spotczek

Nemám ráda ztřeštěné filmy, a tohle je ztřeštěné! Nejsem fanda humoru Jacka Blacka, a tady má hodně prostoru! Nemusím si neustále připomínat nejvtipnější scénky z notoricky známých trháků, a tenhle film je jich plný! Zdánlivě tedy nelogicky mnoho hvězd v hodnocení. On by si objektivně tenhle film zasloužil jen tři, ale druhá půle byla tak plná skvělých nápadů, že jen škoda, že neherci a vlastně i závěrečný film ve filmu nedostali v celé stopáži trochu víc prostoru. Ta úvodní zápletka s el.proudem, resp. magnetismem, je více než uhozená a určitě by tvůrci dokázali vymyslet méně krkolomný důvod přetáčení filmů. Na mě nejspíš nejvíc zapůsobila snaha nakonec udělat něco vlastního, podle sebe a vlastními silami. V podstatě se tenhle film částečně řadí do aktuálního proudu DIY kultury - Udělej to sám. Zde navíc zafungoval týmový duch a myslím, že se ho povedlo přetlumočit i prostému sledujícímu, pasivnímu divákovi. Přestože je závěr vyloženě hollywoodsky happyendovský, a ještě k tomu zprofanovaně emocionálně vyděračský (jednu chvíli všechno ztracený, ale díky kouzlu okamžiku hned zase zachráněný), kompenzují to záběry lidí, kteří se baví, a přitom za to nedostali ani honorář (alespoň podle záverečných titulků), a taky mi to veselí nepřišlo hrané. Všechny zúčastněné to natáčení prostě bavilo, a jak by to pak nemohlo potěšit i toho, kdo se chce radovat ze života s nimi. K tomu ty filmy přece jsou!

Hodnocení tohoto filmu jen dokazuje, jak nepředstavitelně velký rozdíl dlí mezi literaturou a filmem. Tvůrci se téměř úzkostlivě přidrželi předlohy – a zjevně to nefunguje. Přesto mi tak špatný nepřipadá. Právě kvůli magickému realismu předlohy, ani film není tak prvoplánový, za jaký ho považuje už samotné označení „romantický“. Hovoříme zde o postmoderním díle, které mívá dvě roviny. Ta první, příběhová, jde v magickém realismu ruku v ruce s iluzí, druhá rovina je skrytější a hlubší. Márquez tímto dílkem vyšel vstříc většinovému euroatlantickému publiku, takže kolumbijské reálie zde tvoří spíše kulisu, a kýčovitý příběh s prvky pokleslosti by pochopil i neandrtálec. Co už je složitější k zobrazení a vysvětlení, je přesný opak toho, jak se běžně na lásku díváme. Většina bere milostný cit jako něco pozitivního a libého, přitom v podstatě je to přírodní mechanismus, který nás má přinutit dělat věci absolutně nesmyslné, které nám přinesou víc starostí, smutku i trapnosti (viz základ řady scén, které pak bývají schválně přetažené). Řečeno s Márquezem, láska je cholera, na kterou se neumírá. V textu je mnohem patrnější ironie a odstup od tématu než ve filmu. Tedy z knihy mnohem lépe pochopíme například hned úvodní scénu, kdy se doktor zabije pádem ze žebříku, když tam leze za papouškem. Po všech těch letech všechno rozhýbá jeden žebřík?! O našem osudu sice rozhodují maličkosti, ale zde a pak v nesčetných dalších případech je patrná autorova vůle, která svými figurkami po libosti manipuluje, aby nám vysvětlila, že v pravé lásce nejde o tělesnost, o „dobré“ mravy a společenské konvence nebo o čas. V podstatě tím, jak zesměšňuje všechny podoby klasicky komponovaných romantických příběhů, vytváří ten nejupřímnější. To, že někdy působí nechutně, je v pořádku. Proč nás druzí milují? Hraje roli jen sex-appeal či „přetlak“? Nejsme často stejně jako Márquezovi hrdinové spíš směšní? Neměl by si člověk uvědomit, už když je mladý, že jednou zestárne, přestane být atraktivní, ale o potřebu lásky a kontaktu s blízkým člověkem nepřijde? Vsadím se, že pro většinu ani jedna z těchto otázek není tak triviální a jednoduchá ke skousnutí, jak tenhle cukrkandlový bonbonek na první pohled vypadá.

