LeChouan

Zhudebnělá báseň "Der Erlkönig" (verše: Johann Wolfgang Goethe; hudba: Franz Schubert) v podání britského tenoristy Iana  Bostridge (http://www.askonasholt.co.uk/artists/singers/tenor/ian-bostridge).

"Na naší monarchii není v podstatě nic bizardního. Nebýt toho, že nám vládnou idioti, nemohla by se zdát divná ani zvenčí. Tím chci říct, že to, co se na ní zdá druhým divné, je pro nás, občany Rakouska-Uherska, něčím zcela přirozeným.

Ale musím hned také  dodat, že v téhle nesmyslné Evropě národních států a nacionalismů se jeví jako něco prapodivného ty nejpřirozenější věci. Pro nás není například nic zvláštního na skutečnosti, že osmnáctého srpna, v den narození Františka Josefa, začnou Slováci, Poláci, haličtí Rusíni, boryslawští Židé v kaftanech, handlíři z Báčky, sarajevští muslimové i mostarští prodavači pečených kaštanů všichni unisono zpívat Gott Erhalte." 

FEJTÖ, François. Rekviem za mrtvou říši: o zkáze Rakouska-Uherska. Vyd. 1. Praha: Academia, 1998, 298 s. ISBN 80-200-0669-9. 

Ne-demokratické režimy:  „klasické“ absolutní monarchie či jiné formy autokratických režimů (armáda, církev, popřípadě jejich plodné propojení), representují  ve filmovém umění (přesněji průmyslu)  povětšinou Zlo = zpátečnické, strašlivé „síly temna“. Pochopitelně,  jsou těmi, kdo končí poraženi, jak jinak Dobrem = režimy demokratickými, republikánskými, liberálními -- neboli ochlokraticko-oligarchistickým pokrokem. 

Film pak není uměním a ani tak moc zábavou - má především vychovávat člověka, tak, aby se osobnost, individualita transformovali na osobu = na občana = na jednotku milující buržoazní civilizaci amerických „seveřanů“ a ideály Velké francouzské vzpoury. 

A Evropan, jednotka občanství,  jásá – miluje  Fanfána tulipána; miluje statečné hochy od Zborova; nedisciplinovanou zvěř z lodi Bounty; republikánské francouzské revolucionáře, stěhující gilotinu po Paříži, neb lidé si stěžují na všudypřítomný pach krve;  španělské revolucionáře mučící a vraždící příslušníky církve; zabijácké hordy, vedené z legií vyloučeným zločincem Spartakem; sadisty, vyřezávající zajatým německým vojákům do kůže hákový kříž apod.

Občas se mu znelíbí filmy oslavující vítězství dělnické třídy (ovšem anarchie – to ano – tu miluje - viz. např. Vendeta a maskovaný terorista) a zásadně odsoudí pokus poníženého Německa vrátit sobě, i zemím, kdysi tvořícím Svatou říši římskou, jejich hrdost. Mimořádně zvláštní je, že "národní" hrdost" se povoluje u Spojených států, u tzv. "Velké Británii" a popřípadě ještě Francii.  

Co je k smíchu.

Stane-li se, občas, že ne-demokratické režimy zvítězí, pak navzdory faktu, že jde o vítězství zpátečnických idejí -  on nám demokrat a republikán zase jásá. Je spokojen. Pocit spokojenosti jej naplňuje paradoxně i u filmů, zobrazujících každodennost (i tu mírně idealizovanou např. romantické barvotisky c.k. mocnářství, staré viktoriánské Anglie)  života v říších „temna“ - reálných či fantastických. Nevěda, že vlastně podporuje ono zpátečnické temno: Lord of the Rings, Dragonheart, Die Deutschmeister, Little Lord Fauntleroy, Zámek v Čechách, seriály The Scarlet Pimpernel, Hornblower, Game of Thrones, … u  všech těchto namátkově jmenovaných děl,  jde o monarchie, jde o aristokraty  a ta díla, ten svět v nich zachycený  se demokratům líbí  - jak typické. Typický syndrom republikánů, stojících frontu na to, aby si mohli prohlédnout korunovační klenoty.   

 „Pokud přijmeme zásadu demokracie, že pitomec má stejnou cenu jako nadaný člověk, je třeba zajít o krok dále a připustit, že dva pitomci jsou lepší než jeden nadaný člověk." (Leó Szilárd)

METROPOLIS

  „Maiestro Expresionismus hlavu zved A spatřil město úchvatné na pohled …“ (XIII.století)

Kde se dá najít nádhernější město.

Kde se dá najít nádhernější vize futuristické architektury; spojení gotických hradů, jejich podzemních chodeb a kobek a budoucích pozemských megalomanských techno-měst.