A.lis

 Ačkoliv zápletky všech knih J. Austenové jsou velmi podobné (dívka v složitém společenském postavení, která je na svou dobu dosti svéráznou povahou, se buďto zamiluje do zajímavého muže, nebo naopak velmi dlouho tuhle lásku opomíjí), jsou všechny filmy na motivy jejích knih  shlédnutelné, a dokonce se dají  i přečíst v knižní předloze. 

A přestože mnozí vyzdvihují především její dílo Rozum a cit, já osobně musím říct, že z hlediska filmového zpracování u mě vede Pýcha a předsudek. Elizabeth Bennetová (Keira Knightley) je příjemně živá dívka, která má svoje nezměnitelné názory a není ochotná se podřídit společenským konvencím, ačkoliv by jí to mohlo jenom prospět. Je skvělá sestra a dobrá přítelkyně. Ale přesto není dokonalá, protože neumí vždycky tak úplně pochopit jednání svých blízkých, což z ní dělá lidštější charakter a tahle neoblomnost a jistá předpojatost ji málem připraví o její happy end. 

Pan Darcy se stal jistým pojmem a vzorem zajímavého a namyšleného muže, který přesto něčím přitahuje ženy a dívky v různém věkovém rozmezí. Matthew Macfadyen ho ztvárnil naprosto dokonale. Navíc tvoří s Keirou krásný pár na pohled, i po charakterové stránce. 

Dokonce si troufám tvrdit, že filmové zpracování doprovázené skvělým hudebním podkladem předčilo kvality jedné z nejlépe napsaných knih J. A. Ve filmu je snad ještě větším šokem než v knize okamžik, kdy se Darcy Elizabeth vyznává ze svých citů. Překvapení divák musí sdílet spolu s hlavní hrdinkou. Přesto vzhledem k té dojemné, ale ne laciné (jak to umí novodobé rádoby romantické filmy) diváka napadne: "Tak si ho kruci vezmi!" 

i když asi každý, kdo někdy film podobného zaměření viděl, odhadne, že hlavní hrdinové skončí v objetí, není to ta dokola omílající pohádka o lásce na první pohled, která musí překonat nástrahy ostatních. Naopak postavy musí čelit těm překážkám, které si do cesty postavily samy a to je úkol mnohem těžší. 

Film je vyšperkován působivými scénami jako ta, kde K. Knightley sedí na houpačce, skvěle pojatá je i návštěva sídla Darcyho a prohlídka jeho sochy, část v dešti, kdy Darcy zcela nečekaně vyznává Elizabeth lásku (viz. video) nebo závěrečné setkání na louce. 

A ještě jedna zajímavost - jako jeden z mála filmů je v českém znění snad ještě působivější než v originále. 

Fotozdroj: http://smartcanucks.ca/wp-content/uploads/2006/07/pride_and_prejudice.jpg

Video: http://www.youtube.com/watch?v=NEgkcXFUIg0

Jana Eyerová režiséra Fukunaga je už několikátým zpracováním známého románu Ch. Brontëové. A nutno říct, že docela slušným zpracováním.

Z laciné předlohy, kterou Jane Eyer bezpochyby je, se asi nedá vykřesat hlubokomyslný příběh s překvapením a něčím víc než romantickým (možná dokonce srdcervoucím) příběhem o mladé, chudé, nehezké dívce s čistým srdcem a upřímností, která přesahuje tehdejší konvence, do které se zamiluje postraší, problémový, ješitný krasavec. 

Kritizovat děj nemá smysl. Ale nejde opomenout tu cudnou holku, která považuje manželství za něco velmi posvátného a zadupe vlastní city. To je trochu moc dokonalé. Přestože by k troše sobeckosti přeci jen měla důvod. Její toulka bez šatů, peněz a jídla přes les, spaní po mezích... to je něco naprosto mimo moje logické chápání. A pak ta přehnaná neoblomnost, když ji požádal o ruku... pozor... její náhodně nalezený příbuzný. Všechno s rodinou Riversových je úplně patetické a pohádkové.

Možná má Jana působit jako zásadová dívka, která dělá jen ty správné, společensky vhodné věci. Ale proč si potom Jana odmítá vzít? Tam je to pověstné "srdíčko", což z ní činí postavu minimálně rozpolcenou. Navíc je dost labilní, což potvrzuje její již zmíněný nerozumný a naprosto impulsivní útěk.

