Profil
Hodnocení (776)
Komentáře (209) Obsahy (5)
Filmotéka (82)
Oblíbené filmy
Oblíbení režiséři
Oblíbení herci
Oblíbené herečky
|
Moje komentáře |
 Právo a pořádek (1990) 
|
26.02.2010 |
| |
Cože???? Takový povedený seriál a tak mizerné hodnocení. Jsem mimo já nebo všichni ostatní. Tohle je jeden z mála kriminálních či soudních seriálů, u nichž důvěřuji tomu, že nějak souvisí s životní realitou. Tedy s tou new yorskou, samozřejmě. Tady se zločinci nepřiznávají pod tíhou důkazů, ale uvažuje se nad tím, zda důkazy stačí na obvinění a posléze na odstouzení. Tady není nejvíc podezřelej nevinej, ale samozřejmě jako v životě většinou vinej. Jen tady se zamýšlí žalobce nad tím, jaké obvinění předložit, aby ho soudce přijal, nad tím, jak případ podat, aby přesvědčil o vině porotu, a taky nad tím, ve kterém státu se soudí čili co si může dovolit. Zajimavé je ono spojení vyšetřovací a soudní fáze, které právě dovoluje ono překročení hranic průměrné kriminálky. Všem čtyřem hrdinům věřím vše, co mi naservírují. Snad až na to, že jsou všichni až podzřele velcí sympaťáci - to v životě nebude asi tak moc běžné. Občas je to na můj vkus celkem zbytečně angažované, ale vlastně jen v míře , které dokážu fandit, a tak mi nakonec ani to nevadí. PS: Mimojiné je to oblíbený seriál Jamese Monaca, to je dost renomovaný kriktik, na jehož názor byste mohli dát, když už ne na můj :). |
|
McLeodovy dcery (1996)
|
05.08.2008 |
| |
FIlm jsem neviděla, ale vzhledem k dosud jedinému zde přítomnémému komentáři si dovoluji upozornit, že toto je film!, který byl pro u nás uváděný seriál pouze východiskem. Nejsem si jistá, jestli si to všichni hodnotící uvědomují. |
 Father Ted (1995)
|
31.07.2008 |
| |
Dějiště: Craggy Island, zapomenutý ostrov kdesi poblíž Irska a místní fara. Postavy: Tři kněží odsouzení svými nadřízenými - pro ne zcela přesně specifikované incidenty - k zřejmě doživotnímu pobytu zde. Dobře uklizení, nikoho neohrožující, nikoho nezajímající. A tak hlavním nepřítelm je jim (mimo místního biskupa) především nuda.
Tenhle seriál mě vážně baví ... A baví mě o to víc, že sama přesně nerozumím tomu proč. Je to s podivem, ale přestože jsou tři hlavní hrdinové notně přemrštění, dokážu uvěřit v jejich existenci. A tak se ptám, co je to, proboha, vlastně chlapíky? - Teda vidím jako muže odsouzeného k životu, který si nevybral - v totálním zapadákově, navíc spoutaného pravidly, o nichž není na 100% přesvědčen. Věčně unuděný, deprivoný, občas rebelující - nikdy příliš. Dougal je zas velké naivní dítě, takový čistý bloud, který zásadně říká, co si myslí, i tehdy, kdy je to naprosto nevhodné. Byl by z něj bezvadnej hippie. Pokud jde o můj názor, tak na Craggy Island ho určitě uklidili právě pro jeho nebezpečnou upřimnost. Pak je tu ještě Jack, ale rozebírat jeho osobnost nemá mnoho smyslu, protože ji dávno utopil v lahvích whisky. Každopádně vypadá na chlapíka, kterému žádná pravidla nikdy nezábranila v tom, užívat si život podle svého. Celkem rozjetá partička, která to však ke své smůle většinou nemá kde rozjet :) - Příjde mi příliš jednoduché označit Otce Teda nálepkou "proticírkevní" humor. Je to spíše ten nejprapůvodnější druh legrace, kdy si utahujeme z důstojných věcí. Řekla bych, že Almodovarovy jeptišky z jeho filmu Černá roucha jsou vzdálenými příbuznými tehle irské trojice duchovních. Pravda, i já si teď nechtěně budu představovat, že to v katoliské církvi vypadá jako v tomto seriálu. Ale koneckonců, kdyby to na ostaních farách vypadalo jako na té z Craggy Islandu, byla by to docela legrace. |
