LeChouan

Falange Española: ​ fundado el 29 de octubre de 1933

7. ŘÍJNA LÉTA PÁNĚ  1571: VÍTĚZSTVÍ SVATÉ LIGY POD OCHRANOU PANNY MARIE

7. října 1571 se v Jónském moři v zálivu Patras u přístavu Lepanto utkaly dvě mohutné námořní flotily – flotila Osmanské říše a křesťanská flotila Svaté ligy. Po osmihodinovém boji byla flotila Osmanů, přes svoji převahu v počtech lodí i mužů, rozdrcena. Námořní síly Svaté ligy přesvědčivě zvítězily. 

Kdo byli ti, kdo se postavili rozpínavosti muslimské moci ve Středomoří. 

Svatou ligu, iniciovanou Jeho Svatostí papežem Piem V., tvořili tradiční obránci křesťanské Evropy - katolické státy a rytířské řády: Španělské království, papežský stát, Benátky, Janov, Savojské vévodství, Toskánské velkovévodství, Urbinské vévodství, Maltézský řád, Řád sv. Lazara, Řád sv. Štěpána. (Vůbec nepřekvapí, že protestantské státy a oportunistická rádoby-katolická Francie se nepřipojili.)

V čele Svaté ligy stál Don Juan d'Austria, mladý, teprve čtyřiadvacetiletý nemanželský syn císaře Karla V., bratr vládnoucího krále španělské říše Filipa II. 

Před osudovou bitvou, obdržel vrchní velitel Ligy, Don Juana d'Austria, z rukou papeže prapor Svaté ligy, jenž měl jemu i jeho mužům dodat sílu v boji za věc křesťanstva. Zástava byla zhotovena ze vzácného modrého hedvábného damašku, v jejím středu byla postava Ukřižovaného; pod ní znak papeže a vedle toho do mnoha polí rozdělené znaky Arcidomu habsburského a Benátské republiky. Pod tímto praporem byla pro křesťanstvo vítězná bitva u Lepanta svedena. Tento prapor vítězoslavně zavlál v závěru boje ze stožáru dobyté osmanské velitelské lodi namísto stržené islámské zástavy. 

… The last knight of Europe takes weapons from the wall,

The last and lingering troubadour to whom the bird has sung,

That once went singing southward when all the world was young.

In that enormous silence, tiny and unafraid,

Comes up along a winding road the noise of the Crusade.

Strong gongs groaning as the guns boom far,

Don John of Austria is going to the war, … 

… 

Vivat Hispania!

Domino Gloria!

Cervantes on his galley sets the sword back in the sheath

(Don John of Austria rides homeward with a wreath.)

And he sees across a weary land a straggling road in Spain,

Up which a lean and foolish knight for ever rides in vain,

And he smiles, but not as Sultans smile, and settles back the blade.
(But Don John of Austria rides home from the Crusade.)“ 

(G. K. Chesterton. Lepanto) 

„Vypadalo to, jako by se z kopců valila vroucí černá smůla, která pálila a ničila všechno, co jí stálo v cestě,“ poznamenal si do deníku jeden osmanský ceremoniář. Na obhájce Vídně působil útok úplně jinak – zejména útok polské těžké jízdy, slavných husarů ozdobených perutěmi z peří, musel vypadat, jako by městu přispěchali na pomoc samotní andělé.

Husar nesklopí kopí dřív,

Než na jeho hrot nabodne Turka,

Což nejen zmatek budí, ale taktéž děsí nepřátele

Úderu takovému nelze se bránit ani jej odklonit stranou

Často naráz husar i dva lidi probodne a ostatní při tom pohledu prchají, co jim síly stačí,

Jako roj vyplašených much.

"Když padne Vídeň, padne Řím. A když padne Řím, padne Svatá Matka Církev. Braňte svou víru, aby vaše děti mohly svobodně vyznávat víru v Boha, aby mohly svobodně milovat Krista!"