Příběh je korunován svým patetickým koncem, kdy se vrátí k slepému invalidovi. Jistě, láska je velká. Filmařům slouží ke cti, že vynechali z knihy tu pasáž, kdy pan Rochester začne zase tak trochu vidět. A aby toho nebylo málo, ještě mu jeho žena porodí dítě. A pořád jejich "těžce vykoupené" štěstí nekončí, protože, světe div se, je to dědic - chlapec. 

Ovšem především hlavní hrdinka v podání Miy Wasikowské dokázala svou roli zvládnout víc než dobře. Pochvala patří i maskérkám, které z pěkné mladé ženy dokázaly udělat obyčejnou, možná dokonce ošklivou. Judy Dench role hospodyně právě nesedla. Možná proto, že se šlechtickým titulem už zkrátka služkou být neumí. Michael Fassbender zvládl drzého zbohatlíka věrně, přesto to mohlo být o něco lepší.

Ovšem, co stojí za velkou chválu, je práce kamery a hudba - ta dodala filmu trochu té "šťávy". 

Fotozdroj: http://3.bp.blogspot.com/-ibxxhCvSnh0/TZljNaps8gI/AAAAAAAABOk/asJ-CcDySVw/s1600/Jane-Eyre-2011-poster-jane-eyre-17442832-470-697.jpg

Pomluvy jsou něco, co nepraktikují jenom dívky. Tenhle seriál je toho především v začátcích zářným příkladem. Ale postupně se začínají vytrácet původní záměry seriálu a motivace hrdinů. Stane se něco pro seriály typického – líbí se, a tak se začne konec uměle natahovat, děj prodlužovat, přibývají nové a nezajímavé postavy, které diváka nijak zvlášť nezajímají.

Ten první motiv - udělat z bohaté, rozmazlené rebelky slušnou holku za pomoci hodného, chudého chlapce, zdá se, vyšel. 

Jenomže z otravné drbny, kterou všichni nenáviděli, se poslední dobou stává hodná teta, co dobře poradí, a je odšoupnuta na vedlejší kolej. 

Z původního velkého záporáka (Chucka) se stal hrdina. Jenže lidi milují záporáky a udělat z nich hrdiny je levné a u fanoušků klesá atraktivita. Jeho vztah s Blair byl zpočátku skvělý, ale pak začal chabnout. Když byli šťastní (a úmorně nudní), zase se rozešli, čímž by nejspíš měli přitahovat příznivce tohohle páru zpět. Ale pro mě jsou smutně "ohraní". 

Hlavní hrdinka asi není pro diváky tolik atraktivní, jak si tvůrci mysleli. A tak pomalu ustupuje do pozadí. 

A to, že platí "každý s každým", je jakýsi seriálový mor, se kterým je třeba se smířit. 

Trochu idiotská nejžhavější zápletka s Blair, která je podle všeho zamilovaná do prince (jak pohádkoidní v příběhu, který má reflektovat zkaženost), kterého sotva zná, a tempo, které jejich vztah nabírá, to je snad ta největší nesmyslnost seriálu. Zvlášť u postavy, která se zamilovala vždy jen do mužů, které velmi dlouho znala. 

Každopádně seriál dokázal celkem konstruktivně a uvěřitelně popsat zkaženost bohatých a zhoubnost, kterou dokáže zlaté pozlátko nakazit všechny kolem (Jenny, Vanessa a Dan, který ale bojuje a odolává - a to pořád dokola). 

Co všechno se ještě přihodí, kdo s kým se ještě vyspí nebo kdo do koho se zamiluje, to je otázka za milion. Ovšem člověka už pořád ty samé zápletky jenom v bleděmodré barvě tak trochu nudí... A když se objeví nějaká nová (Blair + Louis), tak je bohužel stupidní a neuvěřitelná. 

Upíři, upíři, všude samí upíři. Je to fenomén, který není momentální, spíše čas od času nabere novou mízu a zesílí s nějakým lehce pozměněným nápadem. Začalo to Drákulou (a několika jeho verzemi) a pokračovalo různě. Například Blade, Van Helsing atd. Je třeba zmínit i seriálové upíry - "nesmrtelná" Buffy, přemožitelka upírů. A ta vůbec poslední mánie vypukla se sérií Twilight. Vzápětí se prosadil tenhle seriál na motivy knih L.J. Smithové (málokdo ví, že její knihy vyšly ještě před Stmíváním). Je to jenom aktuální trend, který jistě odezní. Jenomže člověk si tak nějak "nemůže pomoct". Ať už ho ke sledování (nebo dokonce ke čtení) přivede cokoliv, něco to je. Možná snaha nezůstat mimo aktuální společenské dění.

