protože v téhle rodině nemohl být sťastný opravdu nikdo.

Marion Cotillard má jeden nesporný talent - skoro v kazdé roli mi leze strašně na nervy, hlavně ten její trpitelský výraz. Na Imigranta jsem se těšila i z osobních důvodů - můj pradědeček se v roce 1920 rozhodl, že si vyrazí do světa a tak tady opustil moji prababičku a své tři malé děti a odjel do Ameriky a už se nikdy nevrátil. V dostupných archívech jsem si o něm vyhledala pár informací a před deseti lety jsem navštívila i Ellis Island, takže mám představu o tom, jak to tenkrát asi probíhalo. Tenhle film mě ale naprosto otrávil, postava Ewy byla strašně naivní a nesympatická, od půlky už jsem koukala jen s rychlopřehrávačem a děsný konec jako z pochybné červené knihovny tomu úplně narazil korunu. Nikdy více.

Tohle mě totálně dostalo po všech stránkách. Dvě ztracené a nemocné duše ve víru velkoměsta. To, co mi u 12ti let v řetězech vadilo (dlouhé pohledy, tklivá hudba) mi tady přišlo naprosto fascinující a ani mi nevadilo, že příběh byl hrozně otevřený a divák se dozví jen "jak" a "co", ale ne "proč". Jaké měli ti dva dětství? Kde se v nich jejich démoni vzali? Odpovědi si můžu jen domýšlet a poprvé mi to snad u filmu ani nevadí. Michael Fassbender i Carey Mulligan v jejich zatím nejlepších rolích.

Především famózní herecký výkon Julianne Moore, za který právem obdržela Oscara, dělá z tohoto smutného příběhu tak výborný film. Od začátku je jasné, jak to dopadne a přesto je to vyprávěno subtilně bez nějakého velkého citového vydírání (i když slzy se během několika scén koulely a bylo mi z toho hodně smutno). Do plného hodnocení mi jen chybělo lepší obsazení vedlejších rolí - Kristen Stewart opravdu hrát neumí a dokonalá botoxová tvář Kate Bosworth mi tam moc neseděla.

Dakota Johnson nebyla kvůli jejímu tuctovému obličeji, kruhům pod očima, povislým prsům a nepadnoucím džínům moc dobrá castingová volba. Na Jamie Dornana se už koukat dalo, ale vypadá spíše jako roztomilé ztracené štěně než jako dominantní drsňák. Film postrádá jakékoliv erotické dusno, což bylo hodně špatně. Příběh je to opravdu blbý, myslím, že by to vyznělo lépe, kdyby šlo o zralejší a dospělejší postavy, ne o zakřiknutou pannu a mlaďoučkého boháče, kterým jsem to prostě nevěřila. Ve srovnání s mým oblíbeným filmem 9 a 1/2 týdne, kde se dusno dalo krájet skoro v každé scéně, to vyznívá opravdu naprázdno. Ani soundtrack se mi nelíbil, zdál se mi hodně nevýrazný.

Nepříjemně se mi na to koukalo. Marion Cotillard hraje výborně, ale celou dobu jsem nemohla přijít na to, proč by se její charakter rozhodl být s takovým primitivním blbem. S žádnou postavou jsem se nemohla ztotožnit a jejich osud mi byl prakticky lhostejný (až na toho malého kluka, kterého mi bylo líto). Natočeno je to hodně rozvláčně se spoustou zbytečných scén, hodně se mi líbil jen soundtrack a možná pár dialogů.

Silný příběh, který by ale v rukou zkušenějšího režiséra dopadl mnohem lépe. Ze začátku mi vadilo nechronologické vyprávění, část na moři byla značně (i přes všechny ty žraloky) nezáživná, teprve v japonském zajetí to začalo být zajímavé. Chyběly mi emocionálně vypjaté scény (dostalo mě snad jen zobrazení vyhublého těla Zamperiniho kamaráda v džungli a samotný konec s fotkami) a naprosto mi neseděl herecký představitel krutého japonského dozorce - vypadal spíše jako vystrašená ženská než jako sadistické zvíře. Trošku mě to tedy zklamalo, ale už se těším na knižní předlohu, kterou mi naložil Ježíšek.