Na jaře Léta Páně 1683 se balkánským poloostrovem valí na hlavní město habsburské říše početná osmanská armáda. Během tažení vypaluje města, vesnice, drancuje, znásilňuje, vraždí a unáší do otroctví. Před touto armádou míří k Vídni proudy hrůzou zděšených uprchlíků, kterým zůstalo jen to nejcennější – holý život. 

Ve válečném prohlášení Turci císaři napsali: "Vezmeme ti tvé malé království a jeho obyvatelstvo vyhubíme." Opět je  Evropa ve velkém nebezpečí. Kdyby se bylo Turkům podařilo získat Vídeň, tak by křesťanský svět  padl pod islámskou nadvládu. 

Dne 14. července 1683 se mohutné turecké vojsko s neuvěřitelným množstvím koní, vozů, volů a velbloudů objevilo na cestě k Vídni. Osmanská armáda, pod vedením velkého vezíra Kara Mustafy, dorazila k cíli své cesty - hlavnímu městu habsburské říše a neprodyšně jej uzavřela. Posádce obležené Vídně byly nabídnuty tři možnosti. Buď mohli přestoupit na islám a Vídeň by byly ušetřena nebo se mohli vzdát a zůstat křesťany. V takovém případě jim slíbil možnost volného odchodu s veškerým majetkem. V případě, že nepřestoupí na islám a nevzdají se, je však měl čekat krutý osud, který plně vyjadřovala závěrečná slova dopisu: „Poté budou při všemocném Alláhovi, jenž stvořil nebesa i zemi a kromě nějž není boha, vaše příbytky vypleněny a vaše děti zotročeny. Pokoj buď těm, kdo kráčí po cestě pravé!“

Obránci odmítli islám a odmítli se vzdát. Začalo dvouměsíční obléhání.

Když již vypadala situace města zoufale, objevila na výšinách severně od obleženého města spojená říšská, habsburská a polská vojska vedená polským králem Janem III. Sobieským, lotrinským vévodou Karlem V. a saským kurfiřtem Janem Jiřím III. To již z původní městské posádky o počtu patnácti tisíc vojáků a domobranců zůstalo pouhých 40 procent mužů.

12. září 1683 došlo k rozhodující bitvě. Spojenecké křesťanské vojsko udeřilo na Osmany z vrchu Kahlenberg - křesťanská vojska napadla nepřátelský tábor s heslem "Maria, přečistá Panna!" Jejich důvěra v pomoc Panny Marie jim dodávala neuvěřitelnou odvahu. Páter Marco procházel mezi vojáky s křížem v ruce a žehnal bojové šiky, povzbuzující především ty, kteří byli v největším nebezpečí.

Po prvních úspěších křesťanského vojska vypukla v nepřátelském tureckém táboře přes obrovskou převahu taková panika, že se obávaný velitel Kara Mustafa a s ním všichni jeho vojáci dali na útěk. Evropa byla zachráněna před Turky očividnou pomocí Panny Marie. Král Sobieski to vyslovil na veřejnosti. Když mu chtěl kazatel během děkovné mše svaté vzdát poctu za jeho zásluhy, král ho přerušil, vstal, klekl si před obraz Panny Marie, složil k jejím nohám svůj meč a před všemi přítomnými nahlas vyznal: "Ona je vítězem! "

Z vděčnosti povýšil papež Inocenc XI. den vítězství, 12. září, na svátek "Jména Panny Marie".

