Janyr

Film je svým způsobem statutárním zjednodušením v podobě klasické středostavovské frašky, ve které poetická logika nahrazuje realismus navzdory náznakům fragmentů určitého dějového prvku a zbytněle narativní význam symbolů a globálů, jejichž obsahem je zřejmě cosi jako narážka na lidskou imaginaritu, nezapře své skutečné formalistické podhoubí. Možná chybí něco jako práce s výpovědní dynamikou, z čehož mohou rezultovat situace, kdy divákovo soustředění musí být permanentně ve střehu. Teoreticky by měl takovýto neustálý útok na jeho smysly mít nejspíše laxativní účinek, zde se to však překvapivě příliš neprojevuje, přičemž důvod je zřejmě v celkové esteticky hnilobně jednotící podobě obrazu.

Tak jó. Belgická paní si hodila nohy do praku před německým pánem a Jírkou Mádlem. A samozřejmě kolem jejich píchajících těl plno nelogičností, hrůzné postsynchrony, režie na úrovni paní Trstěné z vedlejšího vchodu, dialogy jak z kultovního seriálu ČT Znamení koně a vůbec - odpádek. Tu jednu hvězdu za Jirku sem si ještě šestkrát rozmyslel.

Po všech stránkách nehodnotná záležitost, plná nelo-boudních hereckejch pavýkonů. Viktor Polesný je absolutní režisérský mimoň, ovšem s tímto scénářem by si natloukl tlamu kdokoliv z nás. :-)

Stan padající ze schodů, ze štaflí, demolující telefonní budku, zamotávající se do vlastního (směšného) oblečení..atd. Režisér James Parrott nám zde předložil portrét smolařského vola, kterému v nejlepším případě spadne na barák letadlo a na vánoce vypadne z okna. Pravda je, že některé scény, ve snaze říci toho co nejméně, chvílemi poněkud ztrácejí na gegovitosti. Naopak více vtipu bylo vloženo do částí, kde je Stan sám – zde toho prostoru má až příliš, čehož výsledkem je, že sám se sebou nemůže vystačit, takže naň stále něco padá, nebo on padá někam. Přes těch pár přiblblejších ploch lze lehce přeskotačit.