czejny

Ačkoliv jsem na Berlinale neviděl nějaké převratné množství filmů, objevil jsem nějaké, které mohu doporučit.

Weight of Elephants - Citlivě, ale i hravě zpracovaný debut novozélandského režiséra, který produkovala Trierova Zentropa. O filmu a jeho krátké hodnocení zde.

Don Jon's Addiction - celovečerní debut herce Josepha Gordon-Levitta. Film zachycuje prostředí, které je mi stejně slizké jako Michal David sám. Diskotéky, divné oblečení, vysoké podpatky, porno. Do toho všeho namontovaná Scarlett Johansson, která touto rolí ztrácí veškerou přirozenou přitažlivost. I přes to všechno je snímek natočený velmi s nadhledem a sebekriticky. Ke konci neustále opakující se zkratky začnou nudit, ale i tak jde o počin, který stojí za trochu pozornosti.

Ayer no termina nunca - Velmi komorní snímek, který v sobě zrcadlí náladu v současném Španělsku více, než se na první pohled může zdát. Otázka, jak tuto vlastnost dokážou rozpoznat lidé, kteří o současném Španělsku nemají sebemenší ponětí. Každopádně mezník ve filmografii režisérky Isabel Coixet a více písmenek také zde.

Before Midnight - Třetí setkání Jesseho a Celine, tentokráte v Řecku. Richard Linklater spanile pokračuje v chytrém romantickém konverzačním dramatu, které odstartoval v roce 1995 filmem Před úsvitem. Stejně jako v předchozích dílech, i zde Linklater rozehrává hru, v níž postupně odhaluje odpovědi na otázky spjaté s časovou prodlevou v životě hlavních hrdinů. Tyto otázky nabírají na naléhavosti i kvůli tomu, že stejný časový odstup prožili i samotní diváci. Tentokráte s ústřední dvojicí prožíváme i krapet hořkosti a celkově zjišťujeme, že jejich předchozí náhodná setkání ve Vídni a Paříži byla zahalena v blyštivém pozlátku, po jehož rozbalení zůstalo to, čeho se oba předtím obávali. Tímto posunem Linklater zvedá úroveň, která lehce poklesla s druhým dílem, kde se výstavba filmu příliš nelišila od prvního dílu a tvůrce jako by spoléhal na tento úspěšný model.

Side effects - Údajně Soderberghův poslední snímek. Jak režisér oznámil na Berlinale, cítí se být unaven jednáním producentů. I když Side effects nepředstavují žádný zásadní průlom, Soderbergh je mistr žánru a stesk nad jeho odchodem po zhlédnutí tohoto snímku je oprávněný. Krátká recenze opět zde.

O berlínském festivalu se z našeho tisku můžeme dozvědět jen takové ty oficiální informace, které většinou neřeknou nic moc o tom, jak festival ve skutečnosti probíhá. Pokusim se to ve stručnosti nastínit.

Festival má různá promítací místa rozdrobena různě po Berlíně. Nejdůležitějším místem je ale Potzdamer Platz. V jeho středu se tyčí nejmajestátnější kino, Berliner Palast, před nímž se po červeném koberci prochází všichni ti, kteří pro filmovou branži něco znamenají. Ale nezoufejte. I když patříte k těm, co nic neznamenaj, je opravdu lehké aspoň vypadat tak, že něco znamenáte. Stačí k tomu novotou zašlé tvídované sako, hipsterské brýle, vzorovanou šálu a vysedávat si v jedné z předražených kaváren, které Potzdamer Platz lemují. A když budete mít štěstí, třeba právě v těchto místech narazíte na někoho vlivného, který vás protáhne na pověstné festivalové večírky "pouze pro zvané".

Berlinale rozhodně není divácky vstřícný festival. Už jenom škodolibý nápad pořadatelů uspořádat festival v únoru (kdy je mimochodem vždycky nehorázná kosa) svědčí o tom, že se s diváky moc nepočítá. Když se divákům podaří ukořistit nějaký lístek v internetovém předprodeji nebo si vystát pekelně dlouhou frontu u kas, krom samotné návštěvy kina, nemá nic jiného na výběr. Akreditace se nedá koupit, festivalovou atmošku na Potzdamer Platzu můžete nasávat do té chvíle, než se o slovo začnou hlásit omrzliny (nebo vaše peněženka při vysedávání v kafárnách) a tak dále.

Další skupinou ve festivalové hierarchii jsou novináři. Ti už se můžou chlubit akreditací na svých hrudích, ale to je tak všechno. Přijde mi, že v Berlíně právě novináři tvoří hlavní fanouškovskou základnu festivalu. Když se nedostanou na tiskovou konferenci s nějakou významnou hvězdou, není nic neobvyklého, když je vidíte, jak si fotí ony hvězdy na televizi, v níž pouštějí přímý přenos z tiskovky. Ve výsledku ale ani pro novináře není úplně lehké se dostat na některá promítání. Když se zrovna nejedná o press screening, musí si stejně tak vystát frontu na lístky. A potom zázemí pro novináře, to je taky dost bída. Krom toho, že hlavní centrálu mají v luxusním hotelu Hyatt, k dispozici tam pořádně mají jenom (ne)perlivou vodu v lahvích. Vtipné je, že tam například není wifi. Pro wifi se pak musí do neuvěřitelně malého prostoru v Berliner Palast, kde neustálým otevíráním dveří neuvěřitelně táhne.

No a pak už následují jenom týpci, kteří mají lepší akreditace. Ani se neorientuju kolik dalších druhů tam je. Jisté ale je, že pokud se k takovým akreditacím dostanete, dost možná dostanete i osobního řidiče a luxusní BMW k přesunu po Berlíně.

Ačkoliv jsem ještě svoje BMW k akreditaci nedostal, festival pořád láká svým jménem, výběrem filmů a i tím netradičním fanouškovským zážitkem.