Germanicvs

Nedávná projekce tak trochu opomíjeného Skolimowského snímku Křik (1978) s démonickým Alanem Batesem (1934-2003) ve mně vygenerovala nečekanou vzpomínku. Jisté neuhlazené rysy herecké ikony tak trochu připomněly známou tvář z minulosti. Pohled do internetového prohlížeče dodal děsivou informaci, že právě v roce 2022 minula první pětiletka, kdy do světa mýtů a legend odešel nejen filmový pedagog Jan Kastner (1954-2017).

Nenápadná postava nevysokého vzrůstu s šibalským kukučem pod skly dioptrických brýlí a v jisté době i trochou kil mimo stanovený tabulkový rámec nedávala tušit, co v sobě ukrývá. Šedá vnější fasáda v sobě nesla nečekaný obsah zapáleného filmového pedagoga a estetika, činovníka, porotce, programového ředitele, aktivního „klubáka“, rozhlasového redaktora pravidelného nedělního filmového přepadení, novináře, milovníka pivního moku i dobrého jídla, manžela, otce, kumpána a společníka.

Naše kroky se prvně střetly v momentě, kdy jsem si během studií musel splnit předepsaný počet kreditů v tzv. kreativním bloku a zvolil jsem studenty oblíbený předmět Filmová tvorba. Šuškalo se, že seminář vede chlapík, co dobře kecá, uvidíš i zajímavý filmy a zápočet je jistota. Tohle vynucené lovení kreditů mi otevřelo nové a po pravdě nečekané obzory.

Film mne vždy bavil a přitahoval, ale tahle nová konfrontace dovedla nahlédnout mezi jednotlivé scény, slova ve scénáři i kulisy filmového průmyslu. Nakoukaný film se na semináři náležitě naporcoval, vypreparoval a deformoval na zdánlivě nespatřené jednotliviny. Film nás pohltil, vláčel a nedal nám spát. Kastner byl pro nás „zapálené“ pro věc filmový guru i Weirův Kapitán, co inspiroval a občas nám i pěkně od plic vynadal. Jednou za čas jsem ho coby náladový snílek a filmový pozorovatel prapodivnou smskou vytrestal. Navigoval při psaní bakalářské i diplomové práce a během obhajoby víru v překonání tlaku protistrany dodával. Pak ještě v mezičase jsem jeho výklad Dějin filmové tvorby pravidelně nasával.

Karlovarský festival, jepičí festival v Písku či Letní filmová škola byly místy, kde jsme na sebe tu a tam ledabyle narazili a občas dali řeč. Tak trochu z něho bylo s léty cítit, že nemá pod sebou pevnou zem a zásluhy své a činy podceňuje, nevnímá. V mých očích to však stále byl ten stejný filmový guru, slovních hříček král a všednodenní vzor a profesionál. Poslední setkání bylo rok před odchodem v Karlových Varech. Pohublý, však v plné zbroji po projekcích (i recepcích) putoval. Prapodivně jsme se míjeli bez pozdravu a zpětně si to trapné mlčení ve zprávách tak nějak vysvětlili. Následující rok 2017 jsem Vary záměrně (už z nejasných důvodů) vynechal a přišel o možnost posledního festivalového míjení a švitoření a v říjnu přišel černý háv.

Tedy nyní, po pěti letech ve stínu, milý filmový průvodce a guru vzpomínka se slzou v oku a (ne)poslední rozloučení. Adieu!

Jak napravit zlomenou nitku životní energie. Jak pomoci lidskému jedinci z letargie, narušení strnulosti ducha zasaženého „donjuanstvím“ mládí na úžlabině životní bilance. Měl dosavadní život světoběžníka smysl, když chybějí hmotní nástupci? Proč nevytvořit bláznivý plán „hry na naději“. Stačí odeslat fiktivní zpověď matky v růžovém negližé a aféra je na světě. Dekonstrukcí strnulé reality vykonstruujeme realitu novou, nadějnější. A tak po vzoru trpaslíka-cestovatele z Amélie z Montmartru vyšleme hlavního hrdinu na cestu napříč časem do doby blaženého smilstva. Dáme tak dosavadnímu životu zapomenutou energii dobrodružného mládí. Obstaráme mužského potomka, jenž může být obsažen v každém příchozím.

 
     Není však fiktivním potomkem svůdná a nad míru lidsky přívětivá epizodní květinářka? Není autorem oné smyšlené dopisní aféry párek spokojených sousedů s nespočtem ratolestí? Má vůbec cenu dobrati se rozumného řešení? Výsledný dojem je ukryt v hlavě hlavního hrdiny, jenž s posledními nájezdy „divoké“ kamery rezignuje na racionální řešení. Stržen vírem událostí je katapultován do světa vlastních bláhových myšlenek.

     V duchu jarmuschovského dobře padnoucího střihu bez zbytečných příkras, kudrlinek se odvíjí příběh boje za ospravedlnění vlastní, byť společensky „nepřípustné“ existence na tomto světě. Chlípný zkrachovalec získává šanci na život, odfiltrovaný dosavadní denní rutinou.

Lze zachytit mechanicky, tahem štětce vzdálený bod omega, odlesk univerza, nekonečno, boha, celý život člověka udělený nám v jedné tisícině vteřiny před smrtí na jediném plátně mistra? Takovou výchozí otázku si klade známý francouzský tvůrce Jacques Rivette (1928-2016) v bravurním snímku Krásná hašteřilka (1991).

