PavelU

Vyrovnat se s nepříjemnou záležitostí může trvat roky, poznala to i hlavní hrdinka tohoto romantického filmu. Jejíma očima sledujeme, jak komplikované měla mládí, že po ní kluci letěli, ona se nedokázala rozhodnout, s kterým z nich bude. A jak je na konci příběhu jasné, nebyla jediná, kdo se v tom až po uši utápěl. To naznačuje a věnuje se tomu zhruba první třetina, pak následuje střih do doby o osm let později. Sebemenší záminka může skončit panickým atakem, najednou před očima vidí dávnou vzpomínku, jíž by se nejraději zbavila. Svědčí to o tom, jak bolestné to pro ni stále je. Naštěstí se setká s někým novým, kdo jí s tím pomůže. I on si v dětství prošel podobným trápením. Film to reflektuje skrze na přeskáčku koncipované linie vyprávění, tvořících tu orámování atmosféry oněch tíživých vzpomínek. A jak moc se dokáže minulost zhmotnit i v současnosti, co vše ji dokáže připomenout, to ukazuje úchvatná scéna v parku. Sloužící k milému pohlazení na duši někoho, kdo má potíže mluvit. Že z toho můžou být jiní pod návalem emocí, změť na ně se deroucích pocitů. Je to celé primárně o tom, udělat si pořádek v hlavě, co oni dva pro sebe vlastně znamenají, dát si vše jasně najevo, vyřknout ta správná slova, vyvarovat se nějakých nedorozumění. Nejvíce zajímavé mi přijde to vrstvení několika postav, až má divák často dojem, že je těch protějšků více, že si jsou blízcí i ti, o nichž by to neřekl. Což o to, ale nikoliv tak, jak se všeobecně předpokládá. Čímž je vystavěné jádro podrobeno neustávající interakci, variované k proplouvaní ve složitých vztazích. Nezřídka tak končících vzájemnými chybami a výčitkami. Pak je o to obtížnější vše nějak vyřešit.

Příběh podle skutečné události. Mladá dívka Chie Nagashima se seznámí s mladíkem Tarou, když omylem přijde na špatnou prezentaci a následně pobaveně odejde. Pak se oba potkají ještě v autobuse, od té chvíle neudělají od sebe ani krok a začnou spolu chodit. Později si on všimne, že s ní není něco v pořádku, naléhá, ať mu to řekne. Chie se mu přizná, že kromě její matky, co jí už zemřela, má rakovinu i ona. Že se to dozvěděla krátce po jejich seznámení. Děj se tedy soustředí na ně dva, jak se snaží strávit spolu drahocenný čas. Ačkoliv je tím pádem atmosféra ve smutném a bolestném tónu, srší z filmu hřejivý pocit něčeho smysluplného. Být tu jeden pro druhého. Dopřát si procházky na zajímavá místa, setkat se se svými kamarády, nevynechat příležitost k projížďkám na kole, diskuzi s rodiči. Brát to tak, jak byly karty rozdány. Něco po sobě zanechat, využít to na maximum. Třebaže je to už, vzhledem k situaci, opravdu velmi obtížné. Záběry umožňují poklidné tempo v krásných kulisách, s minimálním množstvím postav, kde je důraz kladen i na hudbu. A jak už to v podobných počinech bývá, čím blíže závěru jsou, tím vyhroceněji se jeví. Zajímavé je, že ke konci ještě následoval epilog. Neboť neponechala hlavní hrdinka nic náhodě, a i když prožila nezapomenutelné chvíle se svým milým, měla pro něj ještě připraveno poslední překvapení. To tak přispělo k ucelenému dojmu z díla, v němž exceluje pěkná Nana Eikura, která mně už oslnila v jiných rolích. Na začátku je citát od osoby, jíž je film inspirován. Moc krásné konstatování. A v závěrečných titulcích lze vidět, jak vlastně doopravdy vypadala. Tu její fotografii tedy oceňuji.

