Awer

V úvodních epizodách se v člověku (nebo aspoň snad v každém, kdo zná základní fakta o znásilnění a o traumatu) vaří spravedlivá krev a i když nepříjemná fakta zaznívají občas až školometsky, téhle edukace není nikdy dost a krom dramatické stránky to taky v tomhle jede hodně dobře. Seriál jako celek je ale pro mě zklamáním. Předně, podobně jako u Inventing Anna, mě ulovili primárně na příběh Marie coby hlavní hrdinky. Jenže místo toho je 60-70 % prostoru věnováno ne až tak zajímavé investigátorské dvojici. Zase, dont get me wrong, je super ukázat ženy jako policistky ve vyšších pozicích. Je hezký tak trochu až navádět OČTŘ, jak by si měly počínat a jakou mentalitu by mohly mít. Ale sakra: za prvé, ve výsledku je to spíš levná reklama jedoucí v zaprášeném modernistickém duchu "vše se to valí, byť někdy šine, vpřed k světlým zítřkům", za druhé, je to sakra netflixovskej bulšit a všechno to ticho a rádoby hluboké hovory je tam navíc, je převážně nevěrohodné, nedostatečně propracované etc. Škrtnout tři epizody, nebo tři epizody přeorientovat na Marii - a pak by to šlo! Navíc jakkoli kamera pořád sleduje investigátorky, sry, ale kde je nějaká skutečná gradace napětí?! Vyšetřování jede v takovém ADHD rytmu, kdy se neustále investuje mega zdrojů (přičemž vše je k dispozici, okamžitě, učesaně - prostě dřív Hollywood, dnes Netflix) do nových a nových "převratných" nápadů, k nimž dospíváme zásadně při zamyšleném pohledu do okna či na nástěnku, a pak celkem z ničeho, rázem, hurá!, průlom! a všichni jsou si jistí, že pachatel je identifikován a dopaden, ačkoli nejen formálně, ale minimálně tak, jak to podává seriál, i hmotně, zůstává k obojímu mega daleko. Místo toho ovšem vše v závěru pokračuje hladce. Protože nejste blbí a víte, kolikátý je to díl, tušíte, že takhle se s tou stopáží piplají a tolik onoho "deep" small talku tam vkládají proto, že na to mají čas a že tohle je opravdu cílová rovinka. Žádný thrillerový zvrat nepřijde. Nepřijde nic. Všechno je tam nějak prdlé za sebou, člověk úplně vidí tu osu v .ppt. Ani ten motiv tajemného, zašifrovaného disku se nepodaří prodat - ani postmoderně ("ha, tak přeci vše vpřed nejde!"), ani akčně ("wow... tak teď zvoní telefon, to bychom se to konečně mohli dozvědět!"). Já se sakra nechci prezentovat jako totální čsfďácký středosvět, co nevzdělaně plive rádoby učené sentence k filmům, jako by financoval provoz všech kin, tohle je spíš takový můj vnitřní dialog, kdy bych chtěl, aby mě ten seriál býval chytl víc a hlavně dýl a kontinuálněj. Ne, neni to blbý, dobře, že to natočili. Imho jen prostě mohli líp..

Velmi nerealisticky působící konkrétní děj, zpracovaný oním velmi civilním Sedláčkem, s ambicí velmi věcně zasáhnout dva velké společenské problémy (divoká devadesátá a ona promlčecí lhůta). Dohromady to jde tak nějak divně. Člověk to odkouká, je tam napětí, každá z těch tří složek (hyperhustý thriller, komorní vyprávění, dokumentární apel na společnost) sama o sobě je fajn, jen prostě úplně nechápu, k čemu jsou potřeba režiséři, když si stačí, jako v některých restauracích, dát na talíř kus smažáku, kus asijských nudlí a vyvoněnou tortillu...

Nemá to poetiku Trumana, nemá to hustokrutost Matrixu, užívá to nejedno klišé a dalo by se to utáhnout na nespočtu dílčích otázek realističnosti. Ale je to Don't Worry Darling, je to vlastní, jako celek nový film, s dobrou gradací, silnými audiovizuální předěly i vyústěním a excelentním castingem a kostýmy. Spíš než s levnými stereotypy se setkáváme s přesnými zásahy, které nejsou nakašírovanou imagí bez jádra, ale právě syrové. Je to ta autentická, vlastní linka, myšlenka, jíž má děj nést a úspěšně nese - ostatně nejde o dokument. Možná by šlo vytknout práci s charakterem (soukromým, ne deklarovaným) Franka, do které se film pouští, leč jaksi nerozhodně. Na druhou stranu není primárně o něm a napětí pomáhá udržovat právě to, jak málo o něm spolu s hlavní hrdinkou víme. Podle mě - a na mně - Don't Worry Darling prostě funguje...

"Takové filmy už se dnes netočí." A je to celkem pravda. Pouhopouhé dvě nominace na Oscara u takovéhle pompy, která je totálně mainstreamová a široké publikum přiková na 130 minut do sedadel, jsou neskutečně málo.

I na 14 minut skeče na youtube je toho materiálu skoro málo, zároveň toho ale není nikdy dost. Vlak se šine a šine a šine, neděje se reálně skoro nic a Mimořádná událost pořád nalézá čerstvý vtip a neotřele a nepokrytě baví. Nepřestává to vlastně ani při titulcích, s břitkými poděkováními za podporu hezky v uvozovkách. Škoda přeškoda tedy všech těch chvil, kdy už je parodie příliš sjetá (hlavně narážky na Hamáčkův červený tým tam tu provincionalitu rvou zbytečně ad absurdum), a "záběrů z after party", kterými to celé končí a které film, opět úplně zbytečně, shazují do oné roviny "nevyčítejte nám to, je to jen levná sranda" skitu. Vynechat 10, 15, 20 (14!) minut, co přebývají, tak by to sakra nebyl skit, ale kandidát na komedii roku.

