Midar

Spider-Man: Napříč paralelními světy je, podobně jako díl předchozí, naprosto dokonale pojatou audiovizuální lahůdkou plnými doušky využívající kombinaci komiksového světa plného ztřeštěných nápadů s možnostmi a mantinely současné animace. Kromě našlapané akce a neopakovatelně kulervoucí stylizace jsou přitom pořád jádrem celého snímku především nosné postavy, jejichž motivace, pocity a činy ve vás dokáží v nejednom momentě vyvolat zatraceně silnou dávku emocí či myšlenek. Zas a znovu se tak jedná o dokonalý etalon komiksové zábavy představující perfektně namixovaný koktejl odlehčeně zábavné akce a tíživosti důležitých životních rozhodnutí. Více zde.

Po úvodních a vesměs průměrných čtyřech epizodách jsem naivně doufal, že děj nabere v druhé půlce na obrátkách a my se tak dočkáme pořádně našlapaného finále. Tvůrci si ale očividně řekli, že už na to všechno totálně serou. To, co následovalo v druhé půlce série, je totiž naprosto žalostná ukázka tvůrčí bezradnosti a nezájmu, ve které byl děj tak plytký a prázdný, že bylo dokonce nutné některé momenty uměle natahovat rádoby uměleckými dlouhými záběry, aby se stopáž jednotlivých dílů vůbec přiblížila stanovené půlhodině. Au...

Smrtelné zlo: Probuzení je solidně zvládnutým hororem, jež se sice na jednu stranu drží zajeté příběhové šablony, nepředstavuje zajímavé ani sympatické postavy, nenabízí tak vděčnou a přehnanou úroveň brutality, jakou sliboval a často je navíc značně nelogický a děravý. Na stranu druhou to ale vlastně vůbec ničemu nevadí. Díky krátké stopáži a rychlému tempu totiž nestíhá nudit, nebojí se krvavých či nepříjemných scén a v nejednom momentě se dokonce vytasí i s poměrně solidně vybudovanou atmosféru. Už kvůli momentálnímu nedostatku kvalitních či alespoň zábavných hororů si tak jednoznačně šanci v kině zaslouží. Více zde.

No ty vole...to byl teda porod. A já se na to přitom tak moc těšil. Z řemeslné stránky věci se sice jedná o špičkovou záležitost, na kterou se opravdu hezky kouká a nabídne nejeden krásně nasnímaný a barevně hravý záběr. V konečném výsledku jde ale o neskutečně natahovanou podívanou s nulovým dějem, jednorozměrnými postavami, nelogickou mytologii a akcí, které sice na první pohled nic nechybí, v jádru je ale děsně nudná, repetitivní a hlavně emočně naprosto mínusová. Nic přelomového, kulervoucího či dechberoucího tak ani za skoro tři hodiny stopáže prostě nenabídne. Chybí tam dravost a nekompromisnost Zátahu, naléhavost Bournea, únavnost Atomic Blonde, brutalita čtvrtého Ramba, nadhled Postradatelných, ztřeštěnost Deadpoola či vynalézavost Upgradeu. Reeves přitom mezi všemi těmi rychlými a pružnými kaskadéry působí čím dál víc prkenně, a Yen, Sanada a spol. jsou všichni do jednoho extrémně nevyužití. Revoluce na poli akčního žánru se tak vážně nekoná a označovat čtyřku Johna Wicka za Kmotra na poli akce je stejně mimo jako nápad obléct Scotta Adkinse do tlustého kostýmu. Posouvat žánr neznamená dělat pořád to samé dokola, akorát na delší stopáži. Méně je někdy více, což bohužel pro zatím poslední díl této akční série platí více než pro cokoliv předtím. Mnohem raději si tak pustím kteroukoliv jednozáběrovku ze seriálového Daredevila, extrémně povedenou hospodskou rvačku se Scottem Adkinsem z pár let staré Pomsty či v podstatě jakoukoliv akční scénu z výše zmíněných filmů. Těm totiž čtyřka Johna Wicka z pohledu akce nesahá ani po kotníky. Že by zklamání roku? Více zde.