Tady jsem si už vzpomněl na Dívku u mých dveří, ale musel bych si ji znovu pustit. Je neuvěřitelně šokující, jak moc je toto téma v Koreji tak rozsáhlé, vlastně i kdekoli na světě. Svědčí to o rozvrácených sociálních jistotách a neochotě něco podniknout. Děti živoří na ulici, mrznou.. Tentokráte se stupňování násilí děje v o něco menším gardu, ačkoliv je samozřejmě i tak naznačeno a ukázáno vše, co má podstatným způsobem navodit bezvýchodnost té situace. Film pracuje s jistou úrovní poetiky, prolíná se v něm minulost postav, je spojen klíčovou scénou ze začátku příběhu, která slouží jako postupné vodítko k hlavní postavě. Ty dvě, malá holčička a dospělá zachránkyně, jsou si osudově blízké, několikrát se prostě na ulici ve městě potkají. Až je minimálně v jednom z těch případů podivné, že na sebe stále narážejí. Noční scéna s lezením, jíž předcházel křik a pokus o volání pomoci, skončila adekvátně k ní. Navíc flasbackem a nenadálou reakcí ženy, když jí najednou došlo, že musí konat. Emoční otisk v tváři byl značný. Tempo je nyní komorněji pojaté. Vysvětluje se tu ta nízká míra empatie k dětem, neboť špatné návyky a osobní zkušenosti si člověk uchovává až do dospělosti. Šlo z toho cítit, jak měly postavy tendenci jednat přespříliš radikálně. Jelikož je tu dána zcela nedostatečná legislativa, jak tyto nesnáze smysluplně řešit. Východiskem tudíž byly konfrontačněji vypjaté momenty, kdy toho měly už plné zuby a chtěly jen utéct. Nedivím se jim. Pasáž v koupelně dá vzpomenout i na tu podívanou z roku 2014, ale pochopitelně v odlišněji koncipovaném vyznění. U snímku zaujme i pěkný motiv obrázku, nepostrádající styl. Oba pachatelé vykresleni přesvědčivě brutálně.

Zde se dá poměrně snadno vcítit do postavy malé holčičky, co je absolutně bezradná se svým trápením. Tvůrci to dávají zcela přesvědčivě najevo. Byť to nejspíše v rámci natáčení asi byla nepříjemná zkušenost, naaranžovat vše důvěryhodně, stejně jako to i zahrát. Pro vykreslení situace a poskytnutí gradující atmosféry se tu ale fakt probourávají veškeré ledy, dosud jen velmi zřídka viděných scén. Jdoucích prostě až na dřeň, samozřejmě, ne úplně pokaždé, něco je v temnotě, případně mimo záběr, či s odstupem uplynulé doby. Jako iracionální se mi jeví, že i když je jakékoli násilí dnes už úplně běžná záležitost našich životů, alespoň, co se týče filmů, tak reálně většina lidí nemá s něčím takovým vůbec osobní zkušenost. Naštěstí. Fingovaná díla musejí primárně reflektovat náladu ve společnosti a podávat autentická svědectví o tom, co se v Jižní Koreji stává denním chlebem. Zákonný rámec ničemu z toho nedostačuje, pravomoci Policie rovněž ne. Odbor na ochranu dětí či učitelka té nebohé dívčiny, nikdo z nich se k ní nijak neměl. Ani sousedi neprojevili nejmenší snahu o napravení této krušné a bezvýchodné situace. Je hrozné zjištění, jak si někteří dospělí vynucují poslušnost na dětech. Lpět se má na trpělivosti, poté rozvážném a klidném mluvení. Nikoliv na tom, že si tělesnými tresty někteří vymůžou kázeň. Nejhorší je, že se to postupně stupňovalo. Do té míry, kdy už zhasínala jiskra naděje v zakročení někoho kompetentního, kdo by je z toho dostal. Soudní přelíčení rozpačité. Film se mi líbil, ona dívka zaujala. V rámci možností skvěle nasnímáno, poselství to řeklo výrazné.

