Elvisjagger

Obdivuji westernovou tématiku, jak ve filmech, tak i ve hrách. Westernových videoher je ale na trhu jako šafránu, proto vždy zpozorním, když se nějaká taková objeví. Jedna z těch her byla Red Dead Redemption, kterou jsem doslova uctíval. Není tedy divu, že jsem s nadšením očekával příchod jejího pokračování. A dočkal jsem se... o osm let později. Má očekávání byla opravdu vysoká. S každým dalším videem, které Rockstar (studio které RDR2 vytváří) uveřejnil, se ve mě utvrzoval fakt, že tohle bude nejlepší hra, jakou jsem kdy hrál. A byla? Nevím jestli mě už hry nepřestávají bavit, ale hlavně musím zmínit fakt, že to určitě  už nebyla taková zábava. Může za to poměrně hodně faktorů. RDR2 určitě není žádný akčňák.Odvážím se odhadnout, že možná 30% kampaně strávíte ježděním na koni z bodu A do bodu B. Metoda pověsti, která funguje v RDR2 je sice fajn, ale někdy zbytečně přehnaná. Jednou jsem ve městě nechtěně zabil kuře, což mi nejen snížilo celkovou pověst, ale také na mě byla vypsaná odměna a strážníci z města mě chtěli zastřelit. Normálně bych tento fakt přehlédl, ale když hrajete hru, která se prezentuje jako super realistická? Nehledě na to, že pokud budete bad guy, hra vám to dá pěkně sežrat. Musel jsem se tedy podvolit a kdekomu pomáhat aby se mi pověst zvýšila. Což mě v podstatě obírá o mou svobodu, kterou mám na hrách od Rockstaru tak rád. To že musíte čistit své zbraně je sice na poprvé cool, ale když už to musíte dělat po třicáté? Další věc jsou animace, které určitě lépe než já vystihne týpek  v tomto videu. Co mě pak štve na hlavních misích je to, že cca 80% z nich neděláte sám, ale s nějakým ze členů gangu. Musel jsem tak vždy někoho následovat a skoro nikdy mi hra nedovolila, řešit situace po mém. Doteď jsem pouze kritizoval, ale přes toto všechno si myslím, že je RDR2 minimálně povedenou hrou. Svět je opravdu nádherný a do detailu propracovaný. Fyzika funguje tak jako v žádné jiné hře. Interakce s okolním světem taktéž. Máte opravdu širokou škálu možností toho co dělat a hra vás tak skoro nikdy nebude nudit. Příběh není žádná bomba, ale potěší. Samotné dialogy působí jako z filmu. Zkratka vše ostatní šlape opravdu bezchybně, tak jak jste to ještě v žádné jiné hře nikdy neviděli. Celkově mi ale připadá, že RDR2 zapomíná, že je jen hrou, a ne simulací reálného života. Hry hraji abych se odreagoval a nemusel řešit to jestli jsem čistý nebo špinavý, jestli mi nerezaví zbraně, jestli jsem se najedl a podobně. Přestává to potom pro mě být hrou a to je největší škoda na tomhle jinak povedeném kousku!

The Last of Us jsem si zahrál až 5 let po vydání hry. Musím říct, že jsem byl TÉMĚŘ stoprocentně spokojen. Proč téměř? Nejdřív tedy kladné vlastnosti hry. Má opravdu perfektní audiovizuální stránku. Lokace ve kterých se pohybujete, jsou perfektně vymodelované a hlavně neopakují se, ale každá z nich je něčím originální. Nazvučení scén, jako jsou výstřely, zvuky "zombíků", nebo jen obyčejné ruchy a atmosféry, dosahují kvalit drahých amerických blockbusterů. Herecké výkony postav, jsou naprosto uvěřitelné. Příběh na úrovni, pro mě geniálního, komiksového Walking Dead. Hudba, která na vás má ten pravý emocionální dopad. Toto všechno přispívá dojmu, že se díváte na opravdu vydařený film! Ale počkat, ona je to vlastně hra... A tady se dostáváme k tomu ALE. Jako film je to bezchybné. Jako hra to stojí za nic. Situace se neustále opakují. Děláte vesměs pořád to samé. Nemáte žádnou volnost. Vše je pro vás nachystané, předpřipravené, stačí jenom hrou projít a moc nad tím nepřemýšlet. ALE zážitek z onoho příběhu je tak intenzivní, že po pár desítkách minut, už to vůbec nebudete vnímat. Pokaždé co budete něco dělat, budete to dělat s jiným motivem. Jednou budete chtít pozabíjet bandu lidí, protože vám unesli vaši parťačku. Podruhé budete chtít pozabíjet bandu lidí, protože vás chtějí sníst a ukrást vám boty. V jádru budete dělat to samé, ale dopředu vás žene jiný motiv, pro který to děláte. Chcete vědět co bude dál, zajímá vás jak se postavy dál vyvinou a záleží vám na nich. Díky tomuto faktu si ani neuvědomíte, že se hra neustále opakujete a bez dechu ji dohrajete za dva dny. Tohle se mi u žádné hry NIKDY nestalo. Což svědčí o tom, jak těžké je takovouto hru vytvořit. Jak musíte mít dobré scénáristy, herce, režiséra, dramaturga, zvuk, výpravu, nebo hudbu, atd, atd, aby jste docílili alespoň podobného výsledku. O to víc jsem zvědavý, jak se povede nadcházející pokračování a jestli tvůrci zvolí podobnou strategii. Pokud ano, bude to sakra těžká výzva, zopakovat něco podobného.

