JJJJJana

Tak po tomhle filmu jsem se rozhodla, že si ještě nějakej čas nechám svůj v pořadí druhej mobil v mým životě. Abgrajdovat budu, až to bude nezbytně nutný. Holt  ještě nějakou dobu přitáhnu nechtěnou pozornost, když mi někde zazvoní telefon (co to je?). A je jedno, že dokument byl agitka se všemi dětskými nemocemi...

Tohle je předem prohranej boj. Honím se, abych ocejchovala 2OO filmů, nutím se používat školní škálování, abych mohla psát komentáře - a vlastně nevim proč. Ohvězdičkovávání je jakoby vertikální. Ale já filmy vnímám když ne horizontálně, tak síťované v souvislostech: kulturních, dobových, v kontextu tvorby jednotlivých autorů, musí se se mnou na chvíli potkat... A zase je zajímavý zažívat vlastní mutace názorů na některý filmy po letech. Jejich hodnota se zvyšuje nebo snižuje v přímé úměrnosti k opotřebení – zkušeností, nánosem prožitého, nánosem viděného a odžitého.Paradox: nároky se zvyšujou a zároveň stoupá tolerance k chybám, který film šperkují. Stejně - když mi i po dvaceti letech zůstane film v hlavě, je pro mě hvězdnej tak jako tak.

Film je magie.

Dokumenty mám skoro radši než hraný filmy.

Hodnocení je iluzorní hra - neříká nic o kvalitě filmu, ale obnažuje toho, kdo jej hodnotí.

Filmy, kterým bych dala méně než tři body, buď vůbec nesleduju, nebo nedokoukám - navíc každý film má svého diváka.

I největší sračka může někoho inspirovat nebo posunout dál, za svůj vkus člověk víceméně nemůže.

Vysmívat se někomu nebo něčemu pro nedokonalosti je marněním životního času.

Víc než filmy mě baví pozorovat lidi, situace, dění a spojitosti.

Taková permanentní vnitřní kamera.

To je všechno.