V asijských filmech se hodně operuje s nostalgií, s tím, jak byli kdysi mladí, co spolu prožili. To je následně středobodem vyprávění podobných příběhů, kdy současnost hraje jen vedlejší úlohu. Sloužící tak primárně ke gradaci sděleného, že vhodným uchopením není divák o nic stěžejního připraven. V Pure Love toto vše je obsaženo, přestože se může zdát jeho tempo poměrně nevyváženým. Atmosféra stojí na jejich bezprostřednosti, z časů dospívání, neboť mohli být sví, nezávazně a vtipně se bavit, vzájemně popichovat, ale i mít svá trápení a tužby. Objekty zájmu je dvojice dívek a trojice kluků. Na jakémsi malém ostrově u moře, a v roce 1991. Sami snili o tom, jak se v dospělosti setkají a na ty příhody zavzpomínají spolu. Zaposlouchání se do rádia tudíž spustí vlnu nekončících emocí, staré rány oživí, většina z nich bude tak nucena znovu se alespoň v myšlenkách vrátit do té doby, kdy každý z nich pěti oplýval ještě nespoutaností, sny a radostmi ze života. Vše měli před sebou. Dalo by se říci, že se to dotýká toho, zda je či není dotyčný spokojený, jak moc ho dosavadní existence nějak tíží, co tudíž s tím. Čímž staví sebe i ostatní před ožehavou volbu. Do toho i obecný dohled dospělých, vymykající se jejich vidění světa, neuvědomující si celou šiři svého počínání. Z té přemíry štěstí, že spolu byli, pobavili nejen sebe, ale i ostatní, vyplývá, nakolik důležitou zkušenost to pro ně mělo. Tklivá píseň s podmanivě znějící melodií, dokreslující tu sílu okamžiku, opravdu kouzelné lokace toho místa, vybízející ke všem těm nezbednostem, nabízejících se zcela samy. Správné uchycení každého záběru a jeho propojení s dějem, kde chyby hrají klíčovou roli. Vztyčit hlavu, podívat se na starou fotografii, nechat unášet rozbouřenými vlnami, plakat a trpět.  Nezapomenout.

Tak nějak konstatuji, že kdysi byly filmy z Koreje lepší. Public Enemy má typické znaky dospěleji koncipovaného snímku, zhruba na úrovni amerického Heat. Alespoň v tom důrazu na postavy. Všichni herci vypadají přesvědčivě, jejich charaktery hýří vážným zájmem o to, co jako figurky v příběhu představují. To vše mi zde velmi sedlo. A já prostě zbožňuji vážněji pojaté podívané, co nedělají v triviálních věcech žádnou ostudu. Primárně jde o poctu policejním složkám, po infantilnosti a nesmyslném chování ani památky. Jen se tu neustále všichni pohlavkují, což by někdo mohl brát jako regulérní mlácení či týrání. Je to zřejmě pro tento národ poznávací znamení. Důležité je, jak svědomitě svou práci berou, záleží jim na výsledcích a kázni, byť ne každý se tím řídí. Vesměs trnitá cesta mezi respektované vyšetřovatele, jak s ní daný příslušník sboru naloží, to už je čistě na něm. Odbor vnitřních záležitostí, kam spadá dohled nad dodržováním předpisů a postupování dle všeobecného předpokladu, co by měl každý policista ctít. Samozřejmě, nechová-li se tak, zadělává si na možné potíže a své degradování. Děj je tudíž sledem toho, co jsem už popsal. Klasická kriminálka, kde se vše postupně podělá, hlavní hrdina má důvod ke své naštvanosti. Jednou v noci si potřebuje ulevit, ale přimotá se neuvěřitelně bizarním způsobem k hrdelnímu zločinu, co se později rozpomene na onu osudnou noc. Tím je rázem jeho hnací motor existence jasný, dostat toho, kdo se nezastaví před ničím a policistům tím jen přidělává práci. Jde zároveň i o hodně vygradovanou hru na kočku s myší, jak si oni dva dokáží vzájemně strkat klacky pod nohy. Jsou ve svém počínání velice dobří. Zkrátka podívaná, co strhne. Radost vidět!