Film je nádherně zrežírovaný, zahraný, vypravený atd. Příliš se však opírá o původní povídku. Ještě by to mohlo fungovat jako divadelní hra, ve které by dostali šanci podobně skvělí herci jako zde I. Huppert a P.Greggory, ale přiznám se, že mi film přijde zbytečný. Ty nádherné kostýmy a výprava mohly dostat více obsahu rozvinutím původního komorního manželského dramatu. Umělecky ztvárněné nadčasové emoce mi nestačí, když dnešní rodinné krize nejspíš probíhají jinak. Evokace starých zlatých časů mám ráda, chápu kontrast vnějšího pozlátka proti vnitřní prázdnotě, což je stále aktuální, ale v tomto podání mi trochu chybí důvod, proč o tom vlastně mluvit. Nač znovu přetvářet to, co již existuje, když k tomu dodám jen dekorativní obal?!

Tento film stojí a padá nejen s výkony všech zúčastněných, ale také s mýtem samotného markýze. Podobně jako řada dalších historicky proslulých násilníků či milovníků (Lucrezia Borgia, Giacomo Casanova apod.) je i jeho charakter součástí tradiční fabulace. Proto se jeho příběh a dílo tak dobře zobrazuje, hraje i prodává. Pravda bývá všednější, až nudná. Ne že by konec života markýze neproběhl nějak přibližně podobně jako v Quills, ale reálného Sada rozhodně nelze považovat za mistrného spisovatele a velkého myslitele. Nesmrtelnost jeho kultu tkví nejspíš v účinku záporné reklamy na přirozenou lidskou senzacechtivost a přebujelou fantazii. Všechno, co šimrá naše živočišné pudy a vášně, v sobě ukrývá cosi z pikantní ambivalentnosti, z neuchopitelného sváru mezi nenaplněnou touhou, nemístností představ o spořádanosti a nestoudnosti, a holou skutečností. Pro běžného smrtelníka je nepodstatné, kdo a jaký Sade opravdu byl. Takový, jak ho zahrál Geoffrey Rush, určitě ne. Nicméně vyznění filmu spíš prospívá, že nesledujeme tragikomického sadistu, který vlastní nezajímavost kompenzuje literárním brakem, nýbrž vylepšeného Sada provokatéra, který sebe a své příznivce ukájí vyzývavou pravdivostí vlastních děl. Quills oslavuje živelnou tvořivost, vlastně ilustruje definici psaní jako intelektuální masturbace, které nelze klást faktické překážky. Rushův markýz umírá zadušen křížem, čímž demonstruje niterný nesouhlas s pokryteckou, křesťanskou morálkou, která ho může zničit pouze fyzicky, nikoliv duševně. Podle dnešních badatelů skutečný markýz tak jasně vyhraněný odpor k víře neprojevoval, podobně mu svoboda tvůrčí nemohla vynahradit tu reálnou. Ostatně dnes si ho pamatujeme jako světově proslulého úchyla, přestože byl spíš k uzoufání tuctovým příslušníkem vyšší aristokracie, z níž se vyděloval pouze neschopností rozpoznat snesitelnou míru věcí. Ani král, rodina, revoluce, nikdo si s ním nevěděl rady, dokonce i ve filmu mu bylo nutné něco dodat, aby vypadal alespoň jako umělec. Podstatná se mi však jeví jiná myšlenka, která v záplavě teatrálních scén, filmové magie a celkově lechtivého vyznění zaniká. Ostatně tvůrci považovali za nutné ji v závěru přímo verbalizovat. Neuvědomíme-li si, kam až můžeme klesnout, nemůžeme si vážit vlastního díla ani sami sebe. To se stalo abbému (J. Phoenix), pomyslnému protikladu markýze, s nímž proto nakonec sdílí stejný osud. Zdravá není ani přehnaná etická svázanost kněze a amorálnost zpustlíka, ani pokrytectví psychiatra (M. Caine), který staví na odiv svou odbornost a spořádanost, ale vcelku působí ještě hůře než filmový Sade. Psychiatr své poklesky a nedostatky záměrně přehlíží, kdežto markýz se k nim jako k součásti svého já hlásí. Pro hrdiny filmu, historické předobrazy i pro nás zkrátka platí, že nepoznáme-li a hlavně nepochopíme-li svou skutečnou nízkost a primitivní pudy, nemůžeme dosáhnout velikosti.