Po poměrně velkém zklamání z God of War 4 jsem zatoužil po změně. Byl jsem totiž otráven z toho, jak moc přímočará hra byla. V každém případě vás vedla za ručičku a její nepřátelé a bossové byly jen fádní variace těch předešlých. Tak jsem se tak rozhlížel, čím bych si toto zklamání vynahradil a narazil jsem na Bloodborne. Jednalo se o mou první Souls hru, kterou jsem kdy hrál. Pro toho kdo neví co to Souls hra je, jedná se o videoherní sérii, která je u široké veřejnosti známá především pro svou nekompromisní obtížnost. Chtěl jsem ale výzvu, tak jsem si řekl, proč ne? A dostal jsem přesně to co jsem chtěl. Naprosto jedinečný horrorový zážitek, totálně odlišný od toho co jsem kdy předtím hrál. Na první pohled se může zdát, že hra nemá žádný příběh a že se jedná jen o několik bezduchých úrovní, naskládaných na sebe. To je však jen prvotní dojem, protože hráč, který chodí i na místa kam nemusí a rozhlíží se kolem sebe, velmi rychle pochopí, o jak komplexně propojený a promyšlený svět se jedná. Hra po celou dobu velmi intenzivně graduje a na vás to tak má ten pravý horrorový dopad. A nejedná se o nějaké umělé lekačky, ale o působení okolního světa, událostí a bytostí, které se v něm nachází. V hodně částech se budete bát udělat další krok. Bojíte se, že vás za tím rohem, něco pěkně nechutného, pěkně nechutně zmasakruje. Nepřátelé jsou velmi rozmanití a originálně nadesignovaní. Což je v roce 2015, kdy hra vyšla, v široké konkurenci her, téměř nadlidský úkol. Bloodborne se to ale povedlo. Stejně tak i design jednotlivých lokací. Dostanete se do nočních můr, temného lesa, slizkých jeskyní, nebo velkorysého viktoriánského města. A to vše zpracované takovým způsobem, jakým jste to ještě nezažili (pokud jste nehráli jinou Souls hru). Hra vám dovolí zvolit si svůj vlastní osobitý přístup k boji. Tak stejně na každého
nepřítele je efektnější tohle a na jiného zas tamto. Atmosféra celé videohry je správně depresivní a určitě se nejedná o kousek, u kterého by se dalo nějak příjemně relaxovat. Pokud si to představujete tak, že příjidete z práce a odpočinete si u Bloodborne, máte smůlu. Bude to tak, že si zahrajete Bloodborne a potom si půjdete odpočinout do práce. Teď trochu přeháním, ale bez soustředění to zkrátka nejde. Pokud se ale do hry opravdu ponoříte a i poté co na začátku 100x umřete, to stále nevzdáte, dostanete již několikrát zmiňovaný jedinečný zážitek. A ten epický konec za to dohrání stojí! Jednoznačně jedna z nejlepších her, co jsem kdy hrál.

Píše se rok 1980 a nejlepší tenista světa Björn Borg (Severrir Gudnason) se chystá po páté
obhájit svůj titul na Wimbledonu. V cestě mu kromě ostatních hráčů stojí velice nadaný a o čtyři
roky mladší rival John McEnroe (Shia LaBeouf). Borg je v depresích z toho, že od něj všichni
očekávají jasnou výhru a McEnroe je zas znechucený z toho, že se nikdo nedívá na to jak hraje, ale
všichni komentují jeho výbušné chování.
Narativ filmu je paralelní. Jedná se o životopisné drama, které celou dobu sledujeme dějové
linky obou postav a pomocí flashbacků se dozvídáme jejich minulost. Postavy jsou u obou herců
velmi uvěřitelné. Vidíme komplexní náhled do jejich hlavy, i když podle skutečného Borga a
McEnroa se jedná pouze o fikci. Nicméně ve filmu to dramaturgicky dobře funguje. Poměrně
důkladné sledování dějových linek dvou hrdinů u tohoto filmů zapříčiní to, že budeme fandit oběma
postavám. Borg je, ale hlavním hrdinou a proto se také jeho postavě věnuje větší část stopáže.