"Po Rusku bylo od rudých proroků vyhlédnuto za oběť Španělsko, aby tak po kříži pravoslavném byl vyvrácen kříž katolický, a to právě v zemi, kde byl zasazen ve skále nejtvrdší […]. Nemohlo nás překvapit […] to zabíjení na ulicích, paličství, ničení a drancování. To patří k rudému divadelnímu umění. Překvapilo nás poněkud chování ani ne tak socialistů, jako spíše stran středu a různých těch humanitních a pacifistických a pokrokových a demokratických intelektuálů za hranicemi i u nás, kteří nepokrytě dosud nadržují rudým prorokům […], pro nějakého odsouzeného anarchistu se pořádají protestní shromáždění po celém světě a vždy přiskočí básníci, spisovatelé, malíři, hudebníci a učenci, aby podpisovali protesty proti odsouzení nějakého anarchisty nebo komunisty, zatímco proti vraždění desetitisíců a statisíců křesťanů nikdo nehne ani brvou… Denně nás veškerý levý tisk přesvědčuje, že naše chrámy by měly být zničeny nebo zabrány, naši kněží pobiti a my všichni nějakými účinnými prostředky citelně poučeni o tom, že jako katolíci patříme přinejmenším do koncentračního tábora. Tolik už rozumíme jak našim levičákům, tak těm, kteří s nimi koketují […]. Proto nechť se všichni ti lidé na levici i ve středu nad námi pohoršují, jak chtějí […], ale ať se nediví, že pro nás je boj španělských katolíků proti rudé moci bojem svatým, naším bojem vlastním a nejpřednějším." (Jaroslav Durych. „Ve stínu Španělska“. Řád, 1937) 

Hymnus známý pod svými prvními úvodními verši „Jesús, ya sabes, soy tu soldado“ (původní název „Canción del Misionero „ ) je dílem z počátku 20. století, text napsal otec Agapita Ajurie a hudbu otec Vidal Bandrés. Hymnus zpívali před svojí násilnou smrtí kněží a seminaristé z Kongregace misionářů synů Neposkvrněného srdce blahoslavené Panny Marie z Barbastra, zavraždění rudými - milicionáři Lidové fronty na samém počátku Španělské občanské války. Jejich příběh převyprávěl ve filmu Un Dios prohibido režisér Pablo Moreno. Video doprovázející píseň shrnuje jeho interpretaci tragických událostí aragonského léta roku 1936.

Jesús ya sabes, soy tu soldado

siempre a tu lado presto a luchar,

contigo siempre y hasta que muera

una bandera y un ideal.

¿Y qué ideal? (Bis)

Por Tí Rey mío, la sangre dar.

Desde que mi alma, los lazos rotos,

hizo sus votos ante tu altar,

mi pecho siente sed infinita,

mi mente agita gran ideal.

¿Y qué ideal? (Bis)

Por Tí Rey mío, la sangre dar.

No me detengas en mi carrera

voy sin espera por Tí a luchar

que a nadie temo, nada me espanta

pues me agiganta el ideal.

¿Y qué ideal? (Bis)

Por Tí Rey mío, la sangre dar.

Si en el camino huestes malditas

¡atrás! me grita ¡atrás, atrás!

Si me disparan sangrientas balas

darame alas el ideal.

¿Y qué ideal? (Bis)

Por Tí Rey mío, la sangre dar.

Con tus auxilios seré potente

David valiente contra Goliat

saldré al combate y herida honda

le haré con la honda de mi ideal.

¿Y qué ideal? (Bis)

Por Tí Rey mío, la sangre dar.

Pues ya lo sabes, soy tu soldado

siempre a tu lado presto a luchar,

contigo siempre y hasta que muera

una bandera y un ideal.

¿Y qué ideal? (Bis)

Por Tí Rey mío, la sangre dar.

Acaso me oigas sólo y tendido

dar un quejido, mi postrero ¡ay!

Jesús entonces habré vencido,

y habré cumplido con mi ideal.

¿Y qué ideal? (Bis)

Por Tí Rey mío, la sangre dar.

Virgen María, Reina del Cielo,

Dulce Consuelo dígnate a dar

cuando en la lucha tu fiel soldado

caiga abrazado con su ideal

¿Y qué ideal? (bis)

Por tí mi Reina, la sangre dar.

