imarvin

Sérií kriminálních případů podle skutečných událostí máme v současné době nepřeberné množství. Některé jsou zpracovány dobře, některé hůře a pak jsou Zahradníci, kteří se všem ostatní zcela vymykají. Originálnější zpracování jsem ještě neviděl. A co víc, tahle originalita se mi přesně trefila do mého vkusu, a navíc každý díl přináší nějaký nový neotřelý nápad. Tedy „neotřelý“ pro formát kriminálky. Velkou radostí byl pro mě výkon Olivie Colman, (kterou jsem si oblíbil již v seriálu Koruna, anebo po boku Meryl Streepové v Železné lady) a Davida Thewlise (Lupin z Harryho Pottera). A i když to tu a tam lehce skřípe, za originalitu u mě jasných 5 hvězd.

Nemůžu si pomoc, ale nepřestává mě fascinovat, čeho je někdy člověk schopen. Kde se v lidech bere síla někoho zabít? Jak nás okolí ovlivňuje v tom, jací jsme? Proč všichni něco předstírají a dělají ze sebe něco jiného, než jsou? A jak to všechno působí na psychiku člověka? Další pohled do hlavy vraha, který celou dobu skvěle odkrýval cestu ke smrti. Skvělé herecké výkony byli jen další skvěle zapadající součástka. Jen ten konec ve mně zanechal nějakou nepříjemnou pachuť a chybějící pátou hvězdu.

Velmi klidně a pomalu plynoucí příběh z jedné mnoha verzí postapokalyptické společnosti. Nepotřebuje šokovat a bombasticky ukazovat jaké rabování nebo šílenství dokáže taková apokalypsa vyvolat mezi lidmi. Jen chce vyprávět příběh několika osob, jejich ztrát a trápení, které jim nová situace přináší. A dělá to dobře, lehce a bez zbytečného patosu. I přesto nebo možná právě proto to na mě báječně fungovalo. Člověk má aspoň čas se s postavami prostě sžít. Dalším plusem je zvolený soundtrack. K páté hvězdě mi tak chybí jen vysvětlení některých pohnutek hrdinů a pár slabších míst. Ale i tak řadím mezi velké seriálové zážitky. Protože někdy není potřeba 254 dílů k vyprávění silného příběhu.

Asi jsem na podobné filmy už starý, ale mně to přišlo až příliš krvavé a až moc drastické. A to už asi není nic pro mě. Co se ale musí nechat, že zápletka není vůbec špatná. Možná by trochu prospělo trochu více střihu, a ne tak dlouhá stopáž. Jako vždy u Tarantina skvělý soundtrack a dobrá práce s kamerou a dlouhými záběry. První půlka filmu odehrávající se venku mě bavila rozhodně více. Podtrženo sečteno, pro mě spíše průměrná podívaná, kterou už nikdy nepotřebují vidět znovu a rozhodně to nejhorší od Tarantina, co jsem měl možnost vidět.

8/10 Mám hrozně rád filmy, které jsou na první pohled malé (malý rozpočet, žádné příliš známé tváře), které v sobě ale mají velký obsah. A tohle byl přesně ten film. Báječná atmosféra, které hodně dodávalo to, že je film černobílý. Stejně jako Štěpán mě u filmu napadlo, že z tohohle svého filmu Nolan hodně čerpal pro Memento. Nevím, jestli nápad s přeházením scén mimo chronologii byl Nolanův nápad (asi ne), ale pracuje s tím hodně dobře. Za mě fakt hodně dobré a vidět to před těmi 20 lety, určitě bych dal 10/10 nebo 9/10. Ale teď už ovlivněný všemi dalšími filmy…

Tenhle film jsem našel v nějaké stovce filmů, které musíte vidět, než umřete. A upřímně, moc nevím proč. Je to podle mě na svou dobu asi dobrý film, ale mám pocit, že s věkem ztratil svoje kouzlo. Nebo aspoň já jsem ho tam nenašel. Alfred Hitchcock rozhodně patří do zlatého fondu kinematografie, ale myslím, že má velké množství daleko zajímavějších filmů. Co se mi ale líbilo a proč jsem se nakonec rozhodl, že je to o kousek lepší než průměrný film, je způsob práce kamery. Třeba záběry v úvodu z letadla (nebo helikoptéry) jsou boží a v té době to musela být doslova bomba. A hodně dobře se pracuje se zadní projekcí ve scénách v autech a na lodi. Bylo vidět, že tam nejsou jen tak slepě a jsou součástí děje a dobře předem natočené. No a moc dobré jsou kostýmy a vůbec výprava.