Problém nastává tehdy, kdy už o Borgovi a jeho minulosti máme dostatek informací a jeho
flashbacky začnou být lehce repetitivní a bez významu. To může způsobit, že se v této části začne
ne-jeden divák nudit. Každopádně u obou známe jejich mládí, jak byli vychováváni, jakým
způsobem trénují a jaký styl života žijí. I když nám někdo z dvojice může být víc sympatický, nikdy
nesklouzneme do toho, že by jsme toho druhého brali jako zlého záporáka. Po konci filmu budeme
díky tomu mít radost, že z Borga spadly všechny obavy když vyhrál, ale zároveň nám bude líto
mladého McEnroa, který chce být slavným tenistou jak vždycky snil. Snímek vsadil na opravdu
důkladnou expozici obou postav. Hned od začátku se dozvíme jejich základní fyziologické a
psychologické vlastnosti. Po zbytek filmu se díky flashbacků dozvídáme informace i o jejich
sociologické rovině. Protože toho o postavách tolik víme a víme jak přemýšlí, dokážeme se s nimi
víc ztotožnit a události jsou pak pro nás víc dramatické.
Film jako takový funguje určitě lépe, když neznáme historická fakta a nevíme kdo vyhrál. Pokud
tyto fakta známe přijdeme o část napětí, které nám film nabízí. I tak nám ale zůstane náhled do
hlavy obou sportovců, který je sám o sobě velmi zajímavý. Oba herci totiž hrají velmi přesvědčivě.
Zaprvé se naučili velmi dobře hrát tenis a zadruhé si precizně nastudovali pohyby, vyjadřování a
gesta postav, které představují. Režisér to má vymyšlené do takové míry, že každý pohyb, každý
výraz i sebemenší dialog, něco vypovídá o jejích charakteru. Například jeden z prvních dialogů ve
filmu. Borg řekne majiteli podniku, že je elektrikář a dodá k tomu že je to dobrá normální práce. Z
jeho mimiky v obličeji je jasné, že někdy by s tím tenisem nejraději seknul a šel dělat nějakou
podobnou práci. Proto soudím, že režie je u tohoto filmu bravůrně zvládnutá.
Kamera je poměrně nápaditá, dynamická a v některých částech dost hravá. Využívá se
subjektivní kamera jako pohled očima hrdinů, umělecky vapadající středové kompozice, krátká
závěrka, nebo kamerové topshoty. Právě topshoty působí esteticky velmi zajímavě a originálně.
Zároveň nám tato čistá kompozice umožní do záběru umístit text s informacemi, jelikož písmo
nezakrývá žádnou důležitou část obrazu. Tvůrci toho využívají a informují nás tímto způsobem
například o roce ve kterém se nacházíme nebo o aktuálním stavu hry. U tenisových zápasů zabírá
hlavně široké celky tenisového kurtu, nebo úzké záběry obou hrdinů, tak aby jsme dokázali
rozšifrovat jejich emoce a pochopili jak vnímají situaci ve které se momentálně nachází. Víc nás to
tak spojí s jejich pocity, dokážeme s nimi tedy soucítit a situace je pro nás dramatičtější či
napínavější. Scéna je většinou svícená tak ať vypadá co nejvíc přirozeně. I color grading je velmi
decentní a barvy v obraze nejsou přehnaně kontrastní. Využívají se okna v místnostech, které
osvětlují postavy, někdy různé exteriérové scény vypadají tak, že vůbec svíceny nebyly. U
akčnějších scén se pak někdy používá, již zmiňovaná, krátká závěrka. To způsobí to, že obraz
vypadá víc syrověji, nebo dynamičtěji, jelikož je záběr celou dobu ostrý a nevidíme téměř žádné
rozmazání v pohybu. Točí se ze stativu, steadycamu, gripu, dolly záběry, některé dramatické situace
jsou brané z ruky. McEnrou na sobě u finálního zápasu má dokonce červenou čelenku, což
symbolizuje jeho tvrdohlavost a výbušnost oproti vyrovnanému Borgovi. Kamera nám tedy po
celou dobu podporuje vyznění celého snímku a ukazuje nám ty emoce, které ve správnou chvíli
potřebujeme vidět.
Hudba celkově napomáhá vyznění filmu. Například u úvodní scény s McEnroem, hraje tvrdá
rocková hudba, což nám podtrhuje jeho charakter. Do jisté míry se také dost pracuje s tichem. Při
zápasech slyšíme na pozadí gradující hudbu, někdy však úplně ztichne a vnímáme pouze ruchy. Je
to možné vnímat jako subjektivní pohled daného hrdiny. Což ve výsledku dopomáhá napětí a
udržuje naši pozornost.
Střih je velice nenápadný soustředí se hlavně na emoce postav. U zápasů postupně střih graduje a
jeho rytmus se zrychluje. Ve správný moment však dokáže zpomalit. Například u rozhodujícího
míčku, který dělí Borga od vítězství. Díky tomu si dokážeme daný moment vychutnat a prožít ho
spolu s postavami. Zároveň také vidíme jejich subjektivní pohled, protože reálně odpal míčku trvá
vteřinu, ale jelikož je to pro nás tak důležitý moment, subjektivně ho vnímáme déle.
Borg/McEnroe je určitě unikátní film, který stojí za to vidět. Samozřejmě není dokonalý, ale má
co říct. Už jenom proto, že vás nebude násilně nutit komu fandit, ale dá vám na výběr. Nabídne vám
mnoho skvělých dramatických momentů, strhující hereckých výkonů a precizní filmařskou práci.
Napětí se přelévá scénu od scény a až na pár momentů, film téměř nikdy nevypadne ze svého
tempa.