|
Život a neobyčejná dobrodružství vojáka ... (1993)
|
27.02.2008 |
| |
Mnoho jsem si toho od tohoto filmu neslibovala. Vlastně jsem se mu docela dlouho vyhýbala. Možná i proto mně nakonec příjemně překvapil. Řekla bych, že Čonkin patří k tomu zajímavějšímu s české porevoluční filmové tvorby. Ve vesnici Rudá se splétá mnoho absorudních a zároveň velmi charakteristických příběhů, - od vojína Čonkina zapomenutého na stráži, - přes místního "Mičurina" snažícího se využít potenciál hoven, - předsedu kolchozu, který vzorně poslouchá, co mu radí shora a bojí se, že ho právě proto zatknou (mezi příkazi patří i zasít obilí v době sněhu) - až po členy KGB, krátící si volný čas čtením komických udání. Vše vyvrcholí závěrečnou bitvou, v níž se střetnou Rusové s Rusi a obě strany předpokládají, že ti druzí jsou Němci. Všude je plno nesmyslných nařízení, ale nikdo se raději na nic neptá ... Nakonec je přece třeba jednat spontáně, ale při tom organizovaně. :) PS: Ruské znění by k tomu sedlo mnohem víc než český dabing, se kterým jsem to musela vidět. |
|
Komparz (2005)
|
12.02.2008 |
| |
Andy Millman je rozhodně pokračovatelem Davida Brenta, avšak s lehkým posunem k normálnosti , který byl nutný k našemu ztotožnění s ním. Teprve díky Andymu jsem si uvědomila, že největším problémem Davida nebyly jeho rasistické nebo šovinistické předsudky, tím méně jeho komediální ambice. Tím hlavním problémem byla jeho naprostá neschopnost upřímnosti, jak k druhým, tak i k sobě samému. Mezi upřímností a stylizací si Brent stejně jako Millman vždy vybere sebestylizaci. - Stejně jako se nebyl David Brent schopen rozhodnout mezi rolí kance v přízemí mezi dělníky a rolí rovnostáře nahoře v kanceláři, stejně tak si Andy Millman neumí vybrat mezí tím, zda chce být umělcem oddaným své vizi či „jen“ úspěšnou celebritou. (Přitom se přes naše divácké pochybnosti nakonec ukazuje, že mu možná ani nechyběla ta potřebná dávka talentu.)
Předivo lží, které spřádá, aby se jevil v nejlepším světle těm, kteří jsou právě přítomni, se mu nakonec vždy stane osudným. Právě ony lži ho opakovaně přivádí do oněch nesnesitelně trapných situací. Být vyveden z míry někým vyhlížejícím nebo se chovajícím nestandartně, ať už jde o homosexuála, trpaslíka nebo bigotně věřícího, je celkem pochopitelné a omluvitelné. Brent i Millman se však věčné přetvařují až na práh ztráty konzistence se sebou samým. (To je také důvod, proč se Andy zdá být vždy mnohem sympatyčtější v přítomnosti Maggie, protože to je jedna z mála chvil, kdy svoje maskování odhodí.) - A vzplanou-li tu debaty o kvalitě sérií, chci se dopředu vyjádřit tak, že bych netvrdila o žádné že je lepší než ta druhá. Nicméně rozdíly mezi nimi existují. U
neúspěšného a politováníhodného komparsisty z první série bylo úsilí se prodat jakýmkoli způsobem ospravedlnitelné. Jenže vytoužený, i když omezený, úspěch nastoupivší v druhé sérii nastartoval stále zjevnější „pobrentovštění“ Andyho Millmana.