Skvěle obsazený film Vojtěcha Jasného dává jasný obraz o době, na kterou by možná někteří rádi zapomněli, ale nám ostatním dává zprávu o tom, jak dokážou být lidé zkažení a lehce ovlivnitelní. Jak hodně podobné tomu, co zažíváme kolem sebe dnes. A při pohledu na tento typ filmu se s hrůzou v očích ptám, proč jen jsou lidé tak nepoučitelní? Lidské charaktery se časem asi nemění, a tak tento snímek zůstane navždy nejen výpovědí doby, ale i mezilidských vztahů. Zvláštní dík za roli pana Vladimíra Menšíka, který mi tímto filmem jen znovu dokazuje, jaký pan herec to byl.

Po tomto filmu je mi naprosto zřejmé, čemu se říká minimalizmus. V poslední době jsem se přistihnul při tom, že většinou do kina chodím jen na americké blockbustery. Naději a víru v českým film jsem ztratil už dávno a doma si raději pustím seriál. Jaká škoda pro mě a dánský film Tísňové volání mi připomněl, co mám na filmech tak rád. Tu tmu v sále a naprosté soustředění na děj. A na plátně ani nemusí být známé obličeje, vše nemusí vybuchovat a každá sekunda filmu nemusí být vytvořena na počítači. Stačí jedna, dvě místnosti, jeden herec, sem tam nějaký kolega, sluchátko u ucha, mobilní telefon v ruce, a hlavně skvělý nápad a dobře zahraná situace. A to přesně tenhle film je. Napětí dokáže udělat z ničeho a já celou dobu seděl přikován ke křeslu a hrozil se, co přijde teď. Samozřejmě ze strachu o postavy, které jsem jen slyšel skrz telefonní hovor. Geniální film a můj návrat k dobrým bijákům.

Na Tři billboardy jsem se chystal už docela dlouho. Hodně jsem toho o filmu slyšel, ještě více četl, takže po dlouhé době jsem šel do kina s očekáváním, že to bude bomba. Většinou totiž už chodím bez očekávání, člověk si pak daleko více film užije a není zklamán. Jenže tady to prostě nešlo a moje očekávání byla evidentně hodně blízko bodu mrazu. Protože to, co se na mě z plátna valilo, bylo neuvěřitelně blízko bodu varu. Skvěle natočená černá komedie plná paradoxů, životních neštěstí a geniálně zahraných rolí. Nedávno jsem s někým rozebíral, že aby byl film dobrý, musí ve mně vzbudit nějaké emoce. Ach, bože! U tohoto filmu těch emocí bylo neskutečně mnoho. Smích, pláč, mráz po zádech, otevřená ústa… Shrnuto do jedné věty: „Svět je malý a o náhody tu není nouze a život je pěkná dě..a“.

Nevím, proč se mi film Žert tak dlouho schovával. Jde o velmi zajímavý pohled na dobu dávno minulou. Jeden malý žertík, který dokáže člověku pěkně zamíchat se životem, rozjíždí vlnu následků, které se vymykají lidskému rozumu. Z dnešního pohledu černá komedie, ale mě by docela zajímalo, jestli i v době, kdy běžel film poprvé našimi kiny (1969 – čili už po okupaci), než ho zavřeli do trezoru, vzbuzoval v sále tolik smíchu, který se rozléhal při promítání dnes. Každopádně i přes vtipná místa mi běhal hlavně mráz po zádech z toho, čeho jsou lidi schopni pro své přesvědčení, které nemusí být vždy to správné. Jak dokážou druhým zničit život a kariéru jenom proto, že s nimi názorově nesouhlasí. Hlavně je neskutečný přesah i do dnešních dní, protože lidi jsou na sebe jako psi pořád a spravedlnosti se málokdy dočkáme. A já se jen bojím, co všechno nás ještě čeká.