kristyna3

Lesapán je snímek pojednávající o Hejkalovi, kterého můžeme znát jen ze starých báchorek. Jenže tady to žádná stará báchorka není, i když to tak může zpočátku vypadat. 

Vladimíra Havlíčková jako Anička a Marek Pospíchal jako její otec a myslivec bydlí v souladu s přírodou hned u lesa. Jenže jednoho dne se jim zatoulá pes a už se nevrátí. Myslivec také najde auto pytláků, jenže je samotné už ne. A to mi už dávno víme, že byli brutálně zavražděni, jenže kým? Tajemnou bytostí z hloubi lesů, s kterou se Anička skamarádí a kterou dokázala asi jako jediná pochopit. Jenže ani jedno její milující otec nedokáže. Vydává se Hejkala, kterého ztvárnil Josef Rarach, do lesa hledat, protože věří, že jen on sám je jediným pánem lesa. Vlastně mu to ani nemůžeme mít za zlé, jen chrání svůj les, který je pro něj domovem. Mezitím Hejkal dojde až k Aničce k nim domů a ukáže se nám tak v plné kráse, dokonalý a děsivý zároveň. Anička ho za každou cenu brání a snaží se otci domluvit, že není jediným pánem lesa, že existují i jiné síly chránící les. Dokonce se jí to už skoro podařilo, jenže přišel smrtící výstřel. Ale opravdu tajuplné bytosti opředené magií umírají? 

Za zmínku jistě stojí i maska Hejkala, ne které se podílel z části i sám představitel oné bytosti, Josef Rarach. 

XII ZRÁDNÁ SKLÍČKA NA SPÁNCÍCH SLEPCE PETR BROK V PASTI ÚTĚK LIFT — A OPĚT SEN

A pojednou — Petr Brok se zachvěl. — Ostré čočky na tváři slepce se znenadání na něho upřely! Sádrově nehybná tvář se zašitými víčky trčí do prostoru jako sfinga. Ale ostře broušená sklíčka se dívají upřeně do tváře Brokový. Zdá se, že to v nich hoří... Je to klam? Či je prozrazen? — Je to možné, aby ho uzřel tento slepec? Brok povstal. A hle! — Sklíčka se pohnula vzhůru, za jeho tváří. Nyní si slepec sahá na spánky, otáčí drobným zoubkovaným kroužkem, jakým se reguluje mikroskop. Brokovi se zdá, že každý jeho pohyb prochází ohniskem těchto čoček. Dosud nepoznaná hrůza jako ledový blesk projela mu tělem. Podrazila mu kolena. — Petr Brok znovu usedl a přikrčil hlavu až k samé desce stolu. S úděsem zíral vzhůru, na dva černé plaménky v čočkách. — A tu se mramorová tvář ohyzdně pokřivila, ruka se napřáhla, a její ukazovák, jako hlaveň revolveru, namířil Brokovi mezi oči. Výkřik: »Tady sedí! Obsadit všechny dveře! A nestřílet! Dostat ho živého!« Bezruký Garpona jedním skokem byl u prvních dveří. Perker obsadil druhé. A slepý Orsag označoval každý
Brokův pohyb hlavní svého ukazováčku. Přibližoval se k němu ve spirále, strašně pomalu, přikrčen ke skoku. Petr Brok byl v pastí. — Jedněch dveří musí dobýt, anebo padne! U jedněch červený nos, u druhých Garpona. Stál na jedné noze a druhou zamykal. Brok skočil! Orsag vykřikl a postavil se mu do cesty. Brok ho skolil pěstí do břicha. Garponovi podrazil jedinou nohu, na níž stál, skočil ke dveřím; otevřel je, vyrazil, zavřel v jediném okamžiku. — A již letěl tmavou uličkou kamsi, kamsi... Panebože, kolik tu bylo schodů a schůdků, vedoucích vzhůru a opět dolů, kolik chodeb, jejichž stěny se rozbíhaly a opět setkávaly, jejichž stropy stoupaly a opět padaly. Kolik místností proletěl, kolik rozsáhlých sálů, tmavých děr i malinkých kumbálků, sloužících bůhví k jakým účelům. Jednu chvíli se ocitl na galerii, táhnoucí se kolem pustého, zaprášeného sálu. Pak zase přeběhl krytý můstek, který visel nad propastí světlíku. — A v patách dupot jako víření bubnů a stále jich přibývalo a jejich tempo se šíleně zrych- lovalo. A opět uličky, nové schody, nové arkády, nové prostory... Teď vběhl Brok do hladkého, lesknoucího se válce. Je to kanál — Ne, je to jícen děla. Ne! Je to trubice hvězdářského dalekohledu, neboť se úží a úží... Již jen leze po čtyřech, již se jen klouzavě protahuje a posunuje jako housenka. Již nelze dále, již je konec, konec... Ale tento trychtýř tady stejně již končí drátěnou mřížkou. Brok uchopil tuto mřížku a zoufale jí zatřásl. Podivné! — Malé, rezavé sítko se otevřelo lehounce jako nic. Petr Brok proklouzl a sklapl za sebou. A tu
podlaha pod ním začala klesat. Jen ještě zahlédl za mřížkou tvář s rozbitým nosem. Byl opravdu nejvyšší čas. — Ale v liftu, při šíleném pádu do propasti, opět ho zastihla zlá hodinka. — Nesnesitelný tlak sevřel mu do kleští mozek, až pozbýval vědomí. Opět jej počal mořit onen příšerný sen. — S největším úsilím bránil se nočním příšerám, aby mu znovu nevnikly do mozku; aby opět neupadl do oné páchnoucí podzemní díry, kde se cosi děsného odbývalo v šedivých, hýbajících se kuklách. Petr Brok se děsil těchto snů. Bylo mu, jako by v nich opět procitlo jeho staré tělo, jako by pozbylo své nehmotnosti, jako by se přihlásilo se všemi svými bolestmi. — Bál se, aby nezahynul v jednom z těchto svých snů ještě dříve, nežli dokončí svoji dobrodružnou práci tam kdesi vysoko, vysoko, v jednom z tisíce pater Mullerdómu.

XI ZVĚDAVOST PETRA BROKA A CO Z TOHO POŠLO NOS TRAVIČŮV BITKA V KRYCHLI NEJVÍCE ZUŘIL BEZRUKÝ GARPONA

Hrbáč umlkl a jeho očka se zvědavě smekla po tvářích kolem stolu. — Nosatec zatroubil do šarlatového kapesníku svoji táhlou, smutnou melodii jarní rýmy. — Tvář slepcova trčela nad stolem jako kus mramoru. — Ale dvě sklíčka na spáncích se leskla vesele, jako by se hlasitě smála, tak se alespoň zdálo Petru Brokovi. — Bezruký vrah snad vůbec neposlouchal. Neustále zaměstnával obě svoje nohy s pruž- ností opice. Tu pod stolem jimi cosi kutil, hned zase nad stolem rejdil, levicí si vytáhl dýku, mrštil jí ke stropu tak obratně, že se točila jako vrtule. Měl čas ještě vyprázdnit sklenici, nežli dýka opět dopadla do pravé hrsti jeho nohy. — Z kapsy u vesty si vytáhl tabatěrku, nasypal zelený prášek na kotník, srkl do sebe nosem, a prášek zmizel. Potom kýchl tak silně, až probudil stařečka Schwarze, který mezitím usnul. A nyní, po skončení této epizody, kdy se téměř všichni stydlivě zamlčeli — promluvil Petr Brok. — Dokonce ne snad proto, aby se prozradil. Chtěl toliko vyslat svůj hlas do ucha hrbáčova, aby se ho zeptal na věc, kterou toužil zvědět. — Chtěl mu vnuknout svoji otázku tak, aby se hrbáček domníval, že se ptá někdo z přítomných. Pocítil přitom trapně nevýhodu své neviditelnosti; jak je osamocen, vyloučen z jejich důvěry, odkázán na dlouhé a
plané debaty, jež mu pranic neprospějí... Chtěl se zeptat hrbáčka, ale uši ostatních byly jako hlídací boudy, zamaskované chumáčky pačesů. Proto přiblížil svá ústa téměř až k jeho boltci a ptal se bezbarvě, tiše, jen jakoby mimochodem. »A jak vlastně vypadá ten božský — Ohisver Muller?« Hrbatý sebou trhl, jeho očička se otevřela současně s ústy dokořán, tvář mu téměř naběhla samým údivem. Brokovi se zdálo, že se na jeden okamžik rozšířila od stěny ke stěně. Ovšem byl to klam. Bledá špička jeho tváře již zase vězela mezi rameny jako klín vražený do špalku. — Hrbáček povstal a tím se zmenšil o celou hlavu, neboť nohy židle byly vyšší nežli jeho nohy. »Kdo z vás se ptal?« křičel rozčileně. »Pravím — kdo se ptal?« Druzi se divili. — Nikdo přece ani nehlesl od té chvíle, co on sám domluvil! »Slyšel jsem hlas. Přísahám! — Při samém Mullerovi přísahám,« (hrbáček vztyčil pravici proti kulatému sklu) — »že nelžu! — Někdo je zde!« »Snad Velký Muller ráčil...,« ozval se pokorně travič a s hrůzou se zadíval ke stropu. »Ne! ne! — Kdosi se ptal po samém Mullerovi!« — »Kdo?« »Hlas! Do ucha mi to zašeptal!« „Nemluví Kawai z tvého mozku? — Možná že sám ses infikoval šílenstvím — « »Vy všichni jste blázni! Přísahám! Sázím svých 50000 hvězd!«
Stařeček Schwarz si soucitně ťukal do čela a vykládal, jak je on sám stižen marasmem při nejvyšší opatrnosti, s jakou zachází se svým plynem. Mezitím Petr Brok seděl klidně na volné židli, která tu zbyla po odchodu agentově. Cítil v sobě nesmírnou moc nad těmito zrůdnými lidičkami a mohl s nimi zatočit, kdykoliv by se mu zachtělo. Vzpomněl si na revoluci v dělnických patrech, na Vítka z Vítkovic, na vše, co na něho chystají tito lotři, a přemýšlel, jak by je nejlépe odstranil, aniž by si potřísnil krví svoje neviditelné ruce... Měl právě proti sobě šťavnatý, nevyčerpatelný nos prodavače jedů, právě vyprázdněný a znovu se naplňující. Tento tragický nos ho již od počátku dráždil a působil mu přímo bolestný hnus. — A tu Brok, nemoha déle snášeti tuto trýzeň a přetékaje nenávistí k ohavnému nosu, uchopil sklenici a mrštil jí do něho vší silou. — Krev vytryskla, prodavač jedů se zapotácel. — Ostatní zděšeně vyskočili a maně se uchopili za svoje nosy. Ale to vše bylo dílem několika vteřin. Banda se vzpamatovala. Utvořila frontu zády k sobě. Ve všech rukou se naráz objevily revolvery. Černá, vytřeštěná očka hlavní zakroužila prostorem. Počala se šílená palba v krychli. Rány štěkaly, kuličky hvízdaly, zrcadla se sypala, ze všech koutů se prášilo. Nejvíce zuřil bezruký Garpona. Lehl si na stůl, nohy do výše, na zadku se točil, jednou nohou se odrážel, druhou bodal na všechny strany, podoben spíše Harpyji nežli člověku.