- Rick Gervais nás úspěšně mate v mazání hranic mezi svým životem a seriálovou fikcí, ale jedno je zřejmé, chybí-li ji jeho postavám upřímnost, jemu rozhodně nechybí. Bez geniální schopnosti pozorovat a až masochistické upřímnosti by seriály Office ani Extras nemohly vzniknout. |
|
Persepolis (2007)
|
15.12.2007 |
| |
Jak tento film charakterizovat? Je to příběh o tom, že svoboda něco stojí a ten, kdo opustí vlast se už nikdy nemůže cíti celý.
Natočen podle veleúspěšného komiksu režisérky, který zas zachycoval zážitky z jejího dětství a dospívání. Ukazuje nám Irán, jak ho většinou neznáme, protože ho většinou známe jen z televizních zpráv. - A dodala bych: 1)Vůbec to není jen rozpohybovaný komiks - políčko popolíčku, jak jsem dopředu slyšela. Mnohé scény ubyly, to se dalo čekat, celé se to do filmu nemohlo vejít, ale mnohé zas na oplátku přibyly. Dozvěděla jsem se tak o věci zas o něco víc. Forma není zásadně odlišná od komiku, ale z možnostmi filmu se tu , zdá se mi, pracuje velice pěkně. 2) Svoboda tu není, jak tu kdosi napsal spjatá z Leninem nebo komunismem. To že dva členové Marjaniny rodiny byli komunisté je prostě součástí historie. Sama Marjane nikdy nikde nanaznačovala, že by, po krátkém období v děství, uvažovala o světě z pozic marxismu -leninismu. Marxistkou byla přesně po té co se cítila být prorokem :) a to cosi vypovídá. PS: Pro mně je plus i to, že ve filmu více vynikla má oblíbená postava z komiksu, totiž Marjanina babička. Zkrátka, já tomuto filmu nemám, co vytknout. Udělal mi opravdu radost. |
|
Pozdní jaro (1949)
|
22.07.2006 |
| |
český název: Pozdní jaro, ze série "ročních období". Pokaždé jiná a přesto pokaždé tolik stejná rodina se objevuje v Ozuových filmech. V po sobě následujícíh třech filmech (Pozdní jaro, Sklizeň obilí, Příběh z Tokia) vystupuje stejný ansámbl herců a vládnou tu podobně idilické poměry. Ve stejném nenápadném stylu se tu odehrávají velké události (sňatek, stáří, smrt). A zároveň staré Japonsko se proměňuje v nové. (V tomto filmu se dozvídáme dokonce s dvou rozvodech.) - Noriko, opět se tu hlavní hridinka tak jmenuje, stojí na konci svého mladého věku (pozdní jaro). Její spolužákyně ze střední školy se už všechny provdaly a i na ni tedy přišla řada. Rodina (zde jen otec a teta) na ni uplatňuje nenápadný tlak, aby tak učininila. A protože si nenašla partnera sama, učiní tak za ni. Noriku musí pochopit, že štěstí není výsledkem náhodného výběru, ale je to meta, které lze dosáhnout až dlouhodobé práci. (PS: Je to asi jediný film o mladé dívce, která se na konci filmu vdá a v němž při tom neuvidíte jejího nastávajícího. Prostě není důležité.) Dlouhé záběry na postavy sedící na rohoži, zatímco někde na kraji stoupá pára z konvice, jízda na kole či tramvají a záběry ubíhající krajiny - to vše + pomalý příběh dělá z tohoto filmu typického Ozua. |
|
Soshun (1956)
|
22.07.2006 |
| |
český název: Předjaří, ze série "ročních období" |
|
Krásný podzimní den (1960)
|
22.07.2006 |
| |
český název: Krásný podzimní den, ze série "ročních období" |
 Kohayagawa-ke no aki (1961)
|
22.07.2006 |
| |
český název: Podzim rodiny Kohayagawových, ze série "ročních období" |
|
Chuť makrel (1962)
|
22.07.2006 |
| |
český název: Chuť makrel, ze série "ročních období" |
|
