Awer

Jeden z těch opravdu šokujících materiálů o tom, co je možné, co je dvojnásob možné ve "staré dobré Americe" a kam může vést "věda" uchvácená partikulárními (obzvláště korporátními, protože tam je prostě zdrojů nejvíc) zájmy. Bohužel trochu utopené ve stopáži a vzhledem k tématu až příliš banálním, life-stylovém, stylizovaném příběhu začínající studentky.

Vidět Zimní prázdniny shodou okolností krátce po Muži jménem Ove byl dvojnásobný balzám. Citlivé dávkování a realistický přístup jsou (kontrastně) prvotřídní a přesně tou morousovitostí, která příběhu přidává novou vrstvu, u mě Paul Giamatti jasně předčí i básnění Robina Williamse.

Říkají morous, kterého budete milovat, a dávají vám milý film, který budete nenávidět. Ta strašná zjevnost a vyumělkovanost nafukování pozitiv i kladů našeho nesebezabitelného "mrzouta" ad absurdum mi sebrala všechnu zbylou faith in humanity, co jsem při sledování hledal. Jeez...

Přiměřeně naštvaný a zaujatý portrét jednoho z nejšpinavějších odvětví s řadou zajímavých osobností, které se jím zaobírají.

Ve světě před vynálezem lži by to byly solidní čtyři, ale holt je na tom filmu všechno super krom toho filmu..

V realitě kina s chrchlajícími lidmi, lidmi na mobilech etc. je zážitek silně omezený. Nicméně pokud najdete sál, art a minimalismus zahrají velmi tíživou první ligu. Přičemž je potřeba mít na paměti: je to film o banalitě zla. Proto je svým způsobem banální. Onen neuspokojený, vyprázdněný pocit z toho, že to "nebyla nálož" (v žádném smyslu), který se u mnohých asi dostavuje, je podstatou konceptu a důkazem, jak zdrcujícím způsobem je zde popsán. A když nad tím teď přemýšlím, tohle "casual" obecenstvo vše jen dotahuje k dokonalosti.

Smát se tomu dá, ale vtipné to není a s trefností narážek to není o moc lepší. Hvězdičky za vlezlost a naději, že na otázku "opravdu potřebuju odejít ze sálu nyní?" jsem si odpověděl kladně příliš brzy.

Filmařsky bravurní, na 123 minutách i díky soundtracku stále nabušené, uchopeně provokativní, lidsky obyčejné. Film o obtížné a krásné touze milovat, důvěřovat a soubýt, odvaze vykročit a jednom z posledních velkých tabu takřečeně pluralitní společnosti. Jak říkal jeden Vašek: když proti tomu řeknete jen slovo, hned z vás udělají vyvrhele a odpůrce evropské integrace (čti existence společnosti).

"Dobro s nelidskou tváří"

Tyhle hodnocení fakt hodně nechápu a nebudu si je číst, abych je "pochopil", páč kdo nevidí, že tohle je fakt awesome portrét fakt awesome lidí, kteří jsou hrdou reprezentací blízké budoucnosti všech dělníků, kdyby se opravdu mohli dostat na úroveň Marxe, je prostě slepej a blbej a nemusím plýtvat zrakem, abych viděl, co poslepu čmárá na internety. (Pro neustálé dotazování "co děti?" u toho vzácného páru, který na nich zcela ultimátně [in the end "jen" téměř ultimátně] nepostavil své soubytí, pouze nedoporučuji antinatalistům. Z hlediska diváka je nicméně to, že i sám pár začíná v době natáčení toho komára slyšet, jedině dobře. Protože i když deset let nerušeného štěstí a indviduálních portrétů by poskytovalo zážitek, jako "manželská etuda" je zajímává ta transformační pětiletka. Právě proto, že tady je co transformovat a je to velmi uchopené. Z tohoto důvodu by se také naopak povinně měli dívat ti, jejichž odpovědí životním výzvám je "nemám čas"; aby viděli, co to reálně znamená. Ale to je asi holt ta slepota...)