Killer_Queen

Kéž by zprávy o apokalypse 2012 nelhaly ...

"Chorobopis pana Lynche, prosím..." Je třeba vnímat a nechat se fascinovat, účelem není pochopit. Je to jedna velká životní obsese a noční můra zároveň, vizuální encyklopedie strachu, něco, co se neustále ukrývá za záclonou, pod postelí, v radiátoru ... Eraserhead začíná tam, kde končí realita. Dobře známá klikatá podlaha, kupky sena, zdeformované tělíčko s bandážemi, všudypřítomné zvuky něčeho, co je lepší neidentifikovat, vize balancující na pokraji šílenství - a to všechno se zhromáždilo ve světě kde neexistuje dobro, ve světě, kde sovy nejsou čím se zdají. A to všechno má smysl. Smysl, který je lepší nepochopit.

Myslím, že není třeba zmiňovat dokonalost humoru a skvělé herectví. Chci jen říct, že tihle pánové se mnou byli over good times i bad times, nikdy mě neomrzeli a nikdy mě neomrzí. A taky jsou pro mě často jediný důvod, proč se dnes nemračit. 100%

"272. nejlepší film, 270. nejoblíbenější film" ... Vypadá to, že se divák má skutečně na co těšit. Cimrman popsal ve světě umění dva prvky - prvek očekávání a prvek zklamání. Inu, když ale po prvních scénách prvek očekávání zaznamenává dokonalou absenci, je pro diváka následujících 98 minut nevýslovným utrpením. Nevím, co tím chtěli Coeni říct, nevím, proč lidi tolik fascinuje ono násilí pro násilí, kterým film přímo překypuje, popřípadě co jim na tom všem příjde vtipného či uměleckého a co je vlastně pointou této nesmírné křečovitosti, která se asi z vlastní absurdity stala kultem. Větší zklamání jsem snad nikdy nezažila, upřímně mě mrzí, že jsem tohle kdy zhlédla, a Coeni jsou pro mě tabu možná forever and ever.