X HVĚZDÁŘ GALIO, PÁN HVĚZD PRVNÍ LOĎ DO VESMÍRU HLAD MULLERŮV PO HVĚZDÁCH JAK SE STAL GALIO VELKOU NULOU SUDAR ČULKOV, KRÁL 50000 HVĚZD

Hrbáč vztyčil dva prsty k vypoulenému kulatému sklu ve stropě: »Ať je On mým svědkem, že nelžu, ráčí-li právě shlížet na svoje ponížené služebníky. Zbavil jsem ho nepřítele, který by byl z něho vysál do poslední kapky onu zázračnou šťávu, která tryská pod jeho Mullertonem a která ho napájí... Dnes to již může vědět každý! Ko-ko-ko-ko — Byl to starý Galio, prodavač hvězd. — Jeho syn, který dnes obývá plná tři patra ve třetím pasme, je pouhým žabařem proti svému otci. Z milosti Mullerovy prodává hvězdy bezcenné, vyřazené — hvězdy hořící nebo sněhové, či komety, které jen proletí a už se nevracejí — nikdo o ně ne- stojí. Spatné zboží... Pi-pi-pi-pi. — Jo, starý Galio — to byl génius! — méééé! — Na jednom ostrůvku Polynésie si zařídil hvězdárnu a dělal zázraky s jedním zrnéčkem solia. Domorodci ho učinili králem a on sjednotil asi deset ostrůvků pod svým žezlem. Tehdy právě jezdil Veliký Muller po mořích a kupoval zbytky světa. Přišel ke starému Galiovi do hvězdárny, jež byla i jeho královskou rezidencí. Když se ho zeptal, co žádá za svoje ostrůvky, řekl mu starý lišák skromně: „Noční oblohu!"
Ani prášek zlata nepřijal! Méééé! — Dobrý Muller viděl v tom rozmar starého podivína, šíleně zamilovaného do svých nebeských oříšků. Bylo to jako zadarmo. Hvězdy nepatří nikomu, ani Mullerovi, ale když je stařík mermomocí chce, proč by mu je neprodal? Chce-li být napálen, budiž napálen! — Sepsali smlouvu: Muller se stal pánem desíti ostrůvků v Polynésii, Galio pánem hvězd. Jeden měl zajíce v pytli, druhý vrabce v povětří... Mňaáú! Ne jednoho, miliardy vrabců, kteří se k němu slétali za jasných nocí ve věčně stejném hejnu — — Tenkráte ovšem Muller netušil, že se podaří vyrobit ze solia vzducholodi, které budou křižovati vesmírem jako komáři! — Dávno již zapomněl na svoji smlouvu... První vlaštovka byla vypuštěna, a za pět měsíců se vrátila, obtížena nesmírnými poklady z devíti hvězd! Ustavila se hvězdná spojovací společnost Vesmír, a tím se otevřely nové, nevyčerpatelné zdroje úžasných bohatství. — A tehdy se přihlásil starý Galio se smlouvou! Ukázalo se, že všechny Vesmírem objevené hvězdy předem už patří muži Galiovi, neboť smlouva byla podepsána samým Mullerem! Tu teprve poznal Bůh, jak draze koupil svých deset ostrůvků... Galio se stal de facto pánem všech hvězd a Muller jen jediné, té, na které stál. — Lililili — méé! — Pohádkové poklady, rajské plodiny, nové kovy, nové drahokamy, — všechno to podle prokleté smlouvy patřilo starému Galiovi! — Pi-pi-pi-pi-pi... A tak chtěj nechtěj musil náš Veliký Dobrodinec dobyté hvězdy od Galia vykupovat zpět, pěkné jednu po druhé... Jeho důstojnost by prostě nesnesla, aby objevená hvězda měla jiného pána kromě něho, aby nesla jiné jméno nežli to,
které jí dá On, stejně jako by nesnesla, aby smlouva s jeho podpisem nebyla posvátná. — A tak zatímco se objevovaly nové a nové hvězdy, Galio prodával, Muller kupoval. Ale zásoby Galiovy byly nevyčerpatelné. Mééé! — Muller platil a platil. A došlo to tak daleko, že všemohoucí pán světa byl donucen zase rozprodávat svůj svět, kus po kuse, aby nasytil svůj planetární hlad... Nejpodivnější ze všeho však bylo, že starý Galio zásadně odmítal přijímat poklady pocházející z jiných planet, byť byly sebecennější a vzácnější. Uznával a přijímal toliko zboží, jež naše stará hvězda sama zplodila... A co s ním dělal? — Počal rozhazovat Mullerovo zlato mezi chudý lid. Města, ostrovy, doly, průmyslové podniky, které Muller zastavil, rozdával dělníkům a žebrákům... Nazývali ho Osvoboditelem! Oh, byl to dobře promyšlený plán, jak zničit Ohisvera Mullera! Vždyť zostuzený a napůl ožebračený majitel světa se již chystal opustit tuto planetu, aby se vystěhoval na jednu ze svých hvězd — — A tehdy — pi-pi-pi-pi — v poslední hodinu, kdy byl Muller již na pokraji úpadku (prodával Galiovi Mullerton a ten se chystal vyhodit jej do povětří!!!), tehdy jsem počal léčit starého Galia na reumatismus. Ko-ko-ko-ko. — Jednoho večera — pamatuji se na to jako dnes — povolily jeho kloubové bolesti a on byl v jarní náladě. Ptal jsem se ho tenkráte, kolik již prodal Mullerovi hvězd a kolik mu jich ještě zbylo. „Tolik, kolik jsem jich měl na počátku," usmál se Galio záhadně. — „Kdybych mu prodal každého dne milión hvězd, musel by Muller žít ještě milión let, aby jich měl teprve jednu milióntinu." Méééé! —
A oné noci, když starý Galio usnul, vstříkl jsem mu tři kapičky Kawai pod kůži. — Pi-pi-pi! — Ráno Galio vyskočil: „Tužku! — Papír! — Kolik mám peněz?" Napsal devítku a přidával nuly. Deset archů popsal nulami za první den. A od té doby se stal jeho mozek mašinou na výrobu nul. Všechny jeho myšlenky staly se nulami... Mňáu! Nyní ovšem jsem se již lehko zmocnil prokleté smlouvy a odevzdal ji Ohis Mullerovi. Teď žije Galio v blázinci 970 a chrlí nuly. Sám se stal velikou nulou! — — A tak jsem tenkráte zachránil boha Mullera! Ten ještě dodneška napravuje škody, shromažďuje a znovu slepuje, co mu starý Galio rozklížil. — Mne chtěl učinit císařem Bradierry! Mééé! — Odmítl jsem. — Pak mi nabízel, abych si vybral, kterou chci říši, který trůn, chci-li být králem či vojevůdcem nebo diplomatem. Řekl jsem, že nechci nic jiného nežli doživotní pobyt v Mullertoně, v Jeho blízkosti, v záři jediného jen paprsku Jeho milosti. Li-li-li-li! Nakonec mi přece vnutil 50 000 hvězd. Prohlásil mne králem těchto světů. — Chtěl jsem se tam již podívat — ko- ko-ko — uvidět svoje poddané a nechat se na jedné korunovat. — Ovšem že nelze na všech... Kdybych byl každý den korunován v jednom ze svých království, musel bych žít přinejmenším ještě 137 let!... Mééé! — A pak — Muller mne nechce pustit, prosí, abych mu zůstal nablízku, kdyby mne snad někdy potřeboval...«