Srovnání s Parazitem není jen západní ústřel, nežánrovostí je Podezřelá opravdu podobná. Opět bych se nebál frcnout do seznamu i komedii. Jenže uchopenost je tentokrát problém, zdaleka ne každá poloha funguje a chvílemi se snímek propadá vysloveně do kýče. Od začátku mě to vůbec nechytlo, takže stopáž byla skutečným utrpením, nicméně existenciální spíše než lacině romantické vyznění pak dokázalo oslovit. Přesto mi i v té ukrutné délce přišly ústřední dvojice a její vztah málo prokreslené. Neříkám levně a banálně vše odhalovat. Film mě ale nepřesvědčil, že ví, co skrývá - že ti lidé mimo kameru existují celí

Film o ničem demaskující tak z mého pohledu nakonec i sám sebe. Mnoho povyku, ale to z někoho, kdo udělal něco nějak vyzdvihnutelného, leč hrdinou být ani nezkoušel, hrdinu neudělá a život mu nepromění, jakkoli to v něm může zažehnout takovou naději. Ve výsledku jen všechny strany plýtvají energií a kupí příběhy kolem něčeho, co skoro nestojí za vyprávění. Právě to je samotný Hrdina - a v tomhle případě ploše kýčovitá závěrečná scéna, na násilí budující jakési spojení, v němž nedokážu vidět žádnou skutečnou message, jen povrchní vizuální hrátku, to pouze podtrhuje. Není to zlé a 127 minut uplyne vcelku jako voda, ovšem to je na film s takovouhle pověstí velmi málo.

Náročné téma, u nějž se nedá vyhnout jisté povrchnosti, už tím, jak je to vlastně film o filmu (o knize). Na druhou stranu právě tahle zdánlivá absurdnost umožňuje s materiálem pracovat a poskytnout méně banální perspektivu. Půdorys snímku i tak zůstává průhledný, nelze však přehlédnout nejeden klad: 1, first and not least skvělý soundtrack 2, zdařile vypracovanou remízu, kdy divák, který je obecně nejvíc v pozici Marianne, skutečně dostane jako "nejhlavnější" hrdinku ji, ale její perspektiva není více rozpracovaná než jiné, není jí dán větší prostor na obhajobu svých pozic a nevychází ze snímku ani jako poučená, ovšem ani jako ta lépe promýšlející nebo "rozvinutěji lidská" (tím myslím např. její středostavovskou bláznivost, kterou si může dovolit a kterou vnáší do světa ubíjející dřiny a rutiny marginalizovaných, když si jde jen tak zaplavat, a kterou by bylo snadné zhodnotit jako schopnost relaxovat, jíž prostě "méněcenní chudí" nemají, ovšem též v plošeji třídním pojetí jako vyprázdněný statusový symbol) 3, u mě opravdu velmi silné vyznění, kdy onen remízový souboj perspektiv ústí závěrečnou scénou a posledním záběrem, jehož napětí by se dalo krájet a je to opravdu jeden z nejbrilantnějších (téměř) statických shotů, které lze v kinech najít. Celkově: zaujal mě plakát a vlastně jsem docela počítal s nějakou povrchní hrátkou, ale s těmi, kdo v tom nachází jen tohle, musím nesouhlasit. Prostě dvě ženy a jejich obtížně slučitelné reality. Život nelze žít na zkoušku a vzít si to příjemné z prázdnin, byť v holobytě, do celého roku. Svůj život ale také nedokážeme žít jen jako sérii představení, jsme kdo jsme a nechceme se za to stydět. Spisovatelka vydáním se mezi chudinu nic opravdu nevyřeší stejně jako udělá víc než její přátelé, kteří prostě drží nos nahoru. Je stejně pošetilé odmítat alespoň tu přechodně podanou ruku jako myslet si, že vám vyslouží krom pár známých i opravdové přátele. V tom tkví ta síla finále. Čiší z něj touha nějak ty paradoxy sloučit. Jenže jak?

Don't Look Up v prostředí českého Prdelákova a celkově lokální tónině, s čímž je spojené i to, že musíme být rádi za absurdní ne-vítězství "East-Lookerů", zatímco těžce přežívající rozum reprezentuje duo sebevražedný málemvražedný ochlasta a skorozavražděný muž, jehož povolání se zaobírá spíše Oním než naším světem. Rozměr je opravdu těžce regionální a poetika alegorická, břitká a zkratkovitá, což každému nemusí sedět, ale množství reálií ve snímku je i tak nepříjemně neopomenutelné a je za mě dobře, že se do tématu rovněž tady někdo pustil.

Proč se nezabít vstříc existenciální bezvýznamnosti našeho bytí? Ne. Správná otázka zní: Proč se nezabíjet – navzájem? A ta odpověď tkví právě v té bezvýznamnosti. Protože jediné bytí je bytí vztažené. Tahle jednoduchá filozofická linka (s níž se dá souhlasit i polemizovat, nicméně to teď vlastně není tak podstatné) je v MW&C hezky zachycená, stejně jako to, že v životě nedospějeme jen jednou, ale vícekrát se ocitneme ve fázích bez jasného směřování, v nichž nesměle a neohrabaně našlapujeme a prožíváme s tím spojené krize. Na mě film zůstává příliš metaforický, symbolický, zkratkovitý, sázka na poetiku je odvážná, leč obtížná. Na druhou stranu oceňuju několikrát mile vyvedenou absurditu okamžiků, která dokáže opravdu rozesmát.