V době, kdy měl slasher žánr to nejlepší za sebou a nikdo už o něj neměl zájem, si jeden jeho zarytý fanoušek řekl, že je načase jej znovuzrodit. Proto přišel s vlastním scénářem, který si měl chytře dělat legraci ze zažitých postupů a pravidel, jimiž se všechny ty Halloweeny, Noční můry z Elm Street a Pátky třináctého po celou dobu své existence bezvýhradně řídily. Tím fanouškem nebyl nikdo jiný než tvůrce a scénárista Vřískotu Kevin Williamson, jehož scénář byl ve své době dokonce natolik dobrý, že donutil ostříleného hororového pardála Wese Cravena k tomu, aby se zas a znovu pokusil oživit zašlou slávu tohoto kdysi extrémně populárního žánru. Vznikl tak slasher, který se vymyká všemu, co jsme do té doby mohli vidět, chytře využívá skutečnost, že i samotné postavy znají pravidla tohoto žánru a v nejednom ohledu si perfektním způsobem hraje s očekáváním diváka samotného. Vřískot je tak opravdu unikátním příkladem toho, že i na první pohled vyčpělý a vyplýtvaný žánr může při správném a malinko odlišném uchopení opět dokonale fungovat. Více zde.

Creed III se dobré dvě třetiny stopáže tváří jako další Warrior, tedy dojemné sportovní drama sázející na pomalé tempo, nejednoznačné postavy a komplikované vztahy mezi nimi. Nejen, že ale nakonec ve všech ohledech, v nichž byl Warrior tak zatraceně silný, selhává, on navíc ve třetině poslední všechny ty dlouze budované dějové linky úspěšně splachuje do záchodu. A to jen proto, aby nám naservíroval uspěchané, nefungující a zbytečně přestylizované finále. Tam, kde tak byl Rocky testosteronem našlapanou sportovní podívanou, po které jste měli chuť vyrazit do tělocvičny a boxovat, co vám síly stačí, působí Creed utahaným, ubuleným a značně prázdným dojmem. Na spin-off s mladým Viktorem Dragem se nicméně i přesto všechno pořád těším. Dalšího Creeda už ale příště raději vynechám, ta postava se vyčerpala na konci prvního dílu. Více zde.

Velryba je velice silným snímkem pojednávajícím o všech možných radostech i strastích běžného života, který vám dokáže vykouzlit úsměv na tváři stejně dechberoucím způsobem, jakým vás následně rozpláče. Že jde ve skutečnosti o velice skromný snímek viditelně vycházející z divadelní hry, je pak paradoxně také jeho největší zbraní. Právě díky tomu je nám totiž jako divákům umožněno plně se soustředit jen a pouze na Charlieho nešťastný životní příběh plný bolesti, strachu a utrpení, ale také lásky, naděje a odpuštění. Aronofsky pak sice jako režisér v samotném závěru přece jenom malinko ztrácí nervy a trochu zbytečně tak vystrkuje růžky úplně jiným způsobem, než bych si přál. I přesto se nicméně jedná o suverénně nejlepší snímek, jaký od dob Černé labutě natočil. Více zde.

Kontroverzi vyvolávající oslava historie Továrny na sny zabalená do opulentní, monumentální, dechberoucí a místy nekompromisní tříhodinové podívané, v níž vám Damien Chazelle opět v plné kráse ukáže, proč je zrovna on považován za jednoho z nejlepších a nejtalentovanějších režisérů své generace. Tak nějak byste mohli Babylon ve zkratce popsat a vlastně bych s vámi do jisté míry nemohl nesouhlasit. Přece jenom to ale tentokrát nevyšlo tak dokonalým způsobem, jak je u Chazella jindy zvykem. Zběsilé tempo nastolené hned prvními sekundami vás sice naprosto odrovná tou neskutečnou dravostí a dokonalostí, s jakou vám Chazelle jednotlivé fantastický natočené obrázky promítá. Tento zprvu suverénně vtahující a okouzlující filmový zážitek je ale nakonec malinko podkopán mnohem komornějším a osobnějším finále, které sází především na postavy, jež vám jsou ale naprosto ukradené. Babylon tak sice bezesporu je jedinečnou filmovou událostí a jedním z nejlépe natočených snímků posledních let, jeho režisér a scénárista v jedné osobě se ale tentokrát nechal unést krapet více, než bylo nutné a hlavně snesitelné. Více zde.