IX GARPONA MISTR PERKER — JEDY SÉRUM KAWAI PLYN SIO SKLÍČKA NA SPÁNCÍCH SLEPÉHO

»Snad dýkou?« zeptal se hranatý chlap, jemuž druzí říkali Garpona. Scházely mu ruce a sám se obsluhoval nohama. »Již jsem řekl — šlechetný Muller si nežádá krve!« »Mám solidní jedy na skladě...,« začal drmolit muž s nachovým, nestoudně velikým nosem. Zaujímal hroznovitě větší část jeho obličeje, a Brokovi se zdálo, že stále ještě roste a zraje. »Mám osvědčené, tisíckrát vyzkoušené zboží. Jejich zavedení obstarám se zárukou sám. — Chce-li, zemře srdeční mrtvicí. — Po kapce U smrt vyjde z mozku. Na vaše přání může zemřít rakovinou, požitím dávky I. Mám doutníky O! Miligram E ve sklenici mléka...« »Pracuji pouze ve velkém,« přerušil nosáče hlubokým basem slepec. Víčka jeho očí byla sešita, což dodávalo tváři strašlivý klid. — Ale na spáncích měl namontovány kovové skříňky; z nich se jiskřily kupředu dvě ostré čočky jako oči dravce. »Kdyby bylo potřebí zničit tu revoluci, dokáži to svým bacilem... Ostatně Veliký Muller o mně ví...«
»I na otroky dojde,« odpověděl agent. »Především ale Vítka odstranit! — Ne zabít, rozumíte? Ať si žije jeho tělo! — Duši mu třeba zničit! Bud duši, či mozek!« »Vstříknutím séra KAWAI do mozku — zešílí...,« radil mužíček se dvěma hrby na zádech. »Vdechnutím plynu SIO přes jednu noc zestárne,« připojil vetchý, třesoucí se stařeček, opelichaný do posledního chloupku. »Zbytek života bude umírat marasmem. Přístrojek možno nenápadně umístit v ložnici, je to hračka, gumový míček, jen se zakutálí...« »Nejlepší dýkou, nejlepším jedem, nejlepším sérem, nejlepším plynem — jsou oči!« mluvila opatrně, ale důrazně žlutá tvář s kulatýma, černýma očima, v nichž prudce jiskřily dva do běla rozžhavené čtverečky. »Dobrá,« řekl agent a vytáhl notýsek, — »zapíši si vaše jména. — Mistr Garpona — dýka. — Mistr Perker — jedy. — Mistr Schwarz — Sio. Mistr Orsag — bacily. — Mac Doss — hypno! — Sudar Čulkov — Kawai! Přijďte zítra se svými prostředky do Oranžové ulice, číslo 8, patro 274. Aerolift vás dopraví na vrcholek Mullertonu, a seshora se již lehko dostanete až k srdci revoluce mezi tu luzu, a smísíte se s ní... Podle zdaru podniku budete odměněni Velikým Mullerem.« »U všech ďasů!« zaklel bezruký vrah, když agent odešel. »Málo práce! Dýku abych zapíchl do hnoje!« — Se svýma nohama stále cosi kutil pod stolem a hned zase nad stolem. Právě si utřel z čela pot chodidlem a luskl prsty o sebe, až to mlasklo. »Příliš páchneš krví, brachu,« zabreptal travič, a s velikým uspokojením se vysmrkl na zem. Pak teprve si
utřel svůj nesnesitelný nos červeným kapesníkem, řka: »Naše práce je čistá... při ní si ruce nepotřísníš...« »Což pracuji pouze dýkou?« ohrazoval se vrah, »přidej dvacet mulldorů a uškrtím, ruce jako nevěsta...« Vyplul ze svých trepek pod stolem a na důkaz pravdy rozevřel svoje bílé, štíhlé prsty na nohou. »Oba, brachu, jsme žabaři,« řekl travič. »Tady mistr Orsag ať promluví! Celou armádu havířů svými bacily nakrmil...« Slepec ho neuznal za hodná odpovědi. Ale jeho sklíčka na spáncích zlověstně zableskla, jak se otočil po nosáčovi. »A co mistr Schwarz?« doléhal tento znovu na vet- chého, opelichaného dědu, »hodně jsi už stařečků nadělal?« »Já pracuji dole, v peněžní čtvrti,« šišlal holými dásněmi bezzubý Schwarz, »právě jsem namontoval jeden aparátek v osmém patře druhého pásma, — v ložnici mladého Gerela. Je to syn toho starého korunovaného lichváře. Toho, co prodal Mullerovi Aljašku a africké kolonie. Adria, jeho neteř, po něm chce dědit. Za týden bude Gerel junior starší nežli jeho vlastní otec. Sir Moru, nejsilnější akcionář Vesmíru, stárne na každém kroku.« »To je taky tvoje dílo?« podivil se nosáč. »Říká se, že má veliké starosti.« »Má... Jeho akcie se dostanou do rukou muži, jehož neprozradím. — Myslím, že jsem nejvíce vykonal pro dobrodince a Pána našeho...« »Nevím, co nazýváš nejvíce... můj milý Schwarzi,« ozval se hrbáč a pak se natočil k muži se žhavýma očima. »Mac Doss, náš doktor hypnotismu, je mezi námi
nováčkem, a ještě asi neslyšel moji historii... Mééé — Nebýt mne, byl by dnes na mizině náš dobrý Otec a Pán!«

VIII OBCHODY V TYGŘI ULIČCE HOTEL ELDORADO ČISTÁ SPOLEČNOST POHROMADĚ REVOLUCE V MULLERTONĚ

Petr Brok vstoupil do jedné z těchto postranních uliček. Skleněné dlaždice pokrýval uschlý škraloup špíny. Některé z nich byly prasklé či rozbité a proráželo jimi světlo. Takovýmto okénkem v podlaze uviděl Brok, že tam dole pod ním rovněž se hemží dav, fosforeskují barvy a hulákají prodavači. Také tato ulička, po níž kráčel, byla popsána pra- podivnými nápisy, leč mnohem diskrétněji a nenáročněji. Čím menší a skromnější tabulka, tím znamenitější obchod, tím hledanější majitel. Špinavá vizitka přilepená na dveře, tabulka v okně, emailová destička jako dlaň. To nebyly výkřiky, to bylo spíše šepotání, velmi tajuplné... - - OPIUM - - nejlepší značka!