Ponurý thriller v komorním duchu, začínající hezky pomalu. Princip pomsty je v něm ústředním motivem, zde podaným dosti netypickým způsobem. Nic pro slabé povahy, v Jižní Koreji  se s tím totiž fakt nepářou. Zejména pokud jde o děti. Policie je tu opět k tomu, aby motivovala přeživší oběť k akci. Nemůže přece všechny zdroje věnovat jednomu případu. Alespoň obyčejnou sledovačku zařídit mohla, to by se ale příběh filmu rozpadl, vyšetřovatelé by narušovali týmovou práci té pětky. Upoutání na vozík jí více nedovolilo, musela se tak spoléhat na ostatní. Ačkoli si své užije. Dějově se tu hraje o vzácnou krevní skupinu, která je tím elementárním hlediskem k cíli. Osobní konfrontace a vzájemná fascinace pachatele s obětí tu hrají prim. Pokřivená morálka a vlastní zájmy též. Je se svým osudem už smířená, vydá se vstříc k předpokládanému vyústění tudíž zcela dobrovolně, pro závazek ostatních. Estetika si tu podává ruce s absurdnostmi, jak může být umění povýšeno na úplně novou úroveň. Kdy dochází ke schůzkám  a obdivu s vlivnými lidmi, kteří samozřejmě vůbec netuší, oč jde a jaký je celý smysl té záležitosti. Symbolické suvenýry, systematicky označené, komu dříve patřily. Závěr docela vygradovaný, nasazující předešlému tempu záda. Herecky zajímavě poskládáno. Kamarádka ústřední hrdinky s diametrálně odlišnou náturou, přispívající k odlehčení situace, byť se není rozhodně čemu smát. Strhující podívaná. Vyvažující to vše primárně bezútěšným stavem zoufalosti jeho obětí, ocitajících se nenadále v jeho plném sevření. Vhodné k nočnímu sledování. Potitulková scéna s náhledem na ně, co jim dopřává radost. Hudební melodie je perfektní. Komentář notně zkrácen.

Nad tímhle zůstává rozum stát. A chrochtám blahem, jak geniální to bylo. Variabilita vyprávění tu totiž nezná hranic. Normální konverzačka? Film pro teenagery? Nebo něco jiného, srovnatelné s Confessions, Better Days či A Bittersweet Life? Možná. Je to o přátelství, o nepřízni osudu, o nesnadných časech dospívání, o pomíjivosti a odhodlání. Mít své sny a prožít je, to má rozhodně smysl. Udržuje to lidskou mysl a vůli příčetnou, schopnou se povznést nad nemožné. Dostát svému já, projevit se v tu nejlepší chvíli svého života, dát věcem volný průchod, oddat se té katarzi a tomu pocitu jedinečnosti okamžiku. To pak přispívá k neopakovatelnému zážitku ze sledování. Příběh je nějak veden, žánrově promíchanej, obrazy scén neskutečně propracovanej, metaforami přímo prolezlej, délkou stopáže značně podmíněnej. Pro Japonce tak typické, nejde o žádnej bizár, ale zcela regulérně na vážno koncipovanou podívanou. Jisté je, že mi to rezonovalo v hlavě i mnoho minut poté, co již odezněla melodie v závěrečných titulcích a já si zpět skládal tu mozaiku viděného. Začalo to navíc zcela triviálně, odvedlo nepozorovaně pozornost jinam, poskytlo sice nějaká ta vodítka,  aby si to ale jelo už svoje a diváka udrželo tam, kde ho to chtělo mít. A nejlepší na tom je, že to samozřejmě má potenciál k opakovanému zhlédnutí, aniž bych musel litovat zhoršení dojmu. Zajímalo mě, jak to dopadne, o co vlastně jde. Všechny postavy ve filmu byly přesvědčivě zahrané, o to emočněji se mohly ukázat. A jakýsi prazvláštní pocit čehosi se nad tím celou dobu vznášel. Že by přeci jen ano?