Seriál má rychlý spád, v každém díle se děje něco převratného, všechno se zamotává a hrdinové jsou vystavováni problémům stále většího kalibru. Kam až může seriál dojít, když knižní předloha má zatím 7 pokračování?! Teď to není nuda, ale s takovým "nekonečným" koncem je otázkou, kdy to začne být nuda?!

Nejde nesrovnat TVD s Twilight ságou, ačkoliv srovnávat film a seriál je poněkud ošemetné. V TVD jsou upíři upírštější než v Twilight, smrt je tu celkem častá a zdá se to přirozenější než happyendní Stmívání, kde všichni přežijí a všichni jsou spokojení. Ale nekouše se tu přeci jen nějak moc? 

Pohledy na upíry jsou v různých dílech až diametrálně odlišné (pokud opomeneme touhu po krvi). Nikdo nemůže říct, co je správně (pokud se s nějakým upírem nepotká. A pokud to nebude upír Edwardova ražení, nejspíš to bude setkání poslední, takže nebude mít čas zvědavce informovat). Ale tenhle druh tajemna a sci-fi prostě láká. Ti, kteří ho mají rádi, si mnou ruce blahem. A ta druhá skupina - zapřísáhlí odpůrci upírstva - asi nemají jinou možnost než zavřít oči, scvaknout špičáky a doufat, že upíry brzy něco vystřídá. A jen tak mimochodem - k tomu vystřídání mají momentálně velmi blízko vlkodlaci. Máme vrnící chlupáče raději?

Americký film "Jonesovi" je docela zajímavou a děsivou stránku marketingových tahů firem. Při sledování tohohle snímku jsem se neubránila úvaze: "No, ono to zase není tak úplně nemožné!" A opravdu ne, nedivila bych se, kdyby zástupci firem k něčemu podobnému sáhly.

Přidat trochu víc z osudu lidí, kteří se rozhodnout žít fiktivní, ačkoliv dokonalý život, tak se jedná o velmi podařený příběh s hlubší psychologickou myšlenkou. Ovšem tvůrci asi cítili nějaké nutkání nacpat tam lásku. I když jak moc je pravděpodobné, když si s někým hrajete na rodinu a jste citlivější povahy, že prostě nepomyslíte: "Ale oni vlastně jsou moje rodina." 

Dokonce ani děti - herci-prodavači - nejsou z kamene a nejsou takoví profesionálové, aby zapomněly, že mají taky vlastní osobnost a neměly potřebu ji nějak realizovat. A samozřejmě zlobí i rodiče, kteří sice nejsou jejich, ale zastávají tuhle roli, a tak se musí jako rodiče chovat a jsou jako rodiče bráni. 

Co je člověk ochoten udělat pro šťastný život, i když je vlastně celý smyšlený a není jeho. A hlavně... když se pořád všechno mění: nejen dům, město a přátelé, ale dokonce rodina sama. Časem to zkrátka nestačí. 

Fotozdroj: http://1.bp.blogspot.com/_LkCcnWT20hU/S4pOmSQ7oXI/AAAAAAAAAMA/gCGgf3wSypk/s400/The+Joneses+Movie.jpg

Tak jsem na "Perfect days - i ženy mají své dny"  byla ve středu (9.11.) v kině. Nejsem nadšená, ale ni nelituju těch 119,-, které jsem za lístek dala. :-) To je jistě dobré znamení. A jen tak mimochodem - ženy mají své dny, to je snad jasný fakt. :-P

PD je jeden z mnoha filmů, kdy zkrátka v traileru vykradli všechny nejlepší scény, a tak člověk tyhle rádoby kameňáky bral stoicky, protože je znal. A marně čekal na něco, u čeho se srdečně zasměje a ještě ho to překvapí. Marně... Takový pokus o americkou komedii v českém duchu. Jenomže tenhle druh pokusů se asi náročnějšími diváky tvrdě trestá. Komediím Amiků to člověk tak nějak... odpustí. Ale nápodoba něčeho nekvalitního, provedená nekvalitně, je hřebíček do rakve. Navíc I. Chýlková je všechno, jenom ne žena, jejíž mateřské hodiny tikají tak silně, že je to slyšet i za oceánem. Zato V. Kotek se docela předvedl. Uměl se velmi uvěřitelně vyrovnat se situací kolem biologické matky, chlapsky si nabalil starší ženskou, ale nakonec vyhrála realita spojená s jeho věkem - sny a touhy. 

Možná kdyby propagace tohohle filmu nebyla tak bombastická, člověk by nečekal zázraky, které v téhle tematice a komediálním podání umí jenom málokdo. 

Fotozdroj: http://cdn.itok.cz/photologue/photos/cache/nove_display.JPG