HYPNOTIZÉR zde! Arpag Merle, alchymista


- - IMMA - - bezbolestná smrt
ELIXÍR R - A, prodlouží život podle libosti! Fr. IPS, falešné směnky, podpisy, penězokazectví Joe Mina, drobné krádeže, kapesní, atd., nenápadně!!! MAGIE, KOUZLA! Sandor, Sabath KAPKY věčné zapomenutí! Gentlemani! kupujte pouze paprsky GGGGG SCHWARZ a comp., výroba WWWWW Ko-Son-Ma, ÚNOSY! Za oknem mezi lahvičkami plechový štítek: PRODAVAČ JEDŮ! Na rezivé stěně napsáno křídou:
GARPON poušti žilou po celý den! Diskrétně! Kus prkénka, písmena na něm se roztékají po dřevě: ČULKOV, šílenství V tmavé soutěsce od stěny ke stěně natažen drát a na něm se houpá tabulka. Je na ní vymalována dýka s nápisem: Pozor na záda! Výklenek vlevo!!! O kus dále visí šikmo nade dveřmi zborcený štít. Rozbitá písmena jako by psal opilec prstem namočeným v blátě: Hotel Eldorado Petr Brok se odhodlal navštívit tento podezřelý hotel. Jednak byl již unaven, a potom chtěl se podívati zblízka na onu chátru, která se tu schází. — Vstoupil do tmavé předsíňky. Páchlo tu myšinou, zpoceným prádlem a ještě čímsi nesnesitelným. Z předsíňky vedly dveře do rozsáhlé místnosti, křiklavě vymalované jako bar. Ve stropě bylo kulaté, vypuklé sklo, jehož účel si Brok nedovedl vysvětlit. Kulatý stůl uprostřed místnosti byl obsazen. Nyní však nebyl čas pozorovat společnost, neboť kdosi vyřkl tam slovo »revoluce«, a to je dojem tak silný pro ucho jako pro oko krev!
»Revoluce!« vykřikl muž s černou bradou o dvou koncích. »Otroci se vzbouřili v tovární čtvrti! Povstání zachvátilo již osmdesát pater. — Začalo to v továrně na kostky Omega, jakýsi Vítek z Vítkovic, poháněč otroků, zradil našeho Velikého Mullera! Tajně zorganizoval odboj a teď hlásá, že jde osvobodit náš svět z jeho spárů. Chce nastolit vládu otroků a aristokracii ze spodních pásem na výměnu vrhnout ke strojům a do šachet. Ke kostkám Omega se připojila továrna chemická, l 980 mužů, mincovna, 260 mužů, slévárna, 400 mužů, plynárna, 5 380 mužů, likéry, 250 mužů. Již se probourali do Města tmy. Obyvatele získali si heslem Republiky, v níž prý i slepí budou mít zastoupení. Chtějí z nich utvořit strašlivou ar- mádu předbojovníků, jako zeď. Proniknou-li Městem tmy, hrozí nebezpečí, že otevřou žaláře, které jsou v horních etážích. Horší však je, že se již také probourávají směrem dolů, ničíce stroje a zařízení. V patrech 690 až 700 zpustošili kanceláře a blíží se již k patru 680, kde začínají skladiště. Jsou tedy vzdáleni od zásobárny ještě 60 pater. Ovšem, těžko se prokousávají tvrdými stropy ze soliového betonu. Na boží štěstí lifty jim neběží (elektrárny jsou v pásmu prvém a hned vypnuly proud). Hlavní schodiště je zataraseno barikádami. Těmi neproniknou ani za pět měsíců, uvážíme-li, že jsou ozbrojeni docela primitivně. Ale náš Veliký Muller si nechce třísnit ruce jejich krví, ač by je mohl vyhubit plynem. Myslí, že to s nimi půjde po dobrém. Proto mne vyslal k vám, do West-Westeru, abych tu najal několik specialistů. Jde o toto: nenápadně proniknout mezi vzbouřence a nasadit jim červa do revoluce; rozložit jejich řady, a především tajně odstranit
Vítka z Vítkovic, který je vlastně duší i mozkem této palácové vzpoury. Jednou již zkoušel to zlatem, a nešlo to...«

VII OPĚT SEN SE ŽLUTOU LAMPIČKOU OKNA A LIDÉ KRČMA NA KONCI SVĚTA PRODAVAČ SNŮ

Jak se řítil — kupodivu — již tu byl zase onen tíživý, hnusný sen. — Žlutá lampička v lebce bliká neklidným plaménkem. Neosvětluje nic kromě sebe a žlutého kotouče prachu, který se kolem ní točí. Zdá se mu, že odpočívá ve vlhké, mrazivé jeskyni, stočen v malé klubíčko, hlavu mezi koleny. Odhrnuje z tváře šedivou kuklu, kterou je obalen — a oko si zvyká: Jako v závoji je vidět rozpukané trámoví, křižující nad jeho hlavou nepochopitelnými směry, sem a tam. A na visuté plošině leží těsná řada lidí, levými boky navrch, a zahřívá se svými klíny. — Ale on není již článkem tohoto řetězu; leží naproti u prasklého okénka, potaženého bělmem jinovatky. — Je mu zima. Proto opět stahuje kuklu přes hlavu, znovu se stáčí do klubka a obaluje se tmou, která může být nocí i dnem... Petr Brok se probudil. — Prudký náraz mu otevřel oči, a v tom okamžiku zmizel i mučivý přelud. Jak dlouho spal? — Vzpřímil se na dně klece a ihned si vzpomněl na včerejší den. Toužebně uchopil železnou mříž, jako by si chtěl zachrániti tuto skutečnost před oním strašlivým snem se žlutou lampičkou v duté lebce. Pocítil bolestnou dychtivost po věcech budoucích. S úžasem si uvědomil svoji neviditelnost a vyskočil z klece.
Prošel chodbičku, schůdky, otevřel železná vrátka — a octl se na ulici! — Dvě řady domů, firmy, chodníky. Pouze jedno tu schází, co patří ke každé ulici, třebaže se na to nikdo nedívá... Totiž obloha. — Místo nebe klene se tu vysoko nad hlavami románský strop, ulitý z jediného kusu skla. Pod ním hoří obrovská koule, bílá a nesnesitelná jako slunce v zenitu. Okna a lidé. — Nekonečné řady oken a lidí... Okna mlčící a pokřikující, vyjevená i uplakaná, tajemná i nudou zívající, okna, okna, okna, — kývají, lákají, smějí se, pláčou. — A mezi nimi dav. Pestrý, pěnící se, rozutíkaný dav. Všechna lidská plemena se tu mísí v neumdlévajícím koloběhu. Barvy šatů, tváří, očí i vlasů se proplétají, hlasy vycházejí z tisícerých úst jako z varhanních píšťal, které se rozutekly z hořícího chrámu. A jako nebe nad nimi i se sluncem jsou tu falešné, tak zdá se Brokovi, že i všichni lidé, kteří tudy křepčí a křičí, mají do sebe cosi nepravdivého, obludného a padělaného. Tváře mužů holé i zarostlé bradkami všech možných forem — ale Brokovi se zdá, že mnohé brady jsou falešné, toliko přilepené ke tváři. -Jedni se příliš nápadně baví a smějí se docela nesmyslně. Druzí kamsi prchají s úzkostí či hrůzou na tvářích. — Tamten Číňan se plazí pod okny a kohosi stopuje. — Zde se plíží tvář zločince s černou destičkou na oku. — Kdesi za dveřmi třeskla rána, a nikdo se neotočí. — Námořník — černé a žluté tričko — tváře zraněné neštovicemi, potácí se opile a řve oplzlou písničku. Tři chlapi, do půl těla obnažení, na tvářích černé masky, šinou se drze ulicí s dýkami za pasem. Všechno před nimi ustupuje. Husí pochod fialových zakuklenců s kulatými
otvory v kapucích. — Okna tančírny žlutě se smějí... Li-la- lo-lu — vypráví Japonka, účes zdobený jehlicí, černé srdce probodené dýkou. Vede se s apačem, který slepým starcům nastavuje nohy, a směje se tomu červeně nabarveným chrupem. Ted kopl do beznohého žebráka, který se svalil na kanál. Černá firma křičí: PRODEJ DIAMANTŮ A UHLÍ Prodavač chroptí: KOSTKA „OVA" JE NEJLEPŠÍM černá a zelená vlajka: KRČMA NA KONCI SVĚTA Otevírá se okénko: ZOUFALCI! KUPTE SI KOKA! Šedivé dny barvíme na růžovo! Zbabělec stane se hrdinou! Poražený bude vítězem! Fialové masky pudrů na tvářích žen. — Bílé blesknutí zubů, černé čtverce oken, rolničky, na rohu pod krvavou krůpějí žárovky žena mává pronikavými slovy a necudnými posuňky naznačuje, že sama je prodavačkou, krámem i zbožím:
Pospěšte si, vy staří i mladí! Dříve než projdete kolem, pohlédněte na moji tvář! Povšimnete si mých vlasů, oceňte barvu mých očí! Zkuste pevnost mých ňader — za to se neplatí... Dotkněte se mých lýtek, jsou tvrdá jako kolejnice, po nichž se řítí vášeň! — Hořím, hořím — za osm argentů umučím vás svou láskou! A naproti křikloun s rezavou dvojbradkou stojí za rozviklaným stolečkem, pokrytým krabičkami; obklopen několika zevlouny, vykřikuje:

Kupte si sny Zaručeně solidní zboží, vydrží přes celou noc!

Sny o zlatě Na jednu noc stanete se milionářem! Kupte si můj »Zlatosen«, chráněný zákonem!

Jeden prášek AGA před spaním zaručuje vám noc lásky s polibky a náručemi! Návod k upotřebení!

Specialita
Růžové sny! Okuste jednou, a přijdete zas! Zaručeně neškodné!

Chcete cestovat do zámořských končin? Viděti palmy, karavany, divochy, tygry a opice? Kupte si prášek EXOTIC!

Jízdu aeroplánem ke slunci zažijete, usnete-li naznak s pastilkou ARO na jazyku!

Chcete za jednu noc prožíti uragán? Zkuste jednu pilulku ORA, a prožijete jej ve zdraví v posteli!