Jurjevo je kafkovský svět, kde se člověk těžko může opřít o něco opravdu skutečného, kde věci i děje nejsou tak jasné, jak se na první pohled může zdát. Všechno sice začíná příjezdem světově proslulé operní pěvkyně do rodného kraje s jejím synem, který se tam ztratí, ale dost možná, že se o žádnou velkou umělkyni nejedná, stejně tak možná ani nemá žádného syna a jsou to jen přání uklízečky z nápravného zařízení. Zajímavé jsou krátké útržky související se synem z počátku filmu (např. neochota řídit, každá bota jiná), které se později objeví v jiné souvislosti, například v řeči jiné postavy, jakoby právě z nich hlavní hrdinka skládala své představy. Ksenija Rappaport skvěle hraje a autoři dobře vybrali exteriéry, které dýchají atmosférou bezčasí. I délka filmu odpovídá vývoji, který od příjezdu (je zrovna mlhavo, i postava syna se občas skoro ztrácí) prodělá hrdinka pomalým sestupem z pozice respektované osobnosti přes hledání zděšené a zmatené matky (ani divák si není jistý, co se děje, když hrdinka sama chvíli tvrdí, že určitá osoba je její syn a hned zase není; většinou nevidíme tvář, případně později dostane známý obrys konkrétní, ale neznámou podobu) po jakési altruistické sebeobětování s nechutně odporným hadrem v rukách, ve kterém snad našla sama sebe. V této mrazivé a naturalistické podobě se může jednat i o jakousi sebekritiku ruské nátury a prostředí, potažmo obecně lidských nadčasových problémů (výhodný kup rudého trička s nacionalistickým motivem, hlavní starost popa o stavební materiál a financování, alkohol, krádež kol a překupnictví ad.). Chybějící závěr je jedinou divácky neatraktivní záležitostí, přestože dává logiku. Ani Kafka řadu textů nedokončil. Zatím je vše otevřeno. Třeba se hrdince a Rusku nakonec podaří „prozpívat“ do světa.

Toto klasický životopisný film není. Ten by se s největší pravděpodobností zaměřil na větší množství historicko-faktografických detailů z dějin Francie, především by nepominul nejznámější, nejtragičtější a nejspíš i nejpodstatnější období konce života Antoinetty. Sofii Coppolové šlo hlavně o zobrazení teenagerky, resp. mladé ženy 18.století, tedy o nitro holky jako my, jenom v jiné době. Na souvislost jejího příběhu s dneškem upozorňuje i moderní hudba, nikoliv dobová. Antoinetta vyrůstala v Rakousku a s maximální péčí byla „pěstována“ jako vzácná rostlinka k habsburskému „šlechtochovu“. Tímto výrazivem chci zdůraznit vlastně jediný smysl života žen z významných, vysoko postavených rodin. Ve čtrnácti ji přesadili do cizí, francouzské půdy a zatížili povinnostmi, které jí nikdo nevysvětlil ani neulehčoval, a ke všemu to ještě zašmodrchali úplně jinými zvyky, jazykem atd. Tehdy se rozdíly stávaly vděčným námětem zákeřné dvorní šuškandy, ale jak moc se liší život v různém prostředí, kultuře a ve specifických společenských tradicích, to si možná neuvědomujeme ani my dneska. (Člověk může být za blbce už jenom bez klasického, obyčejného otvíráku na konzervy, protože s tim cizím se do tý pitomý plechovky prostě nedostane!) Začít fungovat jinde, jinak a bez pomoci bude vždycky složité. Kytka za takových podmínek uschne. Mladá holka si najde únik. Antoinetta si ve svém postavení navíc mohla vytvořit celý svůj nový svět, plný šatiček, volánků, sladkostí, botiček, ale i avantýrek a podobně veskrze příjemných věcí. Ze zobrazení Sofie Coppolové se jí člověk nediví, naopak si dokáže představit, že by dělal to samé, také by si svobodně užíval života. A stejně jako ona a celý dvůr by si nevšímal, že se mění doba, respektive že se vůbec něco děje. Příznačné je v tomto směru jakési pomalé tempo filmu, atmosféra znuděnosti s nádhernými impresionistickými pohledy na Versailles. Osten směrem k dnešku je jasný. Podobně, jako nedocházelo francouzské šlechtě, co se děje uvnitř širší společnosti, nedochází to ani dnes nám. Možná se stejně jako Antoinetta pohybujeme ve stejně příjemné zaslepenosti a povrchnosti. Například nepřipomíná snaha Antoinetty (ovlivněná zálibou panského rokoka v bukolických tématech) krmit své děti čerstvě nadojeným mlékem a právě utrženými jahodami dnešní módu bio výrobků? Nebudeme jednou jako Ludvík a Antoinetta přepadeni rozzuřeným davem (třeba přistěhovalců z východu) v našem pohodlném hnízdečku a konfrontováni s pokřiveným obrazem sebe sama (nebo je snad zhýralost hospodářsky vyspělých zemí v očích dnešních teroristů podložená)? Nejde o obranu rozmařilé Antoinetty s řadou chyb, ale o ni jako o produkt doby, o člověka, který není schopný nadhledu ani introspekce, protože k nim nebyl veden. Jde o tragédii bytosti, která přes veškeré těžkosti nakonec splnila svou povinnost. Stala se matkou i královnou. Ale to nestačilo. Bohužel splnila jen povinnost. S revolucí nikdo nepočítal. Bylo by tedy uctivé považovat Antoinettu a Ludvíka spíše za naivní než zhýralé oběti vývoje občanské společnosti, díky kterým i my můžeme mít se zhýralostí vlastní zkušenost a především díky kterým bychom my dnes naši situaci chápat měli. Podstatné totiž nejsou rozmařilost a zhýralství, ale odtrženost od životní reality, od skutečně podstatných věcí.