Nic neříkající nuda, ve které se za celých padesát minut vlastně nic moc nestane. Po poměrně dobrém úvodů přichází jedná nekonečná a zatraceně nudná procházka, na které jsou zajímavé snad jen krásné záběry na rozpadající se město. Když už se pak po úmorných čtyřiceti minutách konečně začne dít něco potenciálně zábavného, je vám to vlastně úplně jedno, protože to postrádá jakékoliv napětí či atmosféru a všichni tři hlavní protagonisté jsou vám do jednoho naprosto ukradení. Řemeslné kvality to sice má a nápad s vraždící houbou je samozřejmě taky super, tak nějak ale začínám tušit, že to nebude nic pro mě.

První návštěva IMAXu v životě v podstatě nemohla dopadnout famózněji. A to jsem se na Top Gun: Maverick upřímně zrovna dvakrát netěšil. Na začátku minulého roku jsem si konečně pustil první díl a že by mě to nějak zvlášť bavilo či chytlo se teda rozhodně říct nedá. Po všech těch famózních ohlasech, a ještě famóznějších tržbách mě ale nakonec přemohla zvědavost a já se tak na výletě v Praze rozhodl konečně vyzkoušet všemi tolik opěvovaný IMAX. A zážitek to teda byl naprosto odzbrojující od začátku do konce. Top Gun: Maverick přitom ani zdaleka není dokonalý nebo nějak přelomový snímek. Jedná se totiž na první pohled o naprosto obyčejný příběh stárnoucího letce, který se nechce smířit s tím, že už pomalu začíná patřit do starého železa a za pár let po něm neštěkne ani pes. Během uplynulého roku jsme se tak stoprocentně dočkali mnohem propracovanějších, ambicióznějších a ostatně také mnohem kvalitnějších snímků. Žádný z nich ale nedokázal doručit tak dechberoucí a dokonalý filmový zážitek jako právě Top Gun: Maverick. Tom Cruise a Christopher McQuarrie dokázali natočit fantastický comeback, po kterém před uvedením snímku vlastně nikdo moc netoužil, po jeho uvedení si ovšem celý svět rozpomněl na to, že letecké bitvy a namachrovaní letci jsou vlastně pořád zatraceně cool. Vysmátý Cruise obklopený mladými sympaťáky jako je Miles Teller či Glen Powell a pořád krásnou Jennfer Connelly, krásné záběry na zasluněnou krajinu, kulervoucí letecké scény, všudypřítomná pozitivní atmosféra, emoce ždímající flashbacky a hudba, která dokonale podtrhuje všechno, co se na plátně děje, to je prostě neodolatelný, a hlavně dokonale poskládaný mix všeho, co je potřeba k tomu, aby vznikl nezapomenutelný filmový zážitek, který ani po opakovaném zhlédnutí neztrácí na svém lesku a údernosti. James Cameron sice opět doručil přelomové dílo trhající rekordy návštěvnosti, skutečným vítězem uplynulého roku je nicméně i přesto právě Tom Cruise, poslední akční superhvězda, která v roce 2022 převálcovala veškerou konkurenci, když doručila naprosto dokonalý akční blockbuster, který vás suverénně přiková k sedačce a nabije pozitivní energií tak dokonalým způsobem, že na chvíli vážně zapomenete na význam slovíčka „starosti“ a jen si užíváte tu skvostnou, dravou a zběsilou jízdu plnou humoru, nadhledu, emocí a našlapané akce. Něco mi přitom říká, že to letos s dalším dílem Mission Impossible dopadne velice podobně a já se na to zatraceně těším.