Bojíte se cestovat na hvězdy? Či nestačí na to vaše prostředky? Sny o hvězdách nahradí vám toto dobrodružství! Kupte si můj Hvězdosen za pět argentů! Pozor na ochrannou značku!

Obrovské firmy, pohyblivé obrazce z neonu, opakující se do zešílení, reklamy na praporech, po zdích, na oknech, na dveřích, na lidských zádech i na tvářích. — Z obou stran se hrnuly Brokovi do očí i do uší tyto výkřiky z papírů, barev, ze skla i lidských úst. Šel již dlouhou dobu stále kupředu, nikomu se nevyhýbaje; bavil se, jak chodci, nic netušíce, do něho vráželi a odskakovali a jak se jejich tváře
znetvořovaly překvapením a děsem. — Šel, stále uhýbaje doprava, jak ho vedla ulice. Najednou si uvědomil, že kráčí po kružnici a že se nakonec ocitl na témž místě, odkud vyšel. A teprve nyní si povšiml, že z této hlavní okružní třídy odbočují dovnitř úzké, křivolaké uličky, do kterých odtékal dav, kapka za kapkou. — Plechové stěny domů tu rezavěly vlhkem, okna zamřížovaná vypuklými náhubky. Některé uličky byly tak úzké, že se roztažené ruce dotýkaly dlaněmi obou stěn. A byly tu uličky jako soutěsky, kde se železné stěny domů místy dotýkaly a kudy lidé procházeli jen bokem, vtahujíce dechem svoje břicha.

VI MLADÝ STAŘEC CO ŘEKLO BROKOVÍ ZRCADLO NA KONCI CHODBY STAV „ROZPTÝLENÍ"

Brok vyhledal starcovu ruku. A náhle si vzpomněl na svoji obálku. »Není tu náhodou zrcadlo?« Stařec tesklivě zavrtěl bradou. »K čemu slepý potřebuje zrcadla? — Deset roků se už dívám do tmy.« »Kolikpak je vám let, dědoušku?« »Třicet tři...« Brok se podíval udiveně na mladého starce. Ne třicet tři, ale osmdesát let bídy a zoufalství bylo vryto do jeho vrásek. »Tak vypadají všichni, kteří se živí kostkami Ohisvera Mullera.« Tu se teprve rozbřesklo Petru Brokovi. Prudce se rozhodl: »To mi stačí! Myslím, že již najdu prostředek, abych se dostal do tváře tomu vašemu pánubohu!« Stařec zaslzel: »Jsi silný, neboť jsi přišel po schodišti! — Deset let jsem čekal, až se otevřou tato dvířka! Neboť jen tudy může přijít kdosi ještě silnější nežli Muller! — Učiň, pane, mne i bratry moje opět lidmi! — Dej nám jména místo čísel a pokrmy místo kostek, dej nám lásku, touhu a sny! Propusť
nás z tohoto vězení a dej slunce těm, kteří je navždy ztratili!« »Slibuji!« řekl Brok. Ruce se střetly. A najednou pocítil Brok celou tíhu svého úkolu. — Je opravdu tak silný, aby se mohl měřit s Mullerem? Kterak pronikne do zapovězených pater, aby nebyl prozrazen? A znovu mu napadlo: Obálka! — Ano, v obálce skryta je ona síla, o které ví a kterou na sobě pozná, až si stoupne před první zrcadlo. — Kde naleznu zrcadlo? — ptal se znovu, když ho stařec vedl po dlouhé chodbě, do níž ústila řada dveří z obou stran. »Na konci chodby,« řekl stařec, »visí železná klec. Je to bleskové vytahovadlo, kterým sjedeš do čtvrti West- Wester. Za touto klecí je výklenek. Visí tam na stěně broušená deska, hladká a studená jako had. — Nevím, je-li to zrcadlo. — Ale když si před ni stoupnu, zdá se mi, že se na mne dívá moje slepota... Nevím. — Snad je to jen sklo!« Blížili se k liftu. Brok se třásl napětím. — Obešli klec. — A za ní, pod smutnou lampičkou — opravdu — leskla se veliká, čirá hladina zrcadla. Brok předhonil starce, s obálkou v ruce skočil ke stěně a pohlédl na sebe. Výkřik překvapení se mu vydral z úst! Vztyčil se proti zrcadlu. Zamával rukama. Vyskočil. — Dával všelijaká znamení, že tu je, že tu stojí člověk před zrcadlem — nadarmo — zrcadlo ho nevidělo — zrcadlo ho nevzalo na vědomí — Zrcadlo bylo prázdné! — — —
Stěna proti hladině věrně byla ofotografována, ale člověk, který se tyčil mezi ní a zrcadlem — sebe neuzřel. — Jaké je to, k čertu, zrcadlo, které neukazuje? — A najednou v této zázračné tůni uviděl Brok svého stařečka, jak se k němu dobelhává. — Kupodivu! Stařeček se zrcadlil v broušeném rámci do poslední vrásky docela osamoceně! Divoká myšlenka vybuchla v mozku Petra Broka! — Dychtivě rozlomil rudou pečeť, otevřel bílý půlarch papíru a četl:

Z vlastní vůle a na vlastní nebezpečí propůjčil jsem mistru Oskaru Erilovi své tělo k pokusu tzv. rozptýlení (asprid), abych tímto způsobem a v této formě (tj. ve stavu neviditelném) mohl proniknouti všemi oblastmi Mullerdómu, odhaliti jeho podezřelá tajemství, a potvrdí-li se strašlivé domněnky, na místě zavraždit muže, který se nazývá Ohisver Muller, k čemuž mi dána byla plná moc v tajném sezení soudního kongresu S. S. S. (Spojených států světa) na ostrově Poslední naděje. — Tuto oběť přináším nezištně, nelekaje se důsledků, na něž jsem byl upozorněn, proniknut horoucí touhou po pravdě a spravedlnosti a pro spásu lidstva. Vlastnoručně podepsal: Petr Brok

A pod tím bylo jinou rukou připsáno: Zaručuji se svým podpisem, že stav tzv. rozptýlení (asprid) pomine přesně po uplynutí třiceti dnů. Vlastní rukou:
Oskar Eril

Konečně pochopil Petr Brok svoji nesmírnou sílu! V prvém záchvatu radosti chytil starce kolem pasu a bláznivě s ním zatančil. Stařec se pak dotkl prstem hladiny zrcadla a bojácně ucouvl. »Oh, bojím se zrcadla pod svýma dlaněma! — Ono odpovídá i člověku slepému... Zrcadlo nikdy neoslepne.« »Ale dědečku!« — křičel Brok, »vždyť vy byste mne stejně neviděl, i kdybyste měl tisíc očí! — Nikdo mne neuzří...« Brok se nemohl nabažit své neviditelnosti. Poskakoval před zrcadlem, bušil do něho, dýchal na ně a mazlil se s ním — nadarmo! Zrcadlo se již strašně unavilo přijímat a vracet lidské figury! Ne! — Spíše jako by se vzepřelo, najednou, docela individuálně vypovědělo službu a odmítlo zrcadlit Petra Broka! — Ale on se proto nijak nehněval. Jak jsem mocný...! — Jako bůh! — Mohu učinit vše! — Stvořím zázraky, o jakých se nesnilo ani Kristu! Svět, zakletý do tohoto nebetyčného baráku, uvedu v úžas! — Mullerdóm — teď patří mně! Rychle se rozloučil s mladým starcem a vstoupil do klece. A sotva za ním zapadla železná mříž, pocítil otřes. Dno začalo klesat a náhle se mu zdálo, že letí do propasti. Zamhouřil oči. Prudký pád střemhlav mu způsobil závrať. Hlava začala tupě třeštit. — Petr Brok ztratil vědomí —

