ClayGirl

* * * * *      Jeden z mých oblíbených filmů, který je v mých očích perfektní

* * * *         Skvělý film, který ve mně zanechal dojem

* * *            Dobrý film, který stojí za zhlédnutí

* *               Film, který mě trochu nudil

*                  Film, který podle mě nestojí za zhlédnutí

Odpad! je podle mě urážka, ne hodnocení. I když se mi film nelíbí, pořád je to něčí práce a zaslouží si trochu respektu.

   Děti jsou čisté jako bílý papír. Dospělí do něj píšou, čmárají, prskají na něj jedy ze svých nemocných úst. Učí děti žít ve své cele tak, jak je kdysi učili jejich vlastní rodiče. Dítě jde a drží dospělého za ruku, věří v dobro a sní o krásných krajinách, rodič však řekne: "takové krajiny jsou jen vymyšlené, na světě není nic jiného, než tato pěkná útulná cela, kde jsme ti vystlali postýlku starými dekami a polystyrenem, protože to je to jediné, co ve světě dostaneš k zahřátí, takže si toho važ a na ten prach si pořád nestěžuj, ten ti aspoň pěkně protáhne plíce. " Když nepřestaneš snít a setřeš špínu z okna, tak uvidíš, že krajiny jsou skutečné. A když se ti podaří rozbít několik cihel z vězeňských stěn a protáhnout se ven, tak teprve poznáš tu krásu - než tě však strážníci odvedou zpátky v poutech jako uprchlíka.

   I asked my mom why I had to be brought up in fear and pessimism

   She told me I should be glad

   because she's upset about her mom not to showing her how painful the world is.

   And you think you're so clever and classless and free
   but you're still fucking peasants as far as I can see. John Lennon

 
   „Probuď se, vrať se ke mně, prosím“. A tak jsem se probudila... a on už se nikdy neobjevil.

   Bye my girl <3

   Jak máme poznat, jestli je naším úkolem naučit se lásky, co nás trápí, vzdát a zapomenout na ni

nebo se pustit do boje a riskovat pro ni v naději, že ji trápení zbavíme?

   A jak poznáme, jestli krása, pro kterou člověka milujeme, vychází z jeho nitra

nebo ji z většiny stvořila naše vlastní mysl a danému člověku ji přičetla?

   "Můžeš se vyhnout utrpení světa, to je ti ponecháno na vůli a odpovídá to tvé přirozenosti, ale snad právě to vyhýbání je jediným utrpením, které by sis mohl ušetřit."   Franz Kafka

   Láska, hlavně platonická, mě vedla k chování, kvůli kterému jsem nakonec vypadala jako přelétavá coura. Navzdory tomu, že jsem vlastně nikdy nechtěla ani políbit nikoho jiného, než Jeho.

   Mais non, je ne regrette rien

   and one day, I'm gonna be a simple man's blushing bride

   and I'll find the true sense of love. <3

    Žila byla krásná princezna.

   Radovala se z každého dne, kdy ji ráno vzbudili zpívající ptáci a ona vykročila do měkké trávy, někdy orosené deštěm, jindy vyhřáté sluncem, kde si hrála a zpívala se všemi lidmi, které měla ráda.

   Jednou se setkala se šlechetným princem. Chodila s ním na procházky každý den, a ve chvílích, kdy byli od sebe vzdálení, myslela na něj. Okouzlil ji, až nakonec zjistila, že její srdce už nepatří jí, ale jemu. Stala se však podivná věc - přišel za ní neznámý kníže a řekl jí, že už svého prince nemůže nikdy vidět. Rozesmutnělá princezna se ukryla do věže a zamkla se na deset západů. Její staří přátelé přicházeli k věži a žádali ji, aby vyšla ven. Vzdali to však, když stále odmítala.

   Ve věži byla tma a chlad. Pavouci si hověli ve svých zaprášených sítích a šeptali princezně o těch nejstrašnějších věcech, co na světě viděli. Slyšela o bolesti a strachu, krutosti vrahů a žalu prostitutek, a sama tyto pocity cítila, když si je představovala. V jejím děsivém úkrytu už se jí nelíbilo a rozhodla se, že je čas vyjít ven. S velkým nadšením do života seběhla schody, odemkla a silným úderem otevřela dveře. Neviděla však žádné slunce, trávu, ani květiny - vyvalily se na ni keře bodláků a trní a z nich vybíhali další hrozní pavouci. Několikrát zkoušela větve lámat a prodírat se skrz ně, vždy se ale vysílená a poraněná musela vrátit zpět do věže. Tam seděla před zrcadlem, které však bylo špinavé a rozbité a její tvář v něm vypadala jako tvář staré zlé čarodejnice. Každý den se pokoušela utéct a každý den byl utrpením. Snila o životě, jaký mívala.

   A tak ve svém vězení čeká dodnes. Možná na nějakou zázračnou sílu, kterou jí sešle dobrý anděl. Možná na starého přítele, který jí poradí. Možná na chrabrého prince, který svým mečem zkrotí trní, zašlápne pavouky a odnese princeznu v náručí zpátky na místo, kde se kdysi smála, a ona znovu uvidí sluneční svit.

    „Čím bych se chtěla stát?" (úvaha)

    Čím bych se chtěla stát? Tato otázka mě poslední tři a půl týdne velmi trápí. Již jsem si zvykla, že vypiji denně pět hrníčků kávy a před spaním spolykám celou krabičku vitamínů, abych se uklidnila a nechodila v noci vyjídat lednici v náhlých záchvatech paniky a agresivity pramenící z nejistoty ohledně vlastní budoucnosti. Rodiče si myslí, že to přeháním. Já si to nemyslím. Otázkou zůstává: Kdo z nás má pravdu?

    Zjistila jsem, že život nás tolik nebaví, když si nestanovíme nějaké cíle. Proto plánuji: ve čtvrtek jít cvičit, v pátek vynechat návštěvu cukrárny a zítra posnídat jogurt namísto vepřového. Možná to vypadá, že se starám jen o svou štíhlou linii, ale podle mého názoru to tak není.

    Aristotelés pravil: „Život jsou čísla." Dovolím si nad touto tezí zauvažovat. Například já mám ráda pivo „desítku". Včera jsem ho dva litry vypila. Trvalo mi dvacet minut, než jsem nasedla na kolo a když jsem spadla, ošetřovali mě dva lékaři a ránu mi zašili patnácti stehy. Podle mě mají Aristotelovy moudré výroky svou symboliku a význam právě v takovýchto běžných maličkostech.

    Čím se jednou stanu? Strýček mi slíbil, že mě zaměstná v řeznictví, které vlastní. Vydělám si však vůbec na živobytí?

Jean-Paul Sartre, Zeď:

„Kdybych byla řádovou sestrou, někdy bych v autobuse mrkla na nějakého chlapa, ten by byl nejdřív ohromený, potom by za mnou šel a mluvil by do mě a já bych ho dala sebrat strážníkem."

„Já jsem člověk, který lidi rád nemá. Mám je rád tak málo, že za chvilku jich půl tuctu zabiju. Možná se otážete:  „Proč jenom půl tuctu?" Nuže, proto, že v mém revolveru je jenom šest nábojů."