Vykoupení z věznice Shawshank (1994)
|
11.06.2006 |
| |
Shawshank je krásný humanistický příběh, který si jistě zaslouží plné hodnocení, ale Nedá mi to a chci se nějak vymezit vůči té všeobecné chvále, protože Třebaže je Shawshank krásný humanistický příběh, nedokážu v něm vidět o moc více, než dobře odvedené řemeslo filmového nádeníka. Je to dobře odvedená práce. Je to na nejleší úrovni odvedené dílo a já bych ho všude jen doporučovala, nebýt jediné věci – onoho postavení „number one“, které si zde vydobylo. Číslo jedna? Pro mě tedy rozhodně ne. To raději něco ne tak docela povedeného, ale více odvážnějšího, experimentálnějšího a tedy také více vzrušujícího. Když si vzpomenu, co mi dávají filmy, no řekněme třeba takového Lynche, nebo Triera, nebo Kim Ki-duka, tak je to něco, co právě Shawshank zásadním způsobem postrádá, třebaže jinak zdánlivě nepostrádá nic. V jistém smyslu je příliš dokonalý, aby byl alespoň pro mě „rajcovní“. |
|
Alphaville (1965)
|
07.06.2006 |
| |
Ano, Alphaville je určitě experiment. A Ano, Alphaville je lehounce i parodie. A přestože zde jsou prvky noiru i sci-fi, přesněji anti-utopie, není to ani noir, ani sci-fi. Dochází tu pouze k jejich konfrontaci, které je popravdě prapodivná. Silná individualita noirového detektivního hrdiny popírá absolutní moc totalizující společnosti. Některé noirové odkazy jsou zřejmé (zmínka o Dicku Tracy, na počátku čtený Hluboký spánek od Raymonda Chandlera), některé jsem si musela teprve dohledat (Harry Dickson a Lemmy Caution - to jsou jména Francouzi vymyšlených noir-ových detektivů). Inspirací k filmu byla pro Godarda básnická sbírka „Město bolesti“, která je ve filmu citována. Alphaville je ztělesněním onoho města bolesti. - Spíše než detektivka tvrdé školy nebo sci-fi je Aphaville taková „společenská“ fantazie. Je tu znát, že Godard nemá žádné technické vzdělání. Přesto si troufá jit do kritiky technokratické, logice zcela odevzdané, společnosti. Než ho za to zavrhneme, měli bychom si uvědomit, ona distopická vize společnosti není založená na uvažování o technických problémech (na rozdíl od Clarkova HALLa 2000), ale na znalosti sémiotického diskurzu (sémiotika – nauka o znacích, slovech a jejich významech) a uvažování jejího dopadu na společnost. Viz. neustálá přítomnost symbolů a jejich leckdy matoucí využívání – šipky, označení sever - jih, obrácené užívání kroucení hlavou na ano-ne a podobně. Natáčení se měl původně účastnit i Roland Barthes, což by možná bylo tou správnou stoupou k chápání filmu. Společnost je tu ovládána nejen pomocí teroru (odpůrci jsou pragmaticky a sytematicky ve velkém zabíjeni), ale také pomocí slov (některá slova jsou rušena a jiná zaváděna). Lemmy Caution také nakonec zničí Alphu 60 tak, že jí zadá poetickou hádanku, snaha o její interpretaci nakonec Alphaville ničí. Bez pokynů Alphy jsou obyvatelé Alphavillu zmatení a neschopní akce. (PS: Většinu informací jsem převzala z knihy Jamese Monaca – Nová vlna. Praha 2001.) |
|
Křižník Potěmkin (1925)
|
16.01.2006 |
| |