WEST-WESTER, MĚSTO DOBRODRUHŮ GEDONIA, MĚSTO BLAŽENOSTI JAK SE VYRÁBĚJÍ V GEDONII ROZKOŠE

»West-Wester. — Tam se nahrnuli dobrodruzi z celého světa. Kupčíci, prodavači a překupníci všech možných věcí, starých hadrů i svíček i lidských duší, ctností i krve, koberců i bohů, pudrů i nevinnosti, všichni sem přišli za štěstím. Agenti, špiclové, povaleči, zloději, falešní hráči, provokatéři, stávkokazové, zrádcové, šílenci, vrahové, celá armáda podivných individuí nabízí tam svoje služby. Jejich bohatství měří se podle poschodí. Čím nižší patro, tím větší je blahobyt. Čím výše stoupáš, tím větší je bída. Nikdo není spokojen se svým patrem. Podle rozkvětu svých živností prosakuje tato chátra dolů či nahoru, ovšem že toliko v prostoru sta pater, který jí byl vyměřen. — To tedy je West- Wester. Tu možno jednou za týden propíti půl mulldoru penze, kterou nám šlechetný Muller vyměřil. Oh, těžko se obejít člověku vidoucímu, a natož slepému v těchto konči- nách. Vždycky nás ošálí...« Brok si vzpomněl na svůj plánek. Na toto město, zabírající pátou stovku pater. Napadlo mu, že by si tam, mezi těmi dobrodruhy, mohl vyhledati dobrého druha, který by mu ukázal cestu přímo k Mullerovi. — Nejvíce však lákalo Broka ono spodní pásmo na jeho plánku, které bylo vyznačeno slovem Gedonia. Zeptal se na to stařečka a ten se ochotně rozpovídal:
»Gedonia je křišťálové město, ležící ve druhé stovce pater Mullerdómu. V těchto končinách nejčastěji se zdržuje On, se svou družinou agentů, vyslanců, diplomatů, finančníků a generálů. Jsou zde sály a brlohy, ve kterých je prý možno dojít věčné blaženosti ještě na této zemi. Tyto blažené oblasti jsou chytře zazděny a dostupný jen malému hloučku jeho milců a pochlebníků. Zde se vyrábějí tělesné i duševní blaženosti cestami chemickými i mechanickými a jsou celé stupnice, po nichž možno tělo i duši umučit rozkošemi. — Pět lidských smyslů již nestačilo obsáhnout všechna dráždění a pomocí nově vynalezených rozkoší objeveno prý bylo nových pět smyslů. Blaženosti tělesné se vzbuzují používáním všelijakých balzámů a lektvarů, pilulek a mastí, různými masážemi, injekcemi i operacemi, při nichž se vyjímají z těla kusy orgánů a žlázy, podvazují se žíly, nervy se zkracují... Jakási nová rozkoš byla prý nalezena v kýchání, jež po jistém operativním zákroku nabývá katastrofální intenzity a končívá úžasnou smrtí. — Dráždivými sprchami a lázněmi se vzbuzuje rozkošné svedení pokožky na různých částech těla — je kult zívání, lechtání, vybičovaný do výšek, jež nelze člověku snášet... A když už všechny dráždicí prostředky selžou, když těla se hroutí, vyčerpaná do poslední krůpěje síly, tehdy pohasnou všechny lampy a nastává perioda odpočinku. — Muller sám rozhoduje, má-li být v Gedonii den či noc, neboť slunce není zákonem v Mullerdómě. Stavitel, který vymyslil a uskutečnil tyto nebeské brlohy za nevinnými stěnami, byl zazděn Mullerem do jednoho z podivných výklenků. Jediný Muller má ve svých rukou celý
plán zazděného nebe. Zná všechna tajemství dvířek a chodbiček, překvapující východy neviditelnými brankami, které se otáčejí skrytými mechanismy. Vedou do divadel, do paláců, do kostelů i do ložnic. Hvězda ve stropě pro visící lustr, obraz Ukřižovaného v oltáři chrámu, vysunutá parketa v podlaze ložnice — takové jsou nebeské branky boha Mullera. Jimi může naslouchat, vplížit se, překvapit, objevit se v pravý čas a opět zmizet beze stopy.« »A co je nad vámi?« zeptal se Brok. V plánku tato patra byla vyplněna otazníky. »Nemocnice, chudobince a starobince, kam se chodí umírat...« »A výše?« »Blázince, žaláře, hladomorny, mučírny...« »A ještě výše?« »Krematoria...« »A nejvýše?« »Tam prý se staví... Věčně se staví... Patro se lepí na patro, bez oddechu, bez konce. Město roste jen do nebe, je třeba stále nových a nových místností, a tak nás vytlačuje pomalu do výše, jako pístem... V době stěhování podobá se Mullerdóm vzbouřenému mraveništi. Jsou to dny běsu a hrůzy. Správní aparát, umístěný v padesáti patrech nad Gedonií, nestačí zvládnout paniku, kterou jsou zachváceni všichni obyvatelé domu...«

IV KDO JE TO MULLER? KOV LEHKÝ JAKO VZDUCH ČLOVĚK ČÍSLO 794 ČÍM SE ŽIVÍ LIDÉ V MULLERDÓMĚ?

Stařec zavrtěl hlavou: »Nevím... Nikdo to neví. Nikdo ho nezná. — Nikdo doposud neviděl jeho pravou tvář. — Jedni tvrdí, že je to zpuchřelý žid, potažený mastnou špínou, s rezavými pejzy na spáncích. — Jiní viděli olysalou, kulatou hlavičku, přilepenou dvěma laloky na ohavné kupě masa. Člověka, který již ztrácí lidské formy pod plástvemi sádla; naditý žok, který se vůbec nemůže sám pohybovat a jehož přenášejí z místa na místo... Diplomati a bankéři, s nimiž se stýká, znají opět jiného Mullera, bledého aristokrata, 35 let, s monoklem na oku a s ohrnutým spodním pyskem, který jako by visel bezmezným pohrdáním, starým sta a sta let. A jiní opět přísahají, že je to bělovlasý, shrbený stařík s tváří tak svraštělou, že se v ní už nelze vyznat. — Jen malinká sivá očka prý se dívají z té kupy faldů do světa tak důvěřivě jako oči dítěte z jarního kočárku. Ale jeho podpis je všude stejný a vzbuzuje úžas a hrůzu všude tam, kde se objeví. Je tenký, jako by byl jehlou psán, a sjíždí dolů jako blesk. Znamená vůli, rozkaz, rozsudek, proti kterému není odvolání. Kolikrát byl zavražděn Ohisver Muller! Kolik kulí mu již provrtalo lebku! Kolikrát utopen, otráven, kolikrát lynčován vzbouřeným dělnictvem! — A nikdy to není On! Nakonec se vždycky ukáže, že to byl nějaký jeho
sekretář, či agent provokatér, živá figurka, dvojník, kterého nastrčí...« »A co je to solium?« zeptal se Brok, jak si náhle vzpomněl na čtvrtý bod ve svých poznámkách. Jeho paměť, nezatížená minulostí, pracovala teď přímo zázračně. Sám sobě se podivil, jak úžasně lehko si vzpomíná na každou podrobnost po svém probuzení. — Obsah notýsku, slovo za slovem, vpil se mu přímo do mozku. »Solium je hmota, která se objevila na tomto ostrově hluboko pod vyčerpaným ložiskem uhlí jako nová, doposud neznámá vrstva zemské kůry nejblíže u středu země. Je to snad poslední skořápka ohnivého jádra. Je to prvek lehčí nežli vzduch. Osvobozen od zemin a nečistot, vzlétne do prostoru a již nikdy se nevrací. Nikdo na světě nemá tušení, jaké množství solia těží Muller ve svých dolech! — Více nežli železa! Než uhlí! — Svět by se musil přestavět, člověk přetvořit, jiný život nastal by na této hvězdě, kdyby se ho používalo pro blaho lidstva. Ale Muller střeží žárlivě své doly. Svrchu je zasypal a příchod k nim vede toliko chodbami z Mullerdómu. Proto svět neví o tomto bláznivém nadbytku solia. — A Muller, s gestem dobrodince, prodává je v drobounkých zrníčkách za neslýchané ceny. Tak zoufale malý drobeček solia jako prášek ve slunečním paprsku prodává univerzitám a bohatým nemocnicím za zlaté jednotky, oplývající nulami. — Sám ovšem nešetří! Průmyslově přeměňuje tuto látku a vyrábí z ní beton, který je tvrdší nežli ocel a není těžší nežli vzduch! — Z této látky vystavěl si svůj palác o tisíci patrech, svoji pýchu, svůj triumf, svoje vítězství. Z jeho
vrcholku dívá se na svět a jeho pýcha jest vyšší nežli tisíc pater! Mullerdóm nemá dveří ani oken. Je těžko se do něho dostat a těžší z něho vyváznout. — Nemá spojení se světem, třebaže z něho vyrůstá. Tak střeží Muller svoje podlé tajemství...« Stařec se zamlčel. »Řekni, kdo jsi,« naléhal Brok, »proč tě tu vězní? Což nejsi již dosti uvězněn slepotou? — Jak se jmenuješ?« Stařec rozevřel dlaně. Bylo na nich vypáleno číslo 794. »Nemám jiného jména mimo toto číslo... Pocházím z osmého náboru dělníků, kteří dovršili 800 pater Mullerdómu. Všichni, kdož stavěli tuto prokletou věž, oslepli do pěti let. Solium, obsažené v betonu, vyzařuje na slunci a pustoší lidské oči. Celá naše stopatrová kolonie je obydlena slepými. Jsou to bývalí zedníci a políři Mullerdómu!« »A čím vás tu krmí?« Stařec ukázal na stůl. Vedle džbánu s vodou ležela tam krychlička, zaobalená v celuloidovém reklamním papíře se značkou Okka. Nebyla větší nežli kostka cukru. Brok ji rozbalil a ochutnal špičkou jazyka: Popel, dřevo, kámen... Neměla vůbec chuti. »To je naše snídaně, oběd i večeře. Vylisovaná tresť živných látek, které potřebuje lidské tělo na jeden den. Ale ještě něco je obsaženo v těch kostkách, co Muller do nich úmyslně dává, aby potlačil naše mužství. Chce zničit v člověku onu zázračnou šťávu, která rozněcuje oči muže po ženě a ženy po muži a která činí povrch lidského těla se všemi výběžky a záhyby ostrovem blaženosti, v němž se
splňuje sen o ztraceném ráji. — My nevíme, co je to láska, proto jsou naše dni tak dlouhé a není budoucnosti, kromě smrti. Nemáme chuti ani hladu, nemáme přání ani snů, mimo jeden: a to jest úžasná touha, která nás mučí, a kterou nám nemůže vyrvat ani bůh Muller! Je to touha — po smrti! Každé naše probuzení znamená hrůzu a celý den je jedinou touhou po lůžku, po spánku, po smrti! Tisíce a tisíce po ní touží. Po jedné tiché, bezesné noci, z níž se již více neprobudíme...« »A vyjíti odtud nemůžete?« »Kam?« zeptal se stařec. — »Všude je tma. A kdybych i viděl, neuprchnu. Na schodišti číhá smrt hladem...« »A kam vedou tato dvířka?« vyzvídal dále Brok, který si důkladně prohlížel celou světničku. »Na chodbu. Na jejím konci je železná klec. Tudy možno přijít do páté čtvrti.« »Co je tam?«