 
    Přibližně jednou za deset let nastává vhodná konstelace k vytvoření jedinečného uměleckého skvostu. Předchozí nadějný pokus byl díky přerušení toku inspirace nevěrou manželky-modelky Liz s rodinným přítelem zastaven v půli cesty. Čas k novému (a zřejmě již poslednímu) pokusu právě nastává, a proto je třeba objevit novou adeptku, jež by se stala předobrazem Krásné hašteřilky. Proti své vůli byla mužským kolegiem vybrána Marianne, přítelkyně mladého perspektivního umělce Nicolase. Mladý pár je pozván na prohlídku skanzenu dávných děl kdysi věhlasného malíře Frenhofera. Impulsem k novému pokusu se stává náhlý kolaps (či epileptický záchvat) rodinného přítele (obchodníka s uměním) během idylky porcování domácího koláče před umělcovým sídlem. Člověk, jenž způsobil předchozí nezdar, tak paradoxně vyvolává pokus nový. 

     Ve všech předkládaných partnerských vztazích je patrné vnitřní pnutí a skryté tajemství, hodné odhalení. Náročný výrobní proces uměleckého skvostu náležitě prověří pevnost či nestabilitu dosavadních vazeb. Jednotlivé významy a dějové posuny jsou skryty v důmyslně propracovaných dialozích. Mnohé jsou záměrně vsunuty do jiných úst a do jiného načasování než by se dalo dle tradiční dramatické osnovy dedukovat.

     Zobrazení tvůrčí aktivity umělce představuje řada snímků, jež se staly učebnicovými příklady, jak si v takové situaci počínat. Příkladem geniálního zachycení geniality může být Formanův Amadeus či Kieślowského první díl trilogie Tři barvy: Modrá. Zkoumaný vzorek však vykazuje větší míru reálnosti vedoucí k dokonalému ztotožnění diváka s umělcovým záměrem. Každý tah a črta je nahlížena skrze malířovy oči a tvořivé prsty.

     Tvůrce se mění v boha-stvořitele, jenž v gejzíru toku tvůrčí energie modeluje netvárné (dosud statické) tělo figuranta a uděluje tak lidstvu nedosažitelný horizont – nesmrtelnost. K zachycení dokonalosti je nezbytná souhra obou partnerů, a tudíž je třeba překlenout dosavadní nadřazenost tvůrce i strnulost modelu-polotovaru a poskytnout modelce dostatečný prostor ke kreativnímu přínosu hašteřivého objektu.

     Čára střídá čáru, skica skicu a konečně plátno poskytuje základní platformu k zachycení finálního výjevu. Tisíce ohybů znaveného těla jsou postupně zavrženy, aby ustoupily tomu jedinému z variace možných. Využití původního torza obrazu odstartuje jiskřivou polemiku manželů o zmařeném uměleckém díle.

     Dokáže však nedokonalý tvor přijmout dokonalost? I na tuto otázku mistr bravurně odpovídá. Modelka Marianne je znepokojena nelidsky chladným dílem. Malíř a jeho manželka Liz (bývalý model schopný se vcítit do umění i manželovy duše) však dokáží v načrtnutém opusu objevit ony nepatrné odlesky dokonalosti a raději dílo „společně“ pohřbívají do dočasného hrobového přítmí. Také nevinný pohled dítěte (služčina dcerka) dokáže v uměleckém díle zachytit dokonalost. Manželka-model uděluje obrazu symbolické poslední pomazání načrtnutým křížkem na zadní část rámu obrazu a vyšle jej do temnoty provizorního hrobu. Tak jedinečné dílo musí zemřít, aby se v nové povýšené formě zmrtvýchvstání znovu objevilo na slunečním světle. Až lidský rod dozraje onoho vyššího bodu „darwinovské“ vývojové škály, bude mu obraz odhalen. Nebezpečná červená silueta díla je záměrně vystřídána nadějně poklidnou modrou náhražkou (v odevzdané póze klečícího pokorného služebníka páně). Nicolas ovšem tuto „náhražkovitost“ odmítá.

     Do popředí vystupuje duchovní rozměr uměleckého zobrazení. Úchvatná paralela tří obrazců – v hovoru vzpomínaná 33-letá  Ježíšova pouť za zvuků vzdáleného kostelního zvonu. Následná póza modelky stylizované do útrpného Ježíšova postavení ji dokáže ztotožnit s osudem tohoto věčného tuláka lidským svědomím. Tato triáda naznačuje přítomnost tří základních elementů křesťanské věrouky, a to otce (malíř-stvořitel), syna (Ježíš Kristus v řadě náznaků, údělu modelky a obrazy křížů) i ducha svatého (vzdálený hlas srdce zvonu).

     Snímek je téměř oproštěn od hudební kompozice (zmiňme jen nečetné úryvky ze Stravinského) a slovo dostávají koncertující cikády a jiné ruchy. Divák vtažený do proudu dějových pochodů si této zvláštnosti téměř nepovšimne. Vše je protknuto realismem, jenž netouží po jemu „nepřirozené“ zvukové kulise. Eliminace hudebního toku je pro Rivettova díla příznačná.

      Veřejnosti neznámý snímek by si zasluhoval větší pozornosti, neboť je to umělecký skvost vysvětlující či spíše naznačující nevysvětlitelné. Ukazuje namáhavou cestu umělce k vytvoření jedinečnosti přežívající věky. Obhajuje právo umělce ve světě plánování a předběžných rozpočtů na svobodnou tvůrčí existenci.