Poslední dny na mě působí jako absurdní drama ve filmové podobě. Logicky se tak nemůže líbit skalním fanouškům Nirvany nebo tomu, kdo čeká něco životopisného či informativního. Gus Van Sant užil příkladu Kurta Cobaina, aby si usnadnil řadu vysvětlování. Například nemusí přímo zmiňovat drogy a my o nich víme; celý závěr by nejspíš nebyl srozumitelný, kdyby frontmanova sebevražda nebyla notoricky známou i pro neposluchače grunge apod. Místo toho je zde spousta prostoru pro náhled do intimního světa obyčejného a plachého člověka, který zkolaboval při srážce s nečekanou a přehnanou popularitou. Vlastně jde o boj o sebe sama a problematický kontakt s druhými, který se může týkat každého z nás (viz další Van Santovy filmy). Eugène Ionesco například ve hře Plešatá zpěvačka nechává zpočátku své hrdiny vzájemně komunikovat, přestože se dostatečně neposlouchají, aby v závěru už jen vyráželi zvuky, ale nikoliv řeč. I v Posledních dnech prožívá divák něco tak absurdního, že se musí smát, podobně jako v dramatech právě Ionesca či Becketta. Lze snad brát vážně rozhovor zfetovaného Blaka v dámském negližé se seriózním mužem v obleku ze Zlatých stránek o byznysu s vláčky? Nepřipomíná snad několik pádů groteskní chaplinovské gagy, stejně jako Blakův „tanec“ s puškou mezi jeho spícími „přáteli“ (bydlí s ním, ale nezajímá je; znají se vůbec?) i celé jeho neustálé skrývání a bláznivé mrmlání? Je to však drsný humor, který nechává z nonsensových komunikačních zádrhelů vysvítat osamocenost a hlavně bezbrannost introverta, kterého sice všichni poslouchají, ale jenom jako hvězdu či hrdinu. Prostý člověk je vůbec nezajímá. Tragédie těch, kteří fungují pro davy, spočívá v tom, že čím více lidí oslovují (hudbou, filmy, ale i třeba politikou), tím více se druhým vzdalují. Obzvláště těm nejbližším, od kterých by nejspíš měla přijít pomoc. Ve Van Santově podání nevypadá násilí dramaticky, jak jsme zvyklí z většiny filmových a vůbec uměleckých klišé. Vzniká plíživě jako bolestivé zářezy do duše, jejichž přemíra vyvrcholí (sebe-)destrukcí vyrážející dech. Nepochopeni tak nejsou jenom hlavní hrdinové (Blake, Cobain) a režisér se svou metodou, potažmo absurdní dramatici a tvůrci vůbec, ale vlastně samotné potřeby nás jednotlivců. Podobné, málem filozofické úvahy samozřejmě nemohou být zpodobněny záživnou akcí a poutavým dějem, ale kromě již zmiňovaného humoru (nejlepší je sledovat film v originálním anglickém znění) je zde i skvělá hudba, nejen Michaela Pitta coby trefné kopie Kurta (s tvůrci napodobili spoustu detailů, vizáž i hlas), ale i Van Santova práce se zvuky a obrazem (např. kostelní zvony, opakování scén nebo usínání či kolaps Blaka během TV hitu popové skupiny 90.let - ranařů černošského ghetta s hlasy vykastrovaných andílků). To vše vytváří zvláštní atmosféru, která nutně musí končit beze slov, absencí artikulované řeči. Odrazem nálezce mrtvoly ve skleněných dveřích skleníku, kde leží nehybné tělo, a podobným odrazem nahé duše vystupující z těla. Útěkem „přátel“ v obyčejném autě, po obyčejné silnici, v anonymním davu během normálního dne, od množství vyšetřovatelů, za doprovodu tuctových tónů smutné kytary. Další superstar chcípla, na a co?! Ale zároveň zemřel člověk... Možná už dlouho předtím... Musel? ...Třeba konečně našel, co potřeboval.