„Trůn smrti ční bez svatozáře hvězd
v nejpochmurnějším městě ze všech měst,
kde táhnou černé mraky od pólů
a kde při míruplném hlaholu
je zlo i dobro věčně pospolu.
Stráž věží, oltář, staré opery,
(čas neotřásl žádnou, jaký div!)
jsou plny démonické nádhery
a vítr neubral jim temných zdiv -
tam pod nebem, kde mají tajný vchod
jsou zbytky chmurných, elegických vod.

V to městě noci věčně černá tma je,
jen občas z moře světlý prapor vlaje,
když bouře příšerně je rozzuří -
nad paláce a stará cimbuří,
nad štíty, burácejíc jako hrom,
nad hroty věží, nad královský dóm,
nad babylónské zdi a hipodrom,
nad besídky ve stínu mandloní,
nad květy, vytesané ve sloni,
nad oltáře a drahocené desky,
jichž proplítající se arabesky
proniká réva zářivými blesky -
tam pod nebem, kde mají tajný vchod
jsou zbytky chmurných, elegických vod.

Stín věží dává divnou předtuchu,
vše zdá se viseti jak ve vzduchu,
neb z pyšné věže města vyhlíží
jen smrt za obrovskými pilíři. -
Hrob zívá - otevřené svatyně
zívají v této vodní planině -
leč bohatství tu nedoutná jak stoh
z diamantových očí starých soch
a mrtví bez šperků a hedvábí
zde vody z jejich koryt nevábí,
vždyť ani vlnka nezčeří se, žel!
na této poušti z černých, chladných skel
a vítr neprozradí, že tu kdys
byl šťastnější a zalidněný mys
a nejen hladina, jež mrtvě hnije
a spící, bezoblačná letargie.

Leč viz, teď rázem rozvlnil se vzduch,
jakoby vlna rozvířila vodní kruh,
jakoby klesla věž o jeden schod
a rozvlnila vlny spících vod,
jakoby její špičky, jež se šklebí
dodaly prázdnot zastřenému nebi.
Teď mají vlny růžovější jas
a hodiny jsou znovu, znovu zas -
a když teď z klínu temných oblastí
se řítí město v žhavém ohni hvězd,
peklo, jež pozvedá se z propastí
mu týčí tisíc trůnů na počest.“ 

Edgar Allan Poe:  Básník, vědoucí, že Hrůza (Medusa) je matkou Krásy a Poesie (Pegasus)

7. října zemřel v Americkém městě Baltimor ve věku pouhých 40-ti let básník, romanopisec a kritik E. A. Poe. Mistře Edgare Allane Poe, velké poděkování za čarokrásný svět, který jste vytvořil. A díky i za světy, které Vaše tvorba inspirovala – kolik literárních děl (A. C. Doyle, R. Bradbury, H. James, H. P. Lovecraft) kolik výtvarných děl (G.Doré, O. Redon, H. Clarke, A. Beardsley, F. Kupka, J. Konůpek, F. Kobliha) kolik hudebních děl (S. Rachmaninoff, P. Glass, L. Bernstein, nesčetně rockových, metalových, gotických, punkových, …, skladeb) kolik filmových děl (R. Corman) by bez Vás nikdy nevzniklo. Jistě pro někoho jste jen pijan, uživatel omamných látek; muž, vedoucí rozháraný život; člověk, vyžívající se v popisech hrůz a hnusu; člověk, který zemřel tak, jak žil. Pro jiné jste a navždy budete génius. Génius, žijící v zemi, kterou oprávněně pohrdal (ve Spojených státech): „Ze všeho, co jsem četl, nabývám přesvědčení, že Spojené státy byly pro Poea jediné velké vězení a jeho vnitřní, duchovní svět básníka nebo i pijáka byl jediným vytrvalým úsilím uniknout vlivu této odporné atmosféry.“ (Baudelaire) , ve státním zřízení, kterým pohrdal (republika): “As for Republicanism, no analogy could be found for it upon the face of the earth—unless we except the case of the "prairie dogs," an exception which seems to demonstrate, if anything, that democracy is a very admirable form of government—for dogs.”(E.A. Poe). Génius, který přesto vybudoval zemi, do které se někteří z nás, doprovázeni Havranem, budou chtít stále navracet – aby pobyli v domě rodiny Usherů, navštívili ples prince Prospera, podívali se, jakou zábavu vymyslí Skokan, pomazlili se s Černou kočkou, zaposlouchali se do zvuků Zrádného srdce a zaskočili na pár slov s Morellou, Ligeiou, … . Ve Vaší zemi je stále tolik Krás k objevování.