Spinocereberální degenerace není nic příjemného. Stačí si představit ztrátu koordinace a stability nad chůzí, postojem, napražením ruky, schopností dobře psát, nemluvě o tom, že jiný styl písma musí být o to náročnější k provádění tahů psacími pomůckami. Místo klasické školy, kde byla postupně ostatním na obtíž, byť jen na oko, ve skutečnosti jim na ní velmi záleželo, tak skončila v té speciální, s podobně indisponovanými studenty. Učili je tam se spolehnout na sebe, vzájemně si pomoci. Ono to ale dost dobře nejde. Jen obyčejná chůze se prodlouží, je vyžadována ideálně nějaká asistence, tělesná výchova je utopie. Dotyčný zkrátka prahne po triviálních činnostech, kterým se nemůže vůbec věnovat. A i když měla hrdinka sen, že bude alespoň psát, krom jejího deníku a pocitů o stesku a svých snech, to moc perspektivy neskýtalo. Jelikož čas běžel, stejně jako, bohužel, se neustále zhoršující stav jí samotné. Snímek to vše podrobně jejíma očima líčí, a neměla-li matka čas pro zaneprázdnění prací, starala se jí o dceru jedna hodná paní z obchodu, nacházejícího se poblíž školy. Tak si rozuměly. Není to vyděračky zaměřené na city a podněcování slz z očí diváka, byť se tomu ubránit, skrze přesvědčivý a náročný výkon ústřední představitelky, mimochodem, hodně krásné a milé zároveň, moc nejde. A i na mě to spolehlivě fungovalo. Je pravdou, že některé části nehýří přílišným rozpracováním na větší prostor scén, pročež asi vznikla i seriálová verze, kde to už zřejmě zaneseno je. Moc hezký a dojímavý film, v němž se ona dívka spoléhala i na svou letitou doktorku.

Určitě zajímavý film, už jen pro to zasazení a žánr, ale něco málo tomu ještě chybělo. Podmanivá atmosféra pobřeží, bezútěšnosti životů jich dvou. O to větší odhodlání měl, nechtěl se vzdát a jal se konat. Za odkaz své rodiny. Problém je to rčení na začátku, vnímám jej jako kolosální prozrazení děje. Zorientování se v postavách, faktech, nástinu příběhu a tak, to potíž nepředstavuje. Herecky též celkem sedí. Jde o to, že znalý divák, i s absencí k nastudování knižní předlohy, může prokouknout podstatu toho, co je tu tím stěžejním elementem. Mně to bylo jasné v momentě, kdy svit z přijíždějícího vozidla ozářil stojící postavu před ním. A to si to dále pohrává ještě s dalšími možnostmi, jak to v tom fiktivním světě uhrát a udělat. Název snímku upomíná primárně na toho kocoura, i když ne nutně, jak později divák uvidí. Za výrazný nedostatek považuji nepřesvědčivý ráz té změti bílé a modré barvy. Ostatně, i ten cover na ni naláká o to přesvědčivěji. A jelikož jsem už dříve pár skvělých kousků z Japonska viděl, tento proto byl zkrátka slabší, ačkoliv se na něj v ostatních věcech velmi dobře divá. Logicky špatně koncipován rozhodně není. Pak už je tu jen onen sourozenecký vztah, zde podněcující jisté emoce, ani oni ale v té souvislosti moc šancí nedostali. Kromě patřičné gradace v závěru. Skončilo to pěkně. Vzbuzovalo naději, hýřilo velkolepostí, nekalostí a originalitou. A ten kocour a scény s ním? Zvláštní kouzlo měl, i na něm to rozhodně stojí. A to se u tohoto nevšedního díla cení.