III TAJEMSTVÍ PRVNÍHO ZRCADLA DŮM O TISÍCI PATRECH ČLOVĚK, KTERÝ ZTRATIL PAMĚŤ KONEČNĚ: DVÍŘKA V MRAMORU NOVÁ ZVĚST O MULLEROVI

A ještě něco nalezl člověk v náprsní kapse kabátu: zapečetěný dopis s adresou: PETRU BROKOVI! Již chtěl rozlomit pečeť, ale ještě včas si povšiml výstrahy, která se červenala na rubu dopisu: POZOR! Neotvírat! Dopis možno rozpečetit před prvním zrcadlem! Co to znamená? — Jsem snad já tím detektivem, Petrem Brokem? — Ale vždyť paměť je pustá a prázdná, ptej se jí, neodpoví... Jako by život začínal tím probuzením na schodišti. — A chceš-li si vzpomenout, probudíš divokou bolest, která kdesi uprostřed mozku sebou cuká jako podebraný vřed. Snad pod tou pečetí naleznu rozluštění? Snad je v něm skryto nějaké čarodějné slůvko, jež mi vrátí paměť, minulost, vzpomínky, lidství, sebe... Ale kde tu naleznu zrcadlo? — Zemru dříve únavou, vyčerpáním sil, hladem, či puknutím srdce! — Zatím nezbývá nic jiného nežli býti detektivem! — Snad jsem jím opravdu již kdysi byl! A chci-li býti člověkem, musím přece mít nějaké jméno! Nelze žít na
světě beze jména! Lebka se vzpírá vzpomínkám jako šílenec svěrací kazajce. — Dobrá! — Budu tedy Petrem Brokem, detektivem, do té doby, nežli si vzpomenu... Budu hledat princeznu! — Snad alespoň budoucnost naleznu, když jsem bez minulosti — Ale ještě cosi je v koutečku jedné kapsy ukryto, čeho si dříve Brok nepovšiml. Arch papíru, složený osmkrát. Petr Brok zajásal! — Plán Mullerdómu! — Dům o tisíci patrech!... Ale to přece není dům! To je obrovské město pod jednou střechou! A já mám proniknout tímto labyrintem? Vypátrat Mullera, pána tohoto města, a najít princeznu v jednom z tisíci pater? — Úžasný úkol! Jsem člověk bez paměti! Či snad právě proto jsem byl zbaven minulosti, abych se mohl svému poslání oddat bez výhrady, cele, každým nervem, každou myšlenkou? Ale jak se tam dostat? — Kapsy již více neprozradily. Petr Brok se znovu vydal na únavnou pouť. Stoupal a stoupal, tvrdošíjně a bez oddechu; a znovu míjela patra, bez konce, bez naděje. Což roste až do nebe tento kolos?... A není oken, není dveří, které by ho zbavily rudého koberce, jenž se stával nesnesitelný. Najednou napadlo Brokovi: Co jestli nějaká tajná dvířka jsou ukryta ve stěně? — Počal zkoušet, hmatat a ťukat; ale hladké desky, pevně slité, jednotvárně mu odpovídaly studeným, tvrdým zvukem. — Vyběhl tedy o patro výše a znovu zkoušel desky, jednu po druhé. Nyní to šlo jen zvolna kupředu. — Petr Brok počítal patra. Ovšem, již dávno měl je počítat, hned jak se probudil! — Proč je nepočítal? — Protože — to ještě ani nevěděl, že je detektivem, který byl vyslán, aby rozluštil veliké tajemství
Mullerdómu. Předtím — to bylo zděšení, to byl zmatený úprk vyplašeného mozku. Ale teď, teď je zapotřebí přemýšlet o každém kroku! — Počítat patra! Kolik jich ušel? — 30? — 50? — Ta jsou ztracena! Ale začněme znovu! Budeme měřit Mullerdóm, třebaže odněkud zpro- středka! — Jedno — dvě, tři... A když Brok oťukával asi dvacáté sedmé patro a prohlížel tenké švy, jimiž byly desky spájeny — ke svému úžasu objevil malinkou stříbrnou hlavičku, sotva vyčnívající z desky jednoho mramoru. Nejprve ji stiskl. — Bez výsledku. Pak ji uchopil do nehtů a táhl, co mohl. — A hle! Z mramoru vycházela dlouhá, stříbrná jehlice. — A sotva ji celou vytáhl, najednou mramorová deska povolila, a ve stěně se objevil otvor, vedoucí do tmy. Petr Brok se tiše protáhl. Uzavřel za sebou poklop. Ocitl se v černé, nízké chodbičce. Hlavou se dotýkal stropu a protější stěny uchopil oběma rukama. Pomalu sunul se kupředu. Ale když ušel několik kroků, uviděl v hlubině temna tenkou, zářivou nitku, visící ze tmy do tmy. Když k ní došel, shledal, že je to úzká štěrbina v prkenném pažení, kterým byla chodbička ukončena. Přiblížil oko a štěrbina se rozestoupila v šedivou komůrku bez oken. — Stůl, džbán, židle, žárovka, železné lůžko. Seděl na něm stařec a hleděl strnule do světla. Petr Brok se dlouho díval, opíraje se čelem o prkennou stěnu. Ale stařec se ani nepohnul. A najednou, jak se opřel poněkud prudčeji, cvakl zámek — a stěna se otevřela. Ukázalo se, že jsou to dveře bez kliky. Detektiv, dříve než se nadál, vpadl do jizby.
Stařec vyskočil zděšením. Napřáhl proti němu ruce a vykřikl. »Odpusťte,« omlouval se Brok, »že vás vyrušuji. Buďte zdráv!« »Jak jsi se ke mně dostal!« zaúpěl stařec a brada se mu chvěla strachem. »Po schodišti! — Díky bohu došel jsem alespoň k vám.« »Po schodišti!« užasl stařec... »Jsi člověk?« »Nu, hádejte! Jak se vám líbím?« »Nevidím tě,« řekl temně stařec a konečky prstů přitiskl si na víčka. — »Jsem slepý...« Opravdu! Nyní teprve si Brok povšiml, jak se mu v očích chvějí a zmítají kalně modré zřítelnice jako žabí vajíčka. »Ubohý!« řekl a pohladil ho po tváři. A najednou se zeptal: »Co dělá pan Muller?« Stařec se přikrčil a na jeho tváři znovu naskočila hrůza. »Náš šlechetný dobrodinec a živitel náš, bůh a pán země a hvězd...,« počal blekotat nesrozumitelně jakousi zmatenou modlitbu. »Proč tě tu vězní?« zeptal se Brok. »Tiše, tiše...,« zašeptal zděšeně stařec a dlaní si přikryl ústa. »Je vševědoucí! — Všudypřítomný! — Slyší vše!« »Nu, podíváme se mu na zoubek! — Čeho se bojíš? — Smrti? — Copak horšího tě může postihnout? A podaří-li se mi dílo, umřeš alespoň na svobodě!« »Podej mi ruku!« řekl stařec. A pak vybuchl, všecek prostoupen nenávistí a vztekem:
»Můžeš-li, pane, učiň, ať se promění tento prokletý dům v prach a popel!« Petr Brok, roznícen zvědavostí, počal doléhati na starce: »Vypravuj! Všechno mi vypravuj! — Proč tu stojí tento šílený mrakodrap o tisíci patrech? — Co se v něm děje? Kdo je to Muller?« »Jak to, pane, že to ani ty nevíš? Copak nejsi vše- mohoucí jako On? Ty, který jsi přišel po schodišti, ty, na něhož čekáme? — Kdo jsi?« »Neptej se! Nevyzvídej! — Sám nic nevím, jen jedno je mi jasno: mám tu svůj úkol, který splním! — Budu mluvit i s pánem tohoto domu, třebaže ho ještě neznám a budu ho dlouho hledat. — Ty sám mi řekni: Kdo je to Muller?«