„Podzim, který přichází jako vždy jednoho dne, kdy se láme září, nakopne léto do pomyslného zadku a zdrží se jako starý přítel, po kterém se vám stýskalo. Usadí se, jako se starý přítel usadí do vašeho oblíbeného křesla, vytáhne dýmku, zapálí si a pak zaplní odpoledne vyprávěním o místech, která navštívil, a o věcech, které vykonal od doby, kdy jste ho viděli naposled. Zdrží se přes říjen a vzácně až do listopadu. Den za dnem je nebe čisté, tvrdě modré, a mraky, které je křižují vždy od západu na východ, jsou jako mírumilovné bílé lodě s šedým kýlem. Za dne se zvedá vítr, který nikdy neodpočívá. Pohání vás, když jdete ulicí, bláznivě zametá opadané listí na pestré závěje. Ten vítr vám působí bolest, která je skrytá kdesi hlouběji než v kostech. Možná se dotýká čehosi starobylého v lidské duši, struny rodové vzpomínky, která naléhá: Putuj dál, nebo zemři – putuj dál nebo zemři. Dokonce i u vás doma, za pevnými stěnami, slyšíte, jak vítr doráží na dřevo a sklo a cloumá nehmotnými pažemi za okapy a dřív nebo později musíte odložit to, co právě děláte, vyjít ven a dívat se. A můžete uprostřed odpoledne stát na zápraží a pozorovat, jak stíny mraků uhánějí po louce a dál, světlo a stín, světlo a stín, jako když se stahují a vytahují boží rolety. Můžete vidět celík zlatobýl, jak se uklání při veliké a mlčenlivé bohoslužbě. A pokud – pokud je jediným zvukem pomalý tlukot vašeho srdce, uslyšíte ještě jiný zvuk, a tím je zvuk života, který se odvíjí a směřuje k uzavření svého cyklu, čeká na první zimní sníh, aby mohl slavit poslední obřady.“ (Stephen King. Prokletí Salemu. Překlad L. Bartošková)

„Sesterské Španělsko, svaté Španělsko - dobře sis vybralo!

Jedenáct biskupů, šestnáct tisíc kněží umučených – a ani jeden neodpadl.„ (Paul Claudel )

Než se podařilo Španělům pod vedením Francesca Franca vítězně dovršit novodobou „reconquistu“, bylo tzv. republikány (souhrnné označení pro různé odrůdy levičáckých fanatiků: anarchisty, trockisty, marxisty) zavražděno  z nenávisti k víře několik tisíc příslušníků katolického duchovenstva  a tisíce laiků. Oběťmi rudého teroru se v létě roku 1936 stali i duchovní z aragonského městečka Barbastro; republikánské jednotky zde pozatýkali, mučili a posléze povraždily většinu duchovenstva včetně  biskupa Florentina Asensia Barrosa,  františkánského terciáře Ceferina Giméneze Malla (španělský Rom - zatčen a popraven, protože se pokusil ochránit katolického kněze před komunistickými vojáky) a 51 studentů a představených bohosloveckého semináře z kláštera klaretinů.