Myslím, že je chybou jít na takový film jako je Křižník Potěmkin zcela nepřipraven. A ještě větší chybou je domnívat se, že ona nepoučenost, je projevem nějaké nezaujatosti. - Právě nepřipravení si totiž sebou přineseme určitý druh předpojatosti. Naše filmová zkušenost je totiž pevně zakotvena v době, v níž jsme vyrůstali. A proto se neumíme dívat na starší filmy a zvláště pak na filmy němé éry, které jakoby spadají do doby filmového pravěku. K obsahu Křižníku Potěmkina můžeme mít po všech těch letech převážně ironický vztah, ale jeho forma nic neztratila na své bravurnosti. My jsme však za to ztratili z velké části svou schopnist vnímat ji. - Ona bravurnost spočívá, jak v kráse a orginálnosti záběrů (nástoupená posádka lodi viděná přes lodní kanón, pohledy do hlavně kanónu), tak zejména v obratnosti práce s motáží. Montáž je tu hlavním rpostředkem vyprávění. Vytváří rytmus díla (viz. např. rychle se střídající záběry skupin při cystající se popravě námořníků), ale především vytváří kladením zaběrů vedle sebe filmový jarzky plný obrazových metafor (viz. tři záběry oděkého lva, které vytvářejí obraz jednoho lva, který povstal). Umíme ještě číst obrazový jazyk. Znamená zkažené maso upadající carskou monarchii? Rozbité hudební nástroje jsou symbolem neslavného konce jejich majitelů? Pád malého chlapce v davu a jízda onoho slavného kočárku po schodech jsou ukázkou pošlapané nevinosti a bezbranosti? Také nevím. Ale myslím, že to stojí za to, dát si práci a přemýšlet. -
Opět si jednou dovolím hodit odkaz na svůj blog, kde najdete podrobný popis děje a i trochu toho rozboru. Moc mě za to nelynčujte. |
|
Casablanca (1942)
|
15.06.2005 |
| |
úvod: Proč mám ráda Casablancu? Proč se na ni dívají generace diváků i kritiků po celém světě? Pro toho, kdo ji zná a má ji rád, je každá věta v tomhle filmu citát. Film získává na půvabu a zajímavosti s každou další recepcí, která ovšem neprobíhá jen sledováním filmu samého, ale i všech dalších filmů, které na něj odkazují nebo se k němu vztahují jinak. Casablanca nefunguje jako strhující příběh s dobře vybudovanou kompaktní atmosférou. Ovšem takových se v Hoolywoodu řemeslně natočí každý rok, že s nimi můžet jít.. Casablanca funguje jen až ji začnete vnímat po částech. Scénu za scénou vychutnáváte jako geniální. O každé scéně při každém dalším sledování víte mnohem víc: Co kdo řekl? Co měl kdo na sobě? Jak se při které větě zatvářil? Jaká hudba při tom zněla? Jemné a nepřeberně definovatelné odstíny významu. - Casablanca, jak již bylo mnohokrát řečeno není totéž, co dobře natočený film. Tím méně tkví její kouzlo v jakési umělecké hodnotě. Casablanca, to je zázrak nahodilosti a kouzlo okamžiku. Nemohla vzniknout žádnou vědomou snahou a její kouzlo nemůže být nikdy vědomě napodobeno. - scéna: Hudba zní: "Jak plyne čas.." Ilsa sedí u stolu a v tom přichází Rick:" Neříkal jsem ti snad, že nemáš tohle hrát." Pak ji uvidí a vše má náhle jiný smysl. Jen na pár sekund znehybní a pak začne velká hra - mezi nimi třemi a všemi ostaními stranami ... "Již toho mám dost", říká francouzský důstojník (zastupitel vichistické Francie) a Rickův "trochupřítel" v závěru a odhodí při tom láhev s nápisem "Vichy" do koše ... Teprve teď, když starý příběh skončil, může začít opravdové přátelství... - doporučená literatura: Psát o tomhle filmu je skoro nesmyslné. Mnozí to udělali dřív a mnohem líp. Nejlíp snad Umberto Eco v článku "Casablanca jako kult" (Cinepur č.9, str 61-64). A ještě vás odkážu na Hobermanův článek publikovaný v prvním Fantomfilmu, který se zabývá Casablankou alespoň z trochu podobného úhlu pohledu. - Pokud chtete pochopit Casablancu ... zkuste si ji představit jako americkou (vlastně světovou) obdobu Kristiána ("Zavřete oči ... ") ..... nebo Pyšné princezny ("Našli naši rádcové...") ..... nebo .... ne, ne .. není žádné srovnání .... jen Casablanca si sáhla na vrchol... kam by ostatní jen chtěli. |