II PŘÍŠERNÝ NÁLEZ RUCE TVÁŘ? CO BYLO NAPSÁNO V NOTÝSKU MOŽNOST BÝTI DETEKTIVEM PRINCEZNA TAMARA

Podruhé v bláznivém letu do výše se člověk zarazil. — Běda! — Hrůza! — V bílém koutě jednoho patra kupí se hromádka bílých, drolících se kostí. Křečovitě zkroucená páteř se v nich plazí jako kus hadice. — A v rohu se válí troska puklé lidské lebky. Nad smutnou hromádkou kostí, ve výšce klečícího člověka je ve stěně monogram. »S. M.« Pod ním pět vodorovných čárek. Co to znamená? — Kdosi neznámý přede mnou řítil se tu do výše... »S. M.« došel až sem a padl vysílen. Umíral kleče, a ještě vyryl si nehtem nápis na svůj hrob! — Pět čárek... pět dní tu bloudil? — Pět hodin umíral? Ledová hrůza zalomcovala běžícím člověkem. Pryč! Pryč odtud! Ale kam? Jsou jen dvě cesty: Vzhůru, anebo dolů! — Nuže — vzhůru!... Schody a schody. Rudý koberec probíhá mozkem jako ohnivý drát. — Kdy to všechno skončí? — Oh, kdybych věděl, kdo jsem! Přes všechnu tu bolest, jež drtí spánky, nutno přece si vzpomenout! — Paměť! Co se stalo s mou pamětí? — Minulost! Vzpomínky! Strašlivá bolest! — Kdo jsem? A najednou — ruce! — Ano, toto jsou moje ruce... a snad si vzpomenu, až uvidím svoji tvář. — Bílé ruce s dlouhými, úzkými prsty a dlaň, růžově kropenatá. Bílé
rukávy kabátu, hedvábná košile, bílé kalhoty, polobotky z bílého plátna... a obličej? Kterak se poznám? Člověk si přikryl tvář oběma dlaněma. Jemným hmatem nervů chtěl uchopit svoji podobu, tvar, krásu či ošklivost, stáří či mládí... Nos, ústa, vlasy — Jsou černé, či rovněž bílé? A najednou jeho tápající pravice uchopila cosi tvrdého v náprsní kapse kabátu. Malý notýsek! Hned na prvních stránkách neznámou rukou bylo napsáno:

1. Projít Mullerdómem a prozkoumat všechna jeho patra. Proniknout jeho zazděné oblasti. 2. Exportní a importní společnost Vesmír, doprava na hvězdy. — Není to podvod? 3. Zázračný kov solium, z něhož se staví letadla na hvězdy. Co je na tom pravdy? 4. Kdo je Ohisver Muller? Dobrodinec lidstva, či upír? Proč se skrývá před světem? 5. Nevysvětlitelné únosy krásných žen. — Princezna Tamara. Kam se poděly?...

— Copak jsem detektivem? — podivil se člověk. — Jsou to snad úkoly, které se mi svěřují? — Hlavní body problému? — Ale kterak mohu pracovat bez paměti?! Jal se dále listovati v notýsku. A hle! Najednou z něho vypadly tři malinké lístečky, vystřižené z novin. A na prvém z nich byla tato zpráva: ÚTĚK, ČI ÚNOS?
Dnes v noci zmizela ze své ložnice princezna Tamara se svou družkou Elií. Je domněnka, že byla unesena letadlem na ostrov Pýchy, kde stojí proslulý Mullerdóm. Není však vyloučeno, že utekla sama, neboť i princezna byla zachvácena v poslední době horečkou po hvězdách. Současné zmizely i všechny její šperky v ceně pěti miliónů. Druhý ústřižek obsahoval toto: DETEKTIVNÍ EXKURZE vrátila se právě z Mullerdómu s nepořízenou. Podle informací v sekretariátě Vesmíru odletěla princezna se svou družkou na hvězdu L 4 v souhvězdí Labutě. Jest zajímavo zaznamenati: Doprava jedné osoby na tuto šťastnou hvězdu stojí 250 mulldorů, což jest 796 000 našich korun. A ještě jeden lísteček se zprávou docela kratičkou: SLAVNÝ DETEKTIV PETR BROK byl právě pověřen úkolem vypátrat princeznu. A na posledních stránkách černého notýsku byl tužkou naškrábán tento seznam:

1. Anna Martonová, první balerína Národní opery, 24. III. 2. Eva Saratová, modelka, zmizela na plese umělců o půlnoci po svém zvoleni za královnu plesu, 7. IV. 3. Luna Koriová, dcera bankéře, ztratila se v paláci Moria v Benátkách, 30. VII. 4. Sula Májová, filmová hvězda, unesena ze své vily, 8. IX. 5. Dora O'Brien, nejkrásnější žena Paříže, zmizela i s autem v Boulogneském lesíku, 24. X. 6. Kaja Barardová, členka Královské činohry, zmizela po prvém jednáni opery Konec světa, 3. XII.

I ZAČÍNÁ TO SNEM ČLOVĚK NA SCHODIŠTI RUDÝ KOBEREC KDO JSEM?

Byl to strašlivý sen. Dutá lebka, plná tmy, a uprostřed žluté světélko. Pod ním hrají se karty, ale mráz je tak úžasný, že nelze již rozeznat barev pod vrstvou jinovatky, kterou jsou potaženy. A pak, široká plošina jako by ve vzduchu visela — a na ní řada lidí, těsně vedle sebe narovnaných. Všichni leží na levém boku, zahřívajíce se navzájem tuhnoucími koleny a zkřehlými klíny. Pohne-li se jeden, strhne s sebou celý řetěz těl a jako na povel se odlepují klikaté články, řetěz se bortí, těla se převracejí na druhý bok. — — A již se opět slepují, kolena se krčí, klíny do sebe zapadají. — — — Ale již nikdo se nezahřeje. Pomalu tuhnou, navlečeni na dlouhé jehlici, kterou je pro- píchl mráz… A najednou — obří ruka uchopila zmrzlou lebku i s tím pekelným přeludem a mrštila jí do ohně. — Lebka puká! — Strašlivá, nesnesitelná bolest — a probuzení! Člověk procitl z těžkého snu. Oči se mu svezly po šikmé ploše, kterou tvořil strop. — První myšlenka byla: — Kde to jsem? Schodiště! První stupeň patra, pokrytý rudým kobercem, byl poduškou pod jeho snem. — Zábradlí u stěny tvořilo visuté, šarlatové lano, a na protější straně řada mramorových kuželů stoupala šikmo do výše.
— Kde to jsem? — Člověk se vymrštil. — Dolů, či nahoru? — Vzhůru! Tri čtyři stupně vešly se do úhlu jeho nohou. Pustá plošina odpočívala mezi dvěma patry, bez oken, bez dveří. A opět schodiště pokryté rudým kobercem. Pak zase patro, slepé, hluché, s bílou lampou u stropu. — — Rudý koberec! — Vzhůru! — — Šarlatové lano jako had nekonečně dlouhý visí po pravici a po levé stoupají kužely. Kdy tomu bude již konec? Kde jsou dveře? Člověk ubíhá vzhůru. Hlava se mu motá, purpurová kaskáda koberce pálí ho do mozku. Najednou se zastavil. — Snad… snad by bylo lépe utíkat dolů! — Nazpět! — Ne! To již je pozdě! Příliš vysoko jsem vystoupil. — Vzhůru! Ještě patro! — A ještě! Již nelze!… Ještě poslední! — A nové patro, bezútěšné, s vyplazeným jazykem rudého koberce. Srdce vykřiklo, nohy se podlomily. — Nelze, nelze výše. — — Kam jsem se to dostal?… Kdo?… Já?… Kdo je to já? — Kdo jsem? Úžasná myšlenka! — Překvapení! — Člověk uchopil svůj mozek do hrsti. — Kdo jsem? A mozek mlčí… Paměť není... Jak se jmenuji? — Jak vypadám? — Odkud jsem vyšel?... Proboha, měl jsem přece nějaké jméno na světě... ale jaké... ale jaké?
Oh, jak bolí spánky, když se takto táži. — Jen si vzpomenout, a vše se vysvětlí a toto schodiště samo od sebe zmizí... co jen to bylo? Nová patra se na sebe vrší, patra hluchá a slepá, a každé má jedno slunce u stropu, elektrickou kouli z mléčného skla.