„Celá atmosféra oněch let musí být čtena a vysvětlována podle antiklerikálního klíče. Cílem a ideálem tzv. republikánů v katolickém Španělsku bylo jednou pro vždy skoncovat s církví. To nám dává pochopit, proč byly tisíce a tisíce osob zavražděny jenom proto, že to byli věřící: kněží, laikové či biskupové. Nenávist k víře u oněch pánů - tedy republikánů - byla cílem a motorem, který vše uváděl do pohybu a pobádal je, aby se snažili umlčet církev jednou provždy. Církev je Kristova církev a tedy přežije všechny boje a všechna pronásledování a jak tvrdil Tertullián: „krev mučedníků je semenem nových křesťanů“. A opravdu, je tomu tak.“ (Kard. José Saraiva Martins o španělských mučednících)

„Rozhovory karmelitánek“. Georges Bernanos

"...strach je velká kapitola; my všichni jsme se dostatečně nebáli! Společnost se má bát, stát se má bát, vláda se má chvět: chvění je síla! Tyto věci se staly a mohou se v každém okamžiku opakovat."
(„Poslední na popravišti“. Gertruda von Le Fort)

K početným obětem Velké francouzské revoluce patří také šestnáct karmelitánek z kláštera Compiègne u Paříže.  O svátku Povýšení svatého kříže, 14. září 1792, byly sestry z kláštera vyhnány. Téměř dva roky žily rozptýlené ve městě. Navzdory státnímu zákazu se i nadále tajně setkávaly k modlitbám a bohoslužbám - až do roku 1794, kdy byly na udání zatčeny. 17. července 1794 byly odsouzeny ke smrti gilotinou a ihned po soudním jednání byly odvezeny na popraviště. Cestou zpívaly latinské liturgické hymny. Dav v ulicích je doprovázel mlčením spojeným s úctou a bázní – neozývaly se žádné jindy běžné výkřiky a urážky.  Převorka, matka Terezie, prosila kata o laskavost, aby mohla zemřít jako poslední, chtěla svým sestrám až do posledního okamžiku dodávat odvahu. Vyhověl jí. Nato začala zpívat hymnus „Veni Creator Spiritus“. Nejmladší sestra zemřela jako první. Jedna starší, nemocná sestra potřebovala k výstupu na popraviště pomoc katových pomocníků. Řekla jim: „Přátelé moji, odpouštím vám z celého srdce a doufám, že Bůh odpustí mně.“ Z davu se za celou dobu neozval žádný křik, žádný potlesk, žádné posměšky. Zohavená mrtvá těla jeptišek byla vhozena do jámy na písek.

"... jen nahá brutalita bez jakéhokoli smyslu! Nebo přece jen nějaký existoval? Byla tato dívka v tomto okamžiku sama mučenou Francií, kterou nutili, aby pila krev svých vlastních dětí? Hrůza hrůz - znovu jsem zavřel oči. Ale dav už zase s nadšením řval: 'Vive la nation! Vive la nation!'"

(„Poslední na popravišti“. Gertruda von Le Fort)

Jedna z nádherných scén z filmu "Mientras dure la guerra". 

„Zdá se, že naše kultura utrpěla nějakou strašnou nehodu – fyzicky je nedotčená, ale její ‚morální centrum‘ je v troskách. Příčinou tohoto neštěstí […byla] duchovně křečovitá detonace, která prošla a otřásla s rostoucí intenzitou Severní Amerikou a západní Evropou od poloviny 50. let do poloviny 70. let a poškodila možná nenapravitelně morální a intelektuální látku tvořící naši společnost. […] Věk Vodnáře neskončil, když na Woodstocku vytáhli poslední elektrickou kytaru ze zásuvky. Žije dál v našich hodnotách a zvycích, v našem vkusu, požitcích a touhách. A v prvé řadě žije dál v našich vzdělávacích a kulturních institucích a v pokleslé popkultuře, která prostupuje naším životem jako rzivá mlha. […] Úspěch kulturní revoluce se neměří svrženými vládami, ale narušenými hodnotami. To, že často zapomínáme na rozsáhlé změny, které tato revoluce způsobila, je také znakem jejího úspěchu: protože jsme se změnili, nejsme již schopni vnímat rozsah naší vlastní transformace. […] Například člověk často slýchá, že mládež v šedesátých a sedmdesátých letech, ať už byla jakkoliv extravagantní či pošetilá, ‚vášnivě věřila‘ (víra radikálů není nikdy jiná než vášnivá) v ‚lepší svět‘, v ‚lidštější společnost‘, v ‚rovnost‘. Hlavním předpokladem zde je, že ‚vášeň‘ může vykoupit morální vyprázdněnost a prohlásit ji za vznešenou, či alespoň ji zbavit kritiky. Tento předpoklad, který je součástí romantického pozadí kontrakultury, je hluboce mylný a rozkladný“.

(KIMBAL, Roger „The Long March: How the Cultural Revolution of the 1960s Changed America“)

Balada o královně Johaně Kastilské

O smutné královně jsem četl příběh ten.
Ji manžel zapudil. Však i když zhasl sen,

jej milovala dál. A když pak mrtev byl,
tu prudce pojala jej v lokte, jak by žil.

Nedala pohřbít ho. U rakve, v záři svic
se nad ním skláněla, rty jeho líbajíc.

Hleděla v podobu, jež drahá byla jí.
Mrtvolu vozila pak dlouho po kraji,

až hnila příšerně. Blíž každý jít se bál.
Královna šílená však u ní dlela dál.

Johano Kastilská, mne dojal příběh ten,
jenž vůní mrtvolnou tak dusně opojen.

Já v chvílích soumraku, kdy v komnatě jsem sám,
na tebe, královno, si často vzpomínám.

Mé lásky bývalé teď s touhou lítostnou,
jak oživly by zas, blíž ke mně v šeru jdou.

Chci v tváře podívat se mrtvému zas snu.
A s bázní šílenou pak rakev otevru.

Chci v mrtvá tajemství a v minulost zas zřít.
Chci znova pohledět v těch očí šedý svit.

Však běda! Minulost! Jak hrůzně jsem jí jat!
Hnus, šklebný milenec, zde jen, pln starých zrad.

A dávná laskání, mé štěstí, touhy v něm,
teď v plísni, v rozkladu jen dýší odporem.

A k rakvi průvodem dav démonický jde.
To děsy, výčitky a všechny trýzně mé.

Mír? Vůně? Tajemno? Vše hniloba je, hnis.
Mrtvolu vozíme, kde láska plála kdys.

Ta láska bývalá, sen žití zašlého.
Královno šílená, co zbylo ze všeho?

Královno šílená, kde lásky prudký nach?
Mrtvolu vozíme jen v mrazných temnotách.

HYMNA NA KRÁSU 

Čníš ze dna propasti, či přicházíš k nám z ráje,
ó Kráso? Rozléváš hned světlo, hned zas stín.
V tvém hrozném pohledu si nebe s peklem hraje
a lze tě přirovnat též k chuti vzácných vín.
 
Ty skrýváš v pohledech i svítání i západ;
ty dýcháš vůněmi jak večer před bouři;
a z amfóry tvých úst jak z filtru budou kapat
tvé žhavé polibky, jež krev nám rozbouří.
 
Rci, snášíš se k nám z hvězd, čníš z krkolomných srázů?
Hleď, Démon sleduje tvé spodničky jak pes,
hned plodíš radosti, hned rozhazuješ zkázu,
jsi nezodpovědná a neznáš v ničem mez.
 
Jdeš klidně přes mrtvé a zesměšňuješ předky
a Hrůza náleží k tvé sbírce klenotů.
Jed, Vražda, Zoufalství jsou nejdražší tvé cetky
a svůdně lehají si na tvou nahotu.
 
Hleď můru ve svíčce, jež přilétla sem zvenku,
a říká praskajíc: Jen ať mne rozdrtí!
A mladý milenec, jsa skloněn nad milenku,
jak při agónii se laská se smrtí.

Ať přišlas z předpeklí, či z nebe, budeš věčná,
ó Kráso, obludo, rci, proč bych se tě bál!
Jen když mi otevřeš vchod k branám nekonečna,
jež tolik miluji a jež jsem nepoznal.
 
Ať Satan nebo Bůh, co na tom! Jen ať vkročí,
co na tom - královno, ať sladkost, nebo jed,
když děláš zázrakem svých sametových očí
čas méně ohyzdný, když nadlehčuješ svět.
 
(přeložil Vítězslav Nezval)

ČI LÉPE MÁ ZTRACENÁ A PŘECE JEDINÁ VLAST

Hle Hodiny, to božství děsné, nepohnuté,
prst k hrozbě pozvedá a Pamatuj! nám dí,
jak mrštné šípy v terč se zabodavše chví,
tak záhy naplní tvé srdce boly kruté.

Tu prchne pod obzor hned Rozkoš mlhavá
jak sylfa s jeviště, jež v kulisách se ztratí,
a každá Minuta věz! zásobu ti zkrátí
těch slastí, na život jež osud vydává.

Třitisícšestsetkrát — Ó pomni! poučí tě
svým šeptem hodina. — Dí Teď: Ta tam — jsem již,
Já kapku vyssála tvé krve, necítíš? —
tak bzučíc Sekunda se každá mihne hbitě.
Remember! Esto memor! Lépe hospodař!

(Mé hrdlo kovové, to všemi řečmi zpívá)
Neb každá Minuta jest žíla, v které skrývá
se zlato, pilně těž, ni jedné nepromař!
Ó pamatuj! neb Čas, to hráč je nedočkavý,
jenž, to je světa běh, vždy vyhrá, stůj co stůj.

Den sklání se, a noc se zvedá — pamatuj!
Již písek dobíhá, hrob lačný je a žravý.
Zde hodina, kdy Ctnost, tvá choti přespanilá
a ještě panenská, kdy božská Náhoda,
kdy samo Pokání (poslední hospoda!),
kdy řekne vše: „Teď, bloude, pozdě! Smrt jen zbyla!“

"Jen jedno jediné zvíře vyje po nocích v lese. Vlk je ztělesněním masožravce a jak je dravý, tak je lstivý.

V noci svítí vlčí oči jako plaménky svíček, žlutavě rudě, neboť zřítelnice jejich očí se sytí tmou a zachytí světlo vaší lucerny,

aby je vrhli zpět na vás - rudé znamení nebezpečí.

Odrážejí-li vlčí oči pouze měsíční světlo, pak se třpytí chladnou a nepřirozenou zelení, barvou pronikavě neživou.

Když pocestný, zaskočený tmou, postřehne ta lesklá, hrozivá sklíčka, znenadání zachycená v černém houští, hned ví,

že musí prchat, pokud ho strach nepřimrazí k zemi.

Ty oči jsou však jediné,

co zahlédnete z nočních zabijáků,

kteří se neviditelně shluknou kolem vašeho masitého pachu,

až půjdete lesem v nerozumně pozdní hodinu.

BUDOU JAKO STÍNY, BUDOU JAKO PŘÍZRAKY -- ŠEDÍ ČLENOVÉ SBORU DĚSIVÝCH SNŮ.

SLYŠTE ! TO TÁHLÉ KOLÍSAVÉ ZAVYTÍ - ÁRIE SLYŠITELNÉHO STRACHU.

VLČÍ ZPĚV JE ZVUK VAŠICH NASTÁVAJÍCH MUK, SÁM O SOBĚ VRAŽEDNÝ."

                                                                                                                 Angela Carter "Krvavá komnata"

Nejen symbolistní, dekadentní poesií živa jsem ...