Gabriela (festivalový název)

Nejdivadelnější ze všech Chéreauových filmů vznikl podle povídky Josepha Conrada Návrat, jež byla v roce 1898 otištěna ve sbírce Příběhy neklidu a k níž měl autor sám velmi vyhraněný vztah – nenáviděl ji. Snad proto, že tu emoci důvěrně sdílel s hrdinou svého příběhu, blahobytně sebejistým a citově pokryteckým mužem, jemuž se právě zřítil svět. Chéreau Conradovu drásavě bolestnou a krutě smutnou studii rozpadu jednoho manželství posunul v čase do doby krátce před 1. světovou válkou, která hrozila zrušit všechny jistoty dekorativně elegantní, formalizované společnosti. A také, na rozdíl od literární předlohy, pootočil úhel pohledu, takže vztah, vnímaný původně jen z mužské perspektivy, získává rovnováhu sdílené agonie. Jeanova majetnicky sebeuspokojivá hrdost dostane jednoho dne nečekanou ránu, když po návratu z práce najde dopis, v němž mu žena oznamuje, že odchází k milenci. Ta žena, jež byla chloubou jeho „sbírky“, její nejcennější položkou, a o níž se domníval, že zná každou její myšlenku a každý sen. Než však stačí šok odeznít, Gabriela se vrací... Unavená vlastní touhou po lásce i strachem z ní čelí manželovi, jenž se ve víru vlastních, nečekaně objevených emocí snaží nalézt rovnováhu a řešení. Režisér svůj svíravě luxusní (César za výpravu a kostýmy) mikrosvět rodinného dramatu ozvláštňuje kombinací černobílého a barevného materiálu, sugestivním šerosvitným svícením i prostředky typickými pro dobovou kinematografii, jeho hlavní zbraní v této brutální citové vivisekci jsou ovšem oba hlavní představitelé, Pascal Greggory a Isabelle Huppertová. (MFF Karlovy Vary)