|
Světla velkoměsta (1931)
|
15.06.2005 |
| |
Tento film je, zdá se mi, trochu neprávem ve stínu jiných slavných Chaplinových děl: humanistického Kida či protifašistického Diktátora. Světla velkoměsta za nimi v žádném směru nezaostávají. Od první scénky, v níž se Tulák probudí na právě odhalované soše až po úplný závěr nabízí velmi vyrovnanou kvalitní podívanou. (Tato vyrovnanost mi trochu chyběla u Moderní doby, kde je rozjezd tak geniální, že zbytek filmu pak zklamal náhlým příklonem k průměru.) Světla velkoměsta taková nejsou: Vyprávějí samozřejmě o našem starém známem Tulákovi, ubožákovi bez domova a bez peněz, který přežívá díky svému specifickému daru "vybruslit", trochu poctivě a trochu nepoctivě, z každé problematické situace. Tulák tentokrát potkává bytost - samozřejmě ženu, jejíž situace se mu jeví ještě neutěšenější. Mimo svou chudobu je totiž ještě slepá. Ona dívka považuje Chaplina, samozřejmě v důsledku blaznivého sledu okolností, za boháče. A on, sám zcela bez prostředků, se snaží dál pro její radost a potěšení, své bohatství předstírat. Jde o melodrama a proto svou náklanost k dotyčné ženě přivede k maximální oběti. - Při tomhle filmu diváci v kinech jistě velmi slzeli, ovšem jen místy to bylo dojetím... Film totiž zároveň obsahuje celou řadu z těch nejvydařenějších Chaplinových gegů: od úvodního odhalování sochy, přes scénu placení -neplacení v restauraci, až po legendární boxérské vystoupení v ringu. Zkrátka Světla velkoměsta jsou výborný a, jak jsem již řekla, neprávem přehlížený film, který má své místo mezi těmi nejlepšími. Začíná se mi zdát, že Chaplin prostě neuměl natočit nic slabšího. |
|
Metropolis (1927)
|
15.06.2005 |
| |
Na tomhle filmu nejvíce překvapuje, že představuje vizi budoucnosti, která je tolik podobná těm, které známe i dnes. Blude Runner nebo Minority Report nám stále předvádějí totéž. Metropolis byl ale první. Ukázal nám ten důvěrně známý neútěšný svět přetechnizované budoucnoti už roku 1927. (O těchto a podobných retrofuturistických souvislotech jsem psala zde.) Pominete-li zbytečně melodramatický příběh, zůstává děsivá antiutopie, ve které se plouží robotizovanání dělnící jako trubci v "Úlu" od Pecinovského. Na jejich nahrazení roboty už se stejně pracuje. Pak už zbyde na světě místo jen pro onu horní vrstvu obyvatel žijících ve vysokých patrech onoho futurizovaného světa. Mezi mrakodrapy sice létají trochu neuvěřitelně letedla a nikoliv ornitoptéry či jiná fantastická vznášedla (To dnes působí jako roztomilý anachronismus), jinak by však nad architekrutou toho světa radostí zaplakal i Sankt Elia. Marná snaha je poznat, že Fritz Lang byl původním povoláním architekt. - Všem, kteří mají rádi tento film, bych však přeci ráda vzkázala, že nejen Metropolis je Langův mistrovský film. Je tu také Unavená smrt či temný noir M a mnoho dalších, které jsou myslím trochu neprávem ve stínu